Vstupní prohlídka: Mr. Pink and The Bad Thoughts

Pražská trojice Mr. Pink and the Bad Thoughts vydala na jaře eponymní EP, a to pod hlavičkou labelu Drug Me Records, z čehož je zřejmé, že avizované žánrové nálepky dark folk nebo goth/country budou na místě, stejně jako notně obitá garáž. Noříme se do temných vln syntezátorového country plných srdceryvných textů a dělá nám to dobře. A říkáme si, jak asi Mr. Pink and the Bad Thoughts vidí současný svět? Ptáme se ve vstupní prohlídce.

Co tě inspirovalo k hudebnímu stylu, který hraješ?
Václav: Já rád vyprávim příběhy. Dneska lidi nemaj kvůli neustálýmu skrolování instáče čas si sednout a přečíst si nějaký bio, který obsahuje víc jak tři řádky. Na začátku nultejch jsem poslouchal hodně sedumdesátkovýho punku, CBGB věci, potom zas jen šedesátky, proto taky hraju, na co hraju, a pak nějaký ty garážovky. Prošel jsem hodně kapelama, ale kvůli jedný jsem žil. Byla pro mě všechno. Takovej rock’n’roll. Ke konci tý kapely jsem měl těžký období: holka, se kterou jsem byl milion let a se kterou jsem tuhle kapelu měl, se na jedný tour, co jsme jeli po Švýcarsku, zabouchla do kluka z kapely, co jela s náma, a prostě mě opustila. V tu chvíli už jsem fakt hodně poslouchal country. Psal jsem hodně básniček, který mně pomáhaly z depek, ve kterejch jsem se dokola točil. Dokonce jsem si nechal na ruku vytetovat Townesův ksicht. Kapela se samosebou rozpadla, ono se nedalo ani nic jinýho čekat. Já měl zničený sebevědomí, myslel jsem si, mimo jiný, že nikdy nemůžu zpívat, protože mi to ty lidi, kterejma jsem byl obklopenej, neustále opakovali. Na to jsem potkal jinou holku, která byla z těch mejch textů nadšená a strašně mě podporovala v tom, abych ty svý písničky dokázal zazpívat sám. Začali jsme na tom spolu hodně makat.

V tu dobu jsem koukal na True Detective, sérii s Colinem Farrellem a Vincem Vaughnem, jak se vždycky scházej v takový díře. A ona jim tam v pozadí hraje Lera Lynn s utrápenym, ubrečenym obličejem, strašně smutný písničky. Jednoduchou kytaru se spoustou tremola, s drum-mašinou a lehkým synthem. Tenkrát jsem si řek, to je přesně ono, takhle chci, aby to znělo. Tohle všechno se stalo už pár let zpátky, v kapele se vystřídalo dost lidí. Teď je v ní David s Michaelou, který jsou fakt skvělí, všechny nás to baví nebo to alespoň tak vypadá a zní to tak, jak jsem si ani ve snu nepředstavoval.

Michaela: V mým případě by byla příhodnější otázka: Jak se vůbec sakra stalo, že hraješ v kapele? Za všechno může Václav, kterej se nepoučil a při nedostatku ideálních kandidátů mu přišlo opět jako dobrej nápad hrát v kapele se svojí holkou. Drobnej problém byl, že jsem nikdy předtím na nic nehrála ani nezpívala, ale to nás nezastavilo, a po jednom společným večeru s flaškou vína a kytarou někdy před rokem bylo rozhodnuto, že se přece dokážu naučit cokoliv, a tak jsem do toho nenávratně spadla. Obecně máme takovej blbej zvyk, že se vždycky rozhodneme naučit hrát na novej nástroj asi tak měsíc před koncertem, což byl i můj případ s bicíma.

David: Inspiroval mě Václav. Původně jsem chtěl hrát postpunk, ale on mě mimoděk přesvědčil, že country je lepší. Do té doby jsem byl garážovou hudbou, co formovala Václava, netknutej, takže mě baví, kolik dveří se mi otevírá. Navíc když se rozpovídal o svejch textech, tak mi to začalo dávat smysl. I když je to občas trochu chaos, baví mě to. Zkoušíme furt nový nástroje, občas to jsou škatulata a vlastně jsem dost zvědavej, kde budeme třeba za rok. Ale postpunk chci dělat pořád, i když je ho teď všude plno.

Čím se bavíš/živíš vedle hudby?
Václav: Stavím starý motorky a jezdim na skejtu. Pracuju pro italskou firmu, která dělá módní prádlo.

Michaela: Já jsem jednou z těch otravně šťastných lidí, co se realizujou skrz svojí práci. Věnuju se zlatnický výrobě a designu šperků, posledních osm let jsem měla na hrbu ještě organizaci festivalu Povaleč. To jsem pověsila na hřebík, protože už jsem přestávala všechno stíhat, no a místo toho teď dělám muziku, takže to je pořád něco, jen ne pobyt v komfortní zóně.

David: Motám se kolem 3D tiskáren, píšu pro Full Moon a něco padá i do šuplete. Mezi koníčky patří overthinking, což momentálně podporuju dálkovým studiem humanitních věd na Karlovce. Hudba je samozřejmě velkou součástí toho všeho.

Co je nejhoršího na hraní v kapele?
Václav: Když hraješ v kapele a jezdíš po světě, tak se pořád něco sere, okrádaj tě, sere se vintage equipment nebo auto nebo zdraví, pořád tě stavěj policajti, fuckup za fuckupem. Jednou jsem jel měsíční tour křížem krážem, myslim, že to bylo šest nebo sedm států, a tenkrát se podělalo fakt všechno, co mohlo, to nevymyslíš. Jenže když hraješ sám na akustiku, což si většina lidí neuvědomuje, tak najednou za tebou nikdo není, nepodržej tě ani bicí ani basa. Ty zmatláš text, začneš si vymejšlet, poděláš kytaru, na kterou hraješ, a najednou se to celý rozpadne. Začneš bejt nervózní a už se to s tebou táhne až do konce a ty chceš, aby to celý skončilo. Podle mě nic pro člověka, kterej není exhibicionista od narození.

Michaela: Mohla bych bejt vtipná a říct něco jako babysitting těch opilejších členů po koncertech, ale upřímně je pro mě nejhorší stres před hraním a zodpovědnost vůči zbytku kapely.

David: Do nedávna to byl Václavův zbytečně těžkej aparát. A pak performance anxiety, to asi nezmizí nikdy.

Co bezpečně rozhodí tvoji pozornost?
Václav: Ty jo, nedávno jsme hráli v Plzni Pod lampou. Hned pode mnou seděla nějaká mladá holka. Poslouchala moje texty a bylo na ní vidět každý slovo, co slyšela. Všechen ten smutek. To jsem si nikdy nemyslel, že zažiju.

Michaela: Moje vlastní myšlenky. Někdy se třeba zaposlouchám a říkám si, tyjo, to je fakt smutná písnička, a tak mě to rozhodí, že zapomenu hrát. Naštěstí se mi to děje jen na zkouškách.

David: Když zvučíme jako poslední a je dvacet minut po dveřích.

Bez jakého jídla a pití by se neměla obejít žádná koncertní backstage?
Václav: Já mám rád whisky, jenže whisky dělá z dobrejch lidí lidi špatný.

Michaela: Já nejsem velkej fanda panáků, co dělaj z lidí ty špatný lidi, teda aspoň do chvíle, dokud si jich pár nedám, ale pivo/víno se vždycky hodí.

David: Pizza se spoustou jalapeño papriček!

Za co utrácíš peníze/čas, co se týče hudby?
Václav: Teď jsem si zhruba po patnácti letech koupil nový kombo, Deluxe Reverb. Mám z toho fakt radost. Unesu ho uplně sám. Sem tam si koupim nějakou desku a tak. Byl jsem byl s kámošema ve Švýcarsku na koncertě jednoho z mejch idolů, na Tayloru Kirkovi, říká si Timber Timbre. Doporučuju. Brečel jsem celej koncert, a nakonec jsem si s ním i trochu pokecal. Rozhodně nejlíp vyhozenej čas i peníze… (Timber Timbre vystoupí 4. listopadu v Paláci Akropolis, pozn. red.)

Michaela: To teda jo, strávit x hodin v autě do Bernu s partou bláznivejch holek, to vydalo za víc než všechny utracený peníze, přesně takovýhle výpravy dycky stojí za to!

David: Vinyly, na nic jinýho pak už stejně není.

Jak bys charakterizoval/a současný svět ve třech větách?
Václav: Fakt nemám rád tuhle dobu. Nevidim žádný hodnoty, což jsem tvrdil už před patnácti lety. Můj táta říká: „Člověk si zvykne na všechno.”

Michaela: Povrchní a uspěchanej. A to tak, že to až sem pravděpodobně málokdo dočetl. Lepší to nebude.

David: Jak se píše v Bibli. Na początku był chaos. I tak kurwa zostało.