Filip Peloušek | Články / Reporty | 25.07.2024
S únavou rozlézající se celým tělem se prodírám mezi popelnicemi doprostřed davu, který svým věkovým průměrem bude atakovat hranici kolem dvaceti let. Je závěrečná noc a na okraji areálu právě vrcholí set NobodyListena. Ačkoliv mě neustálé spartakiádní cvičení s roztleskáváním a povzbuzováním „dejte ruce nahoru“ lehce otravuje, musím uznat, že část show s Annet X ve mě zvedá vlnu energie v momentě, kdy už to nečekám. Pohled na naprosto pohlcený dav si ukládám hluboko do paměti a říkám si, že tohle je možná obrázek budoucnosti festivalu.
Zpátky na začátek. Když po úmorné několikahodinové cestě a ubytování se v hostelu, kde mi recepční hrdě ukazuje na konci chodby s mým pokojem obraz Lenina, vcházím do areálu v Dolních Vítkovicích, chvíli zmateně otáčím hlavou. Nejsem na Colours poprvé, ale za sedm let mé absence jsem zapomněl, jak monumentální areál je, a hlavně, kolik lidí se v něm pohybuje. Uznávám, že vedle jisté bezpohlavnosti letištních ploch typických pro další akce tohoto rozsahu je ostravský park s do dálky tyčícími se komíny vysokých pecí skutečně jedinečný. Chápu, proč z něj bývají upřímně unešení i vystupující.
Trochu bezradně procházím změtí uliček rámovaných železnými konstrukcemi a snažím se zorientovat a vpadnout do festivalové nálady. První koncert, na který zkusmo vyrážím, je Gary Clark. Jeho vycizelované kytarové blues mě spíše vinou mého rozpoložení ubíjí a vydávám se naslepo na Drive stage, které zrovna vládnou Enkelé. Je z toho zažehnutí festivalového ducha v africko-kolumbijském rytmu, radost z upřímného nadšení na pódiu a vzpomínka na to, co jsem měl na Colours vždycky rád, náhodné objevy. Bude jich nakonec i letos hodně.
festivalové top 5 najdete zde
ZAKLÍNÁNÍ MALÁ I VELKÁ
Bezpečné útočiště jak v průběhu první noci, tak i kdykoliv později nacházím u „domácí“ Full Moon stage. Nejde jen o známé tváře všude kolem ní, ale i o jistotu různorodosti a nečekaných prožitků, kterou nabízí line-up. Ostatně hned druhý den zde zažívám osobní vrchol – Lenhart Tapes. Nenápadný chlápek v kšiltovce míchá úryvky balkánských lidovek z kazet do pohlcujících smyček, dvacet věrných před pódiem se pomalu vrtí do rytmu. Po třetině setu vchází na scénu žena, která vypadá, že se právě vrátila s taškou ze samoobsluhy. Místo toho se chopí mikrofonu a začne pro mě nerozklíčovatelnou směsicí jazyků zpívat. Jihoslovanské zaklínání, mantry, vytržení, ať to prosím nikdy nekončí. Nakonec bohužel ano a hlavou mi jen proběhne rychlá myšlenka, že tohle sakra mělo vidět násobně víc lidí.
Kdo nepotřebuje objevovat, jsou headlineři jednotlivých dní, i když u Jamese Blakea by se dle návalu kolem pódia dalo i s tímhle úspěšně polemizovat. Tom Morello „zaskakující“ za Queens of the Stone Age první večer potvrzuje hlavně, jak moc miluje hru na kytaru, celá show se ale smrskává především na čekání na hitovky Rage Against the Machine. Jako mnoho dalších nevydržím a raději se nechám utopit ve víru turecké psychedelie Deryi Yildirim. Intenzivní trip až do babylonských uliček.
Opravdové naplnění statusu hlavních hvězd přichází následující dva večery. Sam Smith se svým opulentním popovým spektáklem, kterému nechybí živočišnost, hravost i subtilní chvíle, si vlastním charismatem získávají mnohatisícový dav. Slova o svobodě a možnosti milovat, koho chceme, znějí z úst podobně velkých megahvězd často jako nejohranější klišé, ale v podobě několika nesmělých úsměvů britských hvězd mezi větami v nich byla koncentrovaná tak silná lidskost, že by je podepsal v tu chvíli každý. Lenny Kravitz následující noc opanuje hlavní stage podobně intenzivně. Dvouhodinovému koncertu padá místy řetěz, ale ve chvíli, kdy zazní American Woman nebo Fly Away doprovázené pohyby, které by mohly definovat testosteron, strhává Lenny opět všechny kolem. Podle konverzace někde za mými zády by ani nemusel hrát, stačilo by, kdyby si oblékl kožené kalhoty a pohupoval se.
denní reporty z festivalu hledejte zde a galerie tady
PŘEHLCENOST VJEMY
Cestou na koncert amerického kytaristy se zamýšlím, jaké Colours jsou a jak se za poslední roky proměnily. Část odpovědi nabízí nespočet sponzorských zón, kterým se nedá vyhnout a které o sebe mlátí dj sety na pomezí Spotify Hot Hits a Evropou 2. A co je, možná jen pro mě, nejpozoruhodnější, je, jak jsou tyto nekonečně do noci svítící a hrající části areálu neustále přeplněné lidmi, i když se pár metrů od nich na mnoha scénách zrovna odehrávají v Česku dlouho neopakovatelné koncertní sety. Hudba se tady najednou děje jen tak mimochodem, jako zpestření jakéhosi celkového nevšedního dovolenkového zážitku. Hlavní je tady být, vyfotit se a ukázat, jak jsme si Colours užili. A už je jedno, že to bude jen na karaoke stagi nebo Náměstí lásky, a jestli k tomu hraje například japonská senzace Mitsune nebo jen reprodukovaná radio hitparáda.
Z Colours se už dávno stal mnohavrstevný zážitek, který není jen o hudbě. Celá přednášková část programu Meltingpot by ostatně vydala za vlastní akci. V jejím rámci jsem chtěl naleznout alespoň špetku uklidnění, že nebudeme semleti AI a roboty, z přednášky jsem odcházel nakonec zděšen ještě více než na jejím začátku. Když k tomu člověk připočte ještě bezpočet stánků s designem, zákoutí Cacao stage, kde má pocit, že se vrátil do zlatých let hippies a čakry se mu pročistí jen průchodem zónou, nebo samostatný program České televize a Reflexu, přichází na něj nevyhnutelně mrákoty. Není v lidských silách postihnout všechny složky hudebního programu, natož všech dalších vrstev. A s upřímným zájmem o dění kolem se vkrádá i pocit permanentní přehlcenosti, vyčerpání a myšlenka, jestli rozkročení festivalu už nepřesáhlo únosnou mez.
Tato otázka se nabízí obzvlášť při pohledu na to, jak hudební složka programu musí v této konkurenci bojovat o každého návštěvníka. Děje se tak často i prostředky, kdy zábavnost a „jméno“ interpreta místy vítězí nad samotnou produkcí. Nejlépe pozorovatelné byly tyto rozdíly na mamutím placu před hlavním pódiem. V rozpáleném odpoledni posledního dne na něm křepčil početný dav na až kolotočářský set Seana Paula, kde šlo hlavně o křičení do rytmu známých melodií někde v pozadí. Oproti tomu v podobném čase dva dny dříve na vtahující a niterný koncert Bat for Lashes se dalo bez problému dojít až do první řady. Bat for Lashes, a stejně tak například Khruangbin, by seděla bezpochyby menší stage, kde by nepůsobili tak utopeně, a naopak české kapely jako Tata Bojs nebo Bratři Ebenové by podle všeho bez problému utáhly hlavní scénu. Na druhou stranu je třeba ocenit odvážné zařazení až intelektuálního elektronického setu Jamesa Blakea jako headline show závěrečné noci, které alespoň ve mně samotném vyvolávalo až vlny dojetí, že vše není ztracené.
PŘÍJEMNÁ VYTRŽENÍ
Když se člověk prodere přecpanými jídelními koridory a povznese se nad to, že před amplifikovanou hudbou není v areálu úniku, nabízí Colours stále řadu neopakovatelných momentů, kterým stačí jít naproti. Ať už jde o krásné a překvapivé vytržení z únavy z předchozí noci, kdy brzo odpoledne zaslechnu zpovzdáli Yashu 96 a jeho pojetí darkwavu, nebo naprosto šílenou, kulervoucí a twerkem oplývající jízdu Aunty Rayzor, jejíž poletující růžové copánky mám před očima ještě teď. Ostatně v okruhu Full Moon zákoutí mě celé čtyři dny nepřestává bavit pozorování toho, jak spousta lidí jen prochází vedlejší design zónou, zastavuje se a nakonec zůstává lehce nechápavě s pootevřenými ústy stát se zrakem upřeným na podium až do konce samotného setu Drti, Berlin Manson nebo fenomenálních Fat Dog v samotném závěru. A nečekaně silný, snad až spirituální moment prožívám se zenovou Sauljaljui, přenášející zvuk vody stékající z nejvyšší tchajwanské hory přímo na Drive stage. Myslím, že už nikde jinde nezažiju pár tisíc lidí snažících se pohyby napodobit vlnění řeky.
Colours nastavení cesty pro další roky potvrdili ještě během aktuálního ročníku, když jako první jméno a headlinera pro nadcházející rok potvrdili The Chainsmokers. Z Colours se pomalu a jistě stává akce, kterou lze pojmout jako dovolenou a kde je mnohem důležitější se ukázat než být opravdu duší přítomen a aktivně vyhledávat nové a neobjevené. Dokud ale bude ve festivalových zákoutích co objevovat a čím se nechat unést, bude mít smysl do Ostravy jezdit za hudbou ve všech jejích podobách.
Colours of Ostrava
17.–20. 7. 2024 Dolní oblast Vítkovice, Ostrava
foto © Kateřina Fialová
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...