Vstupní prohlídka: Lebanon

„Disharmonie, nečekané vpády elektroniky, když žert, tak hodně uštěpačný,“ psali jsme ve Full Moonu o olomoucké čtveřici Lebanon. O partě lidí, která zároveň stojí za kolektivem 8848 a která letos dokončila netradiční debutový release. Na podzim chystají taky nové turné. Tereza Papáčková, Jakub Frank, Václav Hruška a Marcel Skýba v aktuálním pokračování Vstupní prohlídky, o řidičáku v kapele, gastro úpadku backstagí i o pěstování růží.

Co tě inspirovalo k hudebnímu stylu, který hraješ?
Vašek: Vnitřní neklid. Neukotvenost. Neschopnost se rozhodnout. Pocit, že není třeba se rozhodovat. Rozlítanost. Potřeba neustálé změny. Láska ke špíně. Pacifismus. Nasranost. Potřeba se vykecat v kombinaci s nechutí mluvit. To, že mě vždycky příjemná a veselá hudba uváděla spíš do deprese.

Terez: Nějaký zvláštní pnutí, co se děje mimo mě. Občas mě ovlivní něco, co slyším v tom smyslu, že mi to ukáže možnosti, kam až můžu zajít.

Vašek: Stejně ti navíc nedáváme moc na výběr.

Terez: Prostor, toť kapitola sama pro sebe.

Jakub: Sonic Youth.

Marcel: Všechno, co se doposud stalo, vedlo k tomuhle „stylu“, je to ale jak first person shooter. Dokud se nevidíš v odrazu vodní hladiny, těžko si vybavíš, jak zrovna vypadáš. Co je to teda za styl?

Čím se bavíš/živíš vedle hudby?
Terez: Salátem a majonézou… a jinak dělám věci, co jsou třeba udělat, teď nejčastěji to dělám v jednom malým divadle.

Marcel: Jako sociální pracovník, terapeut v poradně pro závislosti a provozní organizace. Hodně poslouchám, trochu radím a pak se starám o vše, na co ostatní nemaj čas, pravidelně i o ně samé. Taky fotím a plánuji pěstovat růže. V záloze mám mečíky, když mi růže nepůjdou.

Jakub: Živím jako peníze? Především to bude psaní postů na Facebook a celá PR agenda pro ostravské PLATO. Bavím? Hlavně uměním, jako kurátor, jako konzument, občas i producent… a lidmi kolem sebe.

Vašek: Já jsem divadelní technik. Takže dělám to samý co v kapele, motám kabely, tahám věci a ve správnej čas mačkám čudliky. A všechno mě to zatim baví.

Co je nejhoršího na hraní v kapele/hraní bez kapely?
Vašek: Se potkat.

Marcel: Souhlasím. Nejhorší a momentálně nejtěžší je potkat se. A pak to věčné tahání všech těch obrkrámů a pičovin, co máme. Dostal jsem se kdesi k porovnání, co dělá s tělem práce a cvičení, které jsou si podobné, např. zvedání krabic vs. kettlebell. Vyšlo z toho, že práce škodí, protože není pro radost. Tak od té doby tahám cajky pro radost, ať z toho dřív nepojdu.

Terez: Celý je to hrozně krásnej, hrozně těžkej „porod“.

Jakub: To, že vždycky někdo musí po koncertě řídit. A když ne po koncertě, tak ráno.

Vašek: Aspoň v téhle kapele máme řidičák tři ze čtyř. Né jak předtím.

Terez: Řízení je pro mě vlastně dost fajn, mám ráda jezdit vepředu s řidičem. Mnohem horší je tahání cajků, na to totiž nemusíš mít řidičák.

Co bezpečně rozhodí tvoji pozornost?
Vašek: Když je na koncertě moc světla.

Terez: Když to před začátkem koncertu moc dlouho trvá! A když nevím, jestli mám mít kostým, nebo ne. Když kluci začnou jet matiku. Když má někdo něco mezi zubama, menstruace.

Marcel: Když během koncertu udržujeme oční kontakt, to je pak něco rozhodně špatně. Ale co? My, kdož si hledíme do hlubin duší, to jistě nevíme.

Jakub: Když mi praskne struna.

Vašek: Když Kubovi praskne struna.

Bez jakého jídla a pití by se neměla obejít žádná koncertní backstage?
Marcel: Ježiš, nejdůležitější je snídaně, ale grepy jsou též dobré. A buráky.

Jakub: Všimli jste si, že taková ta éra, kdy se všichni organizátoři předháněli v tom, kdo udělá lepší jídlo pro kapelu, je pryč? Někde to ještě přetrvává, ale už to nepatří mezi ty hlavní devizy dobrého zázemí. Anebo prostě hrajeme mimo gastro scénu.

Vašek: Měli jsme hrát hardcore asi.

Terez: To mě taky sere. Jinak odpovídám salát s majonézou… a broskvičky, kdybych si mohla vymýšlet.

Vašek: Sere tě, že nehrajem hardcore?

Terez: Mě třeba až tolik ne, ale aspoň bych nemusela bejt smutná, že vás musim pořád přeřvávat… nebyl by čas se nad tím tolik zamýšlet.

Za co utrácíš peníze/čas, co se týče hudby?
Vašek: Programuju v pure datech místo toho, abych hrál na kytaru. Aspoň si pak nemusím kupovat tolik krabiček.

Marcel: Hledám stále lepší a účinnější špunty do uší. Poslední věc, co jsem pořídil na hudbu, jsou bicí triggery. Tak teď je to jak dvoje bicí a konečně jsem i ve zkušebně nejhlasitější. Taky hodně uvažuju nad tím, kdy a jak mi ujel ten vlak, kterým bych dojel do stanice nejlepší bubeník na světě. Čím jsem starší a do hudby investuju víc svého konečného času, tím víc si uvědomuju, že vlastně stačí, aby v kapele byl nejlepší bubeník právě bubeník. Pak má ještě šanci.

Jakub: Peníze za struny, čas za dolování hudby ze Soulseeku.

Terez: Nemám žádné peníze na hudbu… Nejvíc asi utrácím za merch. Čas na hudbu nepočítám jako útratu, spíš ho utrácim na úkor hudby. Počkejte, Marcel není nejlepší bubeník na světě?!

Jak bys charakterizoval současný svět ve třech větách?
Marcel: Konspirace a manipulace z mocenských pozic, vědomé vykořisťování, zákon padajícího hovna je nyní spíš jako kolektivní metání sraček, pravda vs. realita vs. fakta vs. dopady už jsou nežádoucí. Vyprázdněnost hodnot a jakéhokoli ideálu. My však, naplněni konzumem, za postupné ztráty vůle a morálu, přehlušováni kolektivní vinou a stěží naplněnou zodpovědností humanismu, se držíme zuby i nehty a cítíme se stále lidmi. Spojení s náturou a živočišností už cítíme minimálně, mozek jednou totálně ovládne tělo, digitál analog a kybernetické bude nové plasticko-chirurgické, snad brzy.

Jakub: Po půl hodině jsem to vzdal. Ale díky za tu půlhodinu, měla potenciál.

Terez: Je to jako pád do tmy, ale přitom jsou kolem tebe hrozně agresivní, rozmazaný světla, ve kterejch občas zahlídneš něco, co tě nutí snažit se nedopadnout a radši prodlužovat pád.

Vašek: Dá se to celý připodobnit k tomu, když se po Praze snažíš jet na kole. Když už se raduješ, žes našel tu správnou stezku, tak tam nikoho nepotkáš a pak zmizí.