Vstupní prohlídka: LemonHeart Club

Co se vám vybaví, když se řekne Bílovec? Illegal Illusion jsou správně a LemonHeart Club k nim nemají daleko, dvě kapely z jednoho skoro-města. Obě vznikly v druhé půlce devadesátek, obě pořád hrají, obě nakládají s alternativním rockem po svém. LemonHeart Club tolik nevěří na melodie, spíš na noise, sludge, drone, jak dokazuje i aktuální nahrávka Nevědomí. I do něj se vydali členové skupiny při zodpovězení několika jednoduchých otázek.

Co tě inspirovalo k hudebnímu stylu, který hraješ?
Mils: The Body, protože jsou. Stina Nordenstam, protože je prostě jiná. Kittchen, protože ví, co nechce. Bota, protože do mě od sedmi let tlačil Neurosis.

Willie: Brutal Assault, hudební encyklopedie Bota, Mils a jeho úchylně perverzní kombinace? Asi vše dohromady. Mám rád třeba Helms Alee, Daughters, Converge, Ufomammut, Chelsea Wolfe nebo Jardu Hutku.

Jorge: Tak samozřejmě kluci z Lemonu. Už když jsem k nim začal chodit na zkoušky jako fanoušek, krmili mě kapelami, které jsem znal jen hodně z dálky.

Bota: Shrnul bych to na dvě zásadní věci, které mě v muzice nejvíce poznamenaly a definovaly to, co dělám jak s LemonHeart Club, tak s Illegal Illusion. První: Setkání s Lukášem Páralem a Michalem Brožem v době, kdy jsme u jejich labelu Pohoda Records vydávali s Illegal Illusion desku. Tam proběhlo rozbití maloměstské ulity a kucí nám dost nahlas ukázali, kolik je vlastně parádní muziky a na závěr nám omlátili o hlavu katalog Day After. Největší prdel je, že Pohoda Records jsou ve Vodňanech, což je ještě větší nebo stejná prdel jako Bílovec. Takže výmluvy typu „my jsme z malého města, tady se nic nedostane“ nebyly na místě. Samo se bavíme o době bez internetu. Pravda, dneska už je to kapku jiný… Kurva, už jsem asi starý? Hovno zralý! A věta Lukáše, na kterou nikdy nezapomenu: „KoRn si nezaslouží nic jiného než vypálit,“ mi tehdá zlomila srdce, ale po čase musím bohužel souhlasit. Druhá zásadní věc: návštěva Brutal Assault. Ten zbořil moje poslední pomyslné žánrové hranice. A hlavně definoval současnou cestu LemonHeart Club.

Čím se bavíš/živíš vedle hudby?
Mils: Momentálně Borderlands. Mám rád tyhle rychlovky, kde nemusím přicházet na herní mechaniku. Nedávno mě sejmulo herní veledílo The Evil Within.

Willie: Momentálně rodinou s dvěma malými členy. Jsem rád, že ani na záchodě nemusím být sám.

Jorge: Momentálně, v době koronavirové, se ve volných chvílích věnuji hlavně svým dětem. Nejvíce ujíždím na matematice a fyzice pro šestý ročník základní školy.

Bota: Krom muziky a babrání se ve zvuku jak Illegal Illusion, tak LemonHeart Club, už mi zbývá čas jenom na práci. Ono se sem tam nažrat není špatné. A když doma svítí světlo a teče voda, je to úplně skvělé. A ten kousíček času, který zbyde, věnuji rodině. Ale raději bych se jich neptal, kolik toho času je…

Co je nejhoršího na hraní v kapele/hraní bez kapely?
Mils: To vím zcela přesně. Lemonheart club byl one man projekt. Nebylo se komu Pochlubit, jak dělám třeba zpěv v pračce s mikrákem. Takto se máš s kým pohádat, jestli mikrofon dát víc doleva. S lidma je to opravdu club, který má smysl.

Willie: Pocitová neshoda s dalšími členy. Ignorance nápadů, dojmů a porozumění. Vztahové rozpory. Pak se to může rovnou zabalit. A pak hraješ bez kapely.

Jorge: Nejhorší je pomyšlení, že by žádné hraní nebylo. Je to pro mě droga.

Bota: Miluju proces tvorby v kapele, hádky, kdo má větší péro, miluju cesty na koncerty a hodinové diskuze o všem možném. Miluju proces nahrávání, miluju proces mixu. Kde se mi pod rukama formuje ksicht kapely, kdy nikdo neuslyší a už ani nikdy slyšet nebude tu nahrávku tolikrát co já při mixu, a divím se, že ty nahrávky po tom všem můžu ještě poslouchat. Na druhou stranu, pokud jsem se z toho nepoblil při mixu, tak už nikdy. A pravda taky je, že věci, ze kterých mi bylo na blití, letěly po dohodě ze zbytkem do hajzlu. No a proto můžu míchat jenom kapely, které mám rád. Obě. Nedokážu si představit, že bych míchal nějaké pičoviny, které mi nic neříkají. Na to mám muziku moc rád a výsledek by stál za hovno. Takže mít kapelu je boží a ty špatné věci jsou převálcované těmi dobrými. Být sám je na hovno jak v životě, tak v kapele.

Co bezpečně rozhodí tvoji pozornost?
Mils: Sebestředný blb.

Willie: Nepozornost.

Jorge: V mém věku už nic.

Bota: Ticho. Nenávidím ticho, a pokud je to možné, tak usínám u bedny anebo jdu spát tak unavený, že než dopadnu na polštář, spím.

Bez jakého jídla a pití by se neměla obejít žádná koncertní backstage?
Mils: Nepohrdnu vínem a dobrou pizzou.

Willie: Nad tím jsem nikdy neuvažoval.

Jorge: Nepohrdnu žádným žvancem. Pivko stačí.

Bota: Jelikož celý život hraju v „bezvýznamných kapelách“, tak jsme kolikrát rádi, že je vůbec stage. Ale pokud si někdo dá tu práci a nachystá kapele něco dobrého k jídlu a pití, tak je to skvělý vždycky a velký dík za to. Vyhraněný nejsem.

Za co utrácíš peníze/čas, co se týče hudby?
Mils: Pokud se týká poslechu, mám Spotify. Je to paráda v tom množství, co bych mohl poslouchat. Do kapely peníze nepočítám, je to spousta krabiček a vychytávek, které jsou všechny nutné a velice potřebné. Následně si připadám jako bazarman. Většina muzikantů jsou naštěstí slušní lidé.

Willie: Za hledání zvuku. Teď jsem ho našel. Je oranžový.

Jorge: Když opomenu drobné klubové výdaje, tak nějaký ten koncert během roku, v létě Brutal Assault. Stačí mi málo ke štěstí.

Bota: Peníze utrácím za desky. Co bych taky s těma prachama dělal, že jo. A některé – všechny – desky prostě nutně potřebuju mít doma. Utrácím za trika kapel. Už i děcka se mi smějí, že mám víc triček než ženská. A pořád musím poslouchat, proč už tohle nevyhodíš, stejně ho nenosíš a už je to vybledlé a bla bla. Ale každé triko má svůj příběh a musí být naplněn tím, že ho unosím k smrti. A hlavně kupováním merche od malých a „bezvýznamných“ kapel je přímo podporuju, aby nechcíply, a o to jde především. A samozřejmě utrácím za koncerty, pokud teda nějaký jsou, kurva.

Jak bys charakterizoval současný svět ve třech větách?
Mils: Jako zkoušku, co vydržíme, v co jsme ochotni věřit. Jako nezadržitelný experiment kdo z koho. Jako vědomí toho, že všechno může být zítra úplně jiné.

Willie: To je na delší povídání. Lidé se nemění. Chamtivost, závist, moc, prachy, fanatismus, ignorantství. Furt dokola. Do toho je vše rychlejší, umělejší, bezpocitové, elektronické na úkor planety.

Jorge: Honba za prachama. Devastace přírody. Sere mě to.

Bota: Lidé přehlížejí lež. Ignorují nebo nevěří pravdě, faktům. Pořád doufám, že lidi co to tak nemaj, budou mít v budoucnu dost sil nepodlehnout davu a nedopadne to jako název poslední řádové desky The Body – I Have Fought Against It, but I Can't Any Longer. Ale jinak se máme dobře.