Vstupní prohlídka: Rawdeus

„Tohle je první rozhovor, co jsme kdy udělali. A rovnou tak, že si každý může napsat, co má na jazyku, a není ve stresu z reportéra a zbytku kapely, co víc si přát? V současným světě rychlosti a roztěkanosti nebudeme předpovídat alba ani koncerty, jen řekneme: sledujte pozorně, co kde píšeme, zveřejňujeme a buďte připraveni, že o Rawdeus uvidíte a uslyšíte,“ prohlašují Matyáš a Mikuláš Bartoňové, Jonatan Kuna a Petr Šilhavý, pražská skupina, která po letech experimentování a hledání vlastního ksichtu spojila postrock, elektronické samply a syntezátory. Pink Floyd i Anohni?

Co tě inspirovalo k hudebnímu stylu, který hraješ?
Mat: Koncerty - Arca v Haagu, kde jsem byl na stáži, Portico Quartet, Jojo Mayer nebo Actress tady v Praze a pak často záhadným způsobem vyplouvající a propojující se hudební inspirace skrze všechny weby, lidi, rádia, články. Jmenovitě od Venetian Snares a The Mars Volta přes Johna Fruscianta, Jamese Holdena přes odběry EB nebo Trickyho až po Radio Wave atp. Jsou toho mraky. Nakonec naštěstí člověk stejně nehraje to, co poslouchá, což je dobře.

Jon: Pořád se snažíme žánrově posouvat. Zjistil jsem, že často poslouchám skvělýho interpreta, a ve tvorbě se to projeví třeba až za rok. Hodně mě zajímá zpěvovej a hráčskej feeling. Ale co se skládání týče, nemyslím si, že bychom čerpali z konkrétních tracků, normálně něco nahodíme do Abletonu, k tomu si něco zabroukám, nahraju to a potom se to týdny transformuje někam jinam. Často se to nedá zahrát živě, tak se to celé přeskládá ještě s kapelou, další měsíce si to sedá a nakonec je to úplně něco jinýho. Velkej vliv na to, co hrajeme, má, že každej máme trochu jinej vkus, a mícháním našich povah se to skloubí v něco, čeho si vážíme všichni. Teď poslouchám třeba Bonobo, GusGus, Gorillaz, Mobyho, Justice, Royksop, Son Lux, Massive Attack, Aphexe Twina, Ratatat, Johna Hopkinse, Burial, Jaga Jazzist, Jamese Blakea, Anohni, Cocorosie, Jarmiroquaie, Fever Ray, Archive, Atoms for peace, Apparata, Philipa Glasse, Nilse Frahma, Amon Tobina ad.

Mik: Rawdeus. Ne, vážně. Měl jsem fungující kapelu The Avenirs, hráli jsme českej underground, bylo to falešně, ale skvělý. Byli jsme pankáči. Pak se z toho nějak vytratila energie a po rozpadu jsem se logicky přidal k bráchový kapele Rawdeus. Zajímavý je, že když jsem dával dohromady svoji uplně první kapelu, bylo to ve složení Jonatán, Petr, Matyáš a já. Kluky to chytlo jinym směrem než mě a vznikly dvě jmenované kapely. No a teď jsme se zase sešli. Za tu dobu, co s nima hraju, jsem se dost uklidnil a zvukově vytříbil. Vždycky jsem ale hledal nový zvuky, který můžu z kytary dostat. Inspirace? Rozhodně Steve Vai, Adrian Belew, Jeff Buckley, Tom Morello, Frank Zappa a další bohové. Z té elektronické větve třeba Amon Tobin, WWW, Archive, Moderat, The Algorithm. Taky mám rád českej rap, Hošty, Opak Dissu, Toxxx a další.

Pet: Ke mně se hodně inspirace dostává přes kluky. Na začátku Rawdeusu pro nás bylo důležitý společně objevovat svět elektra, hráčsky se oťukávat a společně se o hudbě bavit. Teď už tak nenasáváme a víc do tvorby vkládáme sami sebe. Máme nějaký společný základ, na kterém stavíme, ale nejcennější je každého osobní styl. Podobně taky začínám chápat svůj nástroj – bicí. Začínám si více pěstovat vlastní cítění, věřím víc schopnosti tvořit a propojovat se navzájem. Podobně věřím víc klukům a inspiruje mě jejich odlišné cítění. Taky musím jako bubeník usměrňovat a kultivovat rytmický rozměr kapely.

Čím se bavíš/živíš vedle hudby?
Mat: Studuju čtvrtým rokem v Ateliéru tvorby písma a typografie a obklopený uměleckým prostředím se většina mých výdělečných prací točí kolem umělců a uměleckých projektů.

Jon: Já jsem taky na grafice a takhle jsme se vlastně dali dohromady, že jsme se hlásili na stejnou školu, a když nás hned nevzali, tak jsme spolu skládali. Hudbou se zatím nikdo neživíme. Já s Matyášem grafikou, Petr je architekt a Mikuláš fotí a má teď novou svářečku, se kterou vám svaří třeba bar, motorku nebo auto.

Mik: Vystudoval jsem fotografii a skončil jako automechanik, cyklomechanik a všeuměl. Miluju starý auta, hodně svařuju, dělám různý konstrukce na zakázku, stavím bary nebo vyrábím filmové rekvizity. Při studiu jsem si uvědomil, že mě baví dělat rukama a jde mi to, tak jsem do toho nakonec vrhnul naplno, a ačkoliv je to občas fyzicky náročný, cejtim, že to je ono.

Pet: Jsem skaut a je to pro mě důležitý a baví mě to. Okolo toho se točí i značná část mého nehudebního času. Příprava zážitkových akcí pro ostatní lidi, příroda a tak, ale živí mě navrhování domů a bytů.

Co je nejhoršího na hraní v kapele?
Mat: Prozatím jsem neměl sebemenší špatný pocit z kapely, ani mimo ní, ani v ní. Rozumíme si. Někdy mám akorát pocit, že jdou věci pomaleji, než bych chtěl, ale věřím, že nás to učí lépe zformulovat si, co máme zrovna na jazyku a na srdci.

Jon: Taky si myslím, že se spolu učíme lépe komunikovat, ale často je půlka kapely unavená a věci jdou pomalu.

Mik: Nejhorší je, když půlka kapely přitáhne rozpracovanou věc a snaží se to podat ostatním, kteří u vzniku nápadu nebyli a jsou mimo tu hlavní flow. To je ta komunikace.

Pet: Já nesnáším technickou nepřipravenost, nemám rád, když věci nefungujou. Chtěl bych mít všechno pojištěné, mít náhradní kabely, náhradní zvukovku, náhradní pad, baterky do efektů a stresuje mě, když to tak nemáme. Stejně jako změny na poslední chvíli v playlistech a v samplech. Ale hraní je super! Je to taková další dimenze reality. Bez kapely nemůžeš do jedinečného světa atmosféry, která existuje jenom při hraní s ostatníma klukama. Baví mě ta svoboda.

Co bezpečně rozhodí tvoji pozornost?
Jon: Když na vystoupení nepřijdou lidi a těch pár, co přijde, stojí vzadu u baru. Anebo když jsou špatný odposlechy. A technický potíže, někomu nefunguje kabel, prasknou struny, neladí to. Jednou se mi stalo, že ke mě přišla nějaká holka, a řekla mi: “Jseš dobrej, ale neumíš zpívat.” To asi rozhodí každýho.

Mat: Na to, jaký jsem flegmatik, mě dost často vytáčí grafická negramotnost všude mimo moji alma mater UMPRUM.

Mik: Jsem hodně velkej flegmatik, takže máloco, ale asi mi nejvíc vadí, když nejsem rozehranej na koncert a člověk má takovej ten nejistej pocit v rukou. Máš ztuhlý prsty, který nedělaj, co maj. Už pár měsíců ale zkoušíme dvakrát týdně a minimálně jednou za měsíc koncertujeme, takže tohle se mi naštěstí už celkem dlouho nestalo.

Pet: Mně se stává, že se do hraní na koncertě tak ponořím, že přestanu vnímat, co dělám a jak se tvářím. A když pak procitnu zpátky a uvědomím si, že se nevědomky upřeně koukám na někoho pod pódiem, aniž bych si to uvědomoval, dost ve mě hrkne.

Jon: Taky se mi stane, že se zasním.

Bez jakého jídla a pití by se neměla obejít žádná koncertní backstage?
Mat: Vždycky jsem upřímně ocenil po odehrání koncertu nabídku jakéhokoliv pití v lednici backstagi. Dát si ho se zbytkem kapely předtím, než se na něj vrhnou fanoušci.

Jon: Bez hořkýho kafe před koncertem, bez hořkýho piva a veselých holek po koncertě.

Mik: Vystačím si s málem, ale rozhodně voda na stagi a po koncertě pivo v backstagi.

Pet: Před koncertem nepiju, abych se soustředil na hraní. Za mě by v backstagi měla být dobrá nabídka nealka a nemělo by se tam kouřit. Není to dobrý na Jonatanovy hlasivky.

Za co utrácíš peníze/čas, co se týče hudby?
Mat: Kapelní vybavení a kapela obecně je bezmezná a celoživotní strastiplná cesta a vědomý lapač na peníze.

Jon: Ale doba, kdy budem utrácet peníze za drahý kytary a efekty, teprve přijde. Teď už si pomalu šetříme na nový struny a takový ty běžný výdaje. Nejvíc času věnuju ladění samplů a čištění pracovních nahrávek.

Mik: Jsem kytarovej geek, takže věčně sypu do efektů. Kytar už jsem taky hodně otočil a momentálně se chystám zkusit zas jinou. Chci si časem pořídit vysněnou hlavu TH30 od Orange. Musím ale říct, že jsem si trochu ze srandy pořídil mini lampovou hlavu Micro Terror a odehrál s ní Chapeau, Rock Café a chystám se do Roxy. Píchneš to do velkýho boxu a stačí to. Nechápu kapely, který hrajou na stowattový lampy v titěrnym klubu, kde ve výskledku slyšíš jen zvukovou kouli.

Pet: Často řeším a plánuju, jakým směrem by se měly ubírat naše výdaje jako kapely. Uvědomuju si, že dobrá technika nás může hodně posunout. Momentálně se snažím vykoumat, jak co nejlépe řešit in ear monitoring na pódiu a jak si ulehčovat věčné stěhování aparátu. A čas věnuju hraní v dalších projektech a taky prokrastinuju na lekcích bicích na Drumeo!

Jak bys charakterizoval současný svět ve třech větách?
Mat: Můžu ve třech slovech? To se mi zdá výstižnější, tzn. to první už jsem řekl. Rychlost, euforie a honba za úspěchem/penězma.

Mik: Všichni se někam honíme, většinou za penězma nebo kariérou. Bohužel je to tak nastavený a přijde mi, že na zaměstnance jsou kladeny pořád větší nároky a je hodně málo lidí, kteří nepracují pod tlakem. Stres je asi nejhorší nemoc dnešní doby. Moje přítelkyně je produkční, takže vím, o čem mluvím. Třetí věc, co mi nejvíc vadí, je neekologické zacházení s věcmi. Hrozně mi vadí, že z přírodních zdrojů, vyrábíme produkty, který se do země už vrátit nedaj. To je přece od základu špatně, ne?

Pet: Mám rád život. Máme se strašně dobře! A myslím, že bychom se měli učit být nedokonalí. Dokonalost je blbost.

Jon: Nekonečno možností. Důležitý je vědět, co chceš, a když to nevíš, tak seš ve světě ztracenej. A když chceš něco dělat, tak v tom musíš bejt nejlepší.