Vzpomínky na Ji.hlavu (Mezinárodní festival dokumentárních filmů 2022)

Na 25. až 30. říjen připadl letos ten obávaný ani ne týden, kdy se do oprýskané, ale osobité vysočinské metropole sjíždí na Mezinárodní festival dokumentárního filmu Jihlava všichni „divnolidi,“ jak nás před jedním z kin počastoval lokální patriot, ze širokého okolí. Ač to některým místním možná nepřijde, MFDF je druhým nejdůležitějším soutěžním filmovým festivalem u nás a v rámci přehlídek dokumentární tvorby pak v českém kontextu nemá konkurenci. Pravidelně se sem sjíždí známé tváře českého dokumentu i početné zahraniční delegace. To vše v neformální, civilní a uvolněné atmosféře narušované jen nepříjemně nízkými teplotami. Filmové zážitky se zde mísí s nefilmovými a každoročně tak vytvářejí unikátní směsici dojmů a vzpomínek.

POZVOLNÝ START

Středa poledne. Festival v plném proudu, chtělo by se říct. Ale proud zatím nikde, minimálně ne ten hlavní. Při bloudění ulicemi se snažím aktivovat neurony, které mají na starosti orientaci v tomhle městě. Mezi domy se rozléhá rachot koleček kufrů jezdících po kočičích hlavách. Slunce je už zimní a trochu fouká, což dává vlát podivně deformovaným českým vlajkám, jež kdosi rozvěsil nad hlavní festivalovou třídou mezi Masarykovým náměstím a Domem kultury a odborů. Kolemjdoucím se na krku houpají recyklovatelné akreditace, většinou ty určené novinářům, studentům filmových škol, dokumentaristům, prostě lidem od fochu. Těm to tu bude patřit až do pátku.

První letošní dokument, Elfriede Jelinek: Jazyk bez hranic, se ukazuje jako příliš konvenční portrét nekonvenční umělkyně. Ale aspoň mi připomene, že v Jihlavě se nehraje na české titulky. Místo nich se zahraniční filmy simultánně tlumočí do sluchátek.

Špínou zčernalé plyšové Prasátko Peppa visící na koruně stromu, pod nímž se sbírají podpisy pro prezidentskou kandidaturu Karla Janečka, budí mírné znepokojení. Nic ale nenaznačuje bouři, která přijde o víkendu. Na faře Evangelické církve metodické, kde letos s dalšími dvěma přáteli sdílíme pár metrů čtverečních pro hosty, nás vítá nápis: „Pokoj v Ježíši Kristu!“

KULMINACE PROŽITKŮ

To nejlepší přichází už ve čtvrtek. Ráno nejdříve á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN ze sekce Česká radost, který si nakonec odnesl cenu za střih. Režisér Jan Bušta v něm pomocí dětských neherců a jedné tělocvičny vytvořil formálně hypnotickou rekonstrukci posledních minut jonestownské sekty, kterou psychopatický samozvaný prorok Jim Jones zmanipuloval k hromadné sebevraždě. K manipulaci coby tématu se přidává i manipulace divákem. Stříháno je mezi dvěma časovými pásmy, kdy představitel Jonese ta samá slova pronáší v rozmezí několika let svého dospívání. Po dokonání hrozivého díla se konečně dostáváme z dusivé atmosféry na čerstvý vzduch. Prosí Jones za odpuštění, nebo manipuluje dál?

Odpoledne následuje filmový vrchol festivalu, hraná Sparta rakouského radikála Ulricha Seidla. Ta tvoří diptych se snímkem Rimini a vypráví o pedofilovi Ewaldovi, který odejde od své partnerky, aby kdesi na rumunském venkově trénoval malé chlapce judo. Podívaná je to, jak se na Seidla patří, nepříjemná a pár lidí ji nevydrželo. Zároveň v ní lze pozorovat nemalou míru empatie, kterou Seidl našel až na stará kolena. Filmů zobrazujících pedofily ne jako nelidská monstra, ale těžce zkoušené jedince, kteří, pokud nikomu neubližují, zasluhují spíše soucit než opovržení, existuje hned několik, z české provenience jmenujme Danielův svět Veroniky Liškové. Málokterý se však pohybuje na tak tenké hraně jako Sparta. Ewald se sice snaží vesnické hochy vytrhnout z prostředí jejich násilnických, alkoholem zdegenerovaných otců, zároveň si je fotí v plavkách, a dokonce se s nimi nahý sprchuje. Seidlův nový počin není tak skandální, jak by se po kontroverzích s údajným neetickým zacházením s dětskými herci při natáčení mohlo zdát, jeho zhlédnutí ale přece jen vyžaduje silnější žaludek.

Jonestown i Seidla předešla jejich sláva, plánoval jsem je vidět ještě dlouho před Jihlavou. To, co přišlo večer, ale plánovat ani čekat nešlo. Letošní ročník se v sekci Průhledná krajina zaměřil na Filipíny a z Asie tak dorazilo i trio režisérských dědů; Lav Diaz, Khavn a Roxlee. Neviděl jsem ani jeden z jejich filmů, ale kdybych měl říct, jaký jsem neviděl nejvíc a nejradši, byla by to Diazova devítihodinová Smrt v zemi duchů. Vystoupení kapely, kde všichni tři hrají, si ale nechci nechat ujít. A dobře dělám.

Hudební stan se nachází na území nikoho za Domem kultury a odborů, aby v něm produkce mohla pokračovat i po desáté večerní. Není plno. Režiséři se s filipínským přízvukem představují jako Tšurák Brockas, Kulvá Brockas a Kundá Brockas, načež nás všechny hned pěkně vyfakují. Na plátně v pozadí pozvolna startuje černobílé filipínské porno PINK BOMBASTIK 3001. Rozjíždí se dědský punk. Khavn s kohoutem ze zbytku šedých vlasů přes extravagantní brýle skoro nevidí na klávesy, řvát do mikrofonu mu to však nebrání. Diaz se nudí, posedává na bednách, občas zadrnká na kytaru. Sedmdesátník Roxlee disponuje energií za oba, střídá housle, na které hraje obráceně, foukací harmoniku a harmoniku tahací, kterou zjevně drží v rukou poprvé. Skoro není slyšet, rozhodne se však performovat. Předvádí zvířecí ksichty, rituálně se klaní směrem k pornu promítanému na plátně, do něhož se chce v jednu chvíli zapojit, křečovitě trhá končetinami. Kmetové hrají nepřetržitě hodinu a půl.

Místní producentka offscreen programu Eva Flídrová, která dělá kapele náhradu za zabitého bubeníka, drží v jedné ruce paličku a ve druhé flašku vína, kterou přes dlouhé blonďaté vlasy spadané v obličeji během koncertu vypije. Sem tam se šibalsky podívá na basáka Ondřeje Lukeše, jinak vedoucího produkce festivalu, jestli by senioři přežili zrychlení tempa. Přežijí. Nakonec na pódium vtrhne muž v silonkách navlečených na nahé tělo, na krku má řetěz z mrkví a zuřivě destruuje bulvu celeru. Neúspěšně. Pokouší se tedy o kotoul dozadu, ale zasekne se někde v půlce a nastaví hledišti zadek, o nějž si tře mrkvovou ozdobu. Pak mizí, po nějaké době utichá i hudba.

Venku mlha zahaluje vzdálenější kontury a rozveselené skupinky návštěvníků. Karnevalové žárovky osvětlují nedaleké toitoiky. Noční šichta v DKO je na spadnutí. „Rozlitý pivo je horší než sex,“ prohlásí opilý domorodec.

CHAOS

V pátek nastává peklo. Oslavy vzniku Československa zřejmě nikoho moc netankují a republika se sjíždí do Jihlavy. Čekám ve frontě na Zkoušku umění v Horáckém divadle. Možnost rezervovat si den předem místo mi proplula mezi prsty, neumím plánovat tak dopředu a očividně nejsem sám. Foyer praská ve všech. Stísněnost. Klaustrofobie. Když uvaděč oznámí, že sál je plný a poslední šanci představují místa na balkoně, rozpoutá se davová psychóza. Lidé přeskakují hrazení a ostrými lokty se prodírají co nejblíže schodům. Vysoký autoritativní vedoucí tohoto festivalového místa brání vstup do sálu vlastním tělem, ukazuje na posledních pár šťastlivců.

Zbytek zuří. Mají přece rezervace! Koupili si vstupenky! Refundace jim nestačí, chtějí krev. A chvíli to opravdu vypadá na počátek nepokojů. Dlouhán trpělivě vysvětluje, jakmile se však vzdálí, několik nejurputnějších přeleze červený provaz a míří na film. Poté, co je vedoucí načapá, vymýšlejí si imaginárního pána v obleku, který jim vstup povolil. Vřava nakonec přece jen utichá a já přicházím k hrdinnému zaměstnanci. Dojde mu, že nechci protekčně do sálu, a rozpovídá se. Podobné události prý nejsou výjimka. V dalších hodinách se nedostanu na snímek Je nalezena tím, koho hledá o překladatelce Anně Kareninové ani na Zdola z prostředí ústeckých bezdomovců.

Na nejdůležitějším filmu dne naštěstí při mém příchodu zůstává ještě v hledišti místa dost. Spousta lidí do Jihlavy každoročně přijíždí kvůli experimentálním filmům, a i když mezi ně nepatřím, za nejunikátnější kino zážitek považuji letos projekci Chceme umírat Martina Ježka. Ten pomocí střihu a narušování filmového materiálu naprosto dokonstruoval smutně nepovedený poslední film Chceme žít slavného avantgardisty E. F. Buriana. Diváci v sále byli svědky části tvůrčího procesu, neb film se na plátno odvíjel ze tří samostatných promítaček a dvou diaprojektorů za démonické hudby-hluku Jaroslava Tarnovského. Dveře ze sálu se netrhly, ale opravdové gurmány tísnivá krása zarývající se až do kořenů zubů alespoň na chvíli pohltila. Tohle je trochu jiný druh chaosu, než jsem zažil v davu uvnitř Horáckého divadla, chaos řízený a s láskou pěstovaný.

Zmatek ovšem nepanuje jen před kinosály a v nich. Přátelé bydlící v tělocvičně vyprávějí děsivé historky o přeplněnosti ubytovacích prostorů, lidé tam údajně spí všude – na chodbě, pod schody, dokonce v koupelnách – a navzájem po sobě šlapou. Regály místních supermarketů s pivem v akci zejí po nájezdu festivalových diváků prázdnotou, koše před DKO s postupující nocí stále více přetékají použitým sklem. A záchody po třetí hodině noční neradno využívat.

Nic z toho nám nebrání vydat se zpět na faru až po šesté ráno, s plachtou zvoucí na koncert The Brockas v kapse. U Diodu jsme hrubě přerušeni další ponocující skupinkou, jež nám vlídně nabízí pětilitrovou petku s červeným vínem. Když dorazíme k církevní budově, slunce je nad obzorem a nápis nad lavicí s výtisky Nového zákona volně k rozebrání jako by nás nabádal, ať se za sebe nestydíme: „Vítání jsou všichni.“

SOUBORNÝ PŘEHLED DESTRUKCÍ

Sobota se nese ve znamení následků předchozí noci. „Zpičenej mozek,“ pomyslí si kamarádka, když se jí ráno skupina středoškoláků s kamerou ptá, co pro ni znamená svoboda.

Denní výběr filmů dobré náladě příliš nenahrává. Nejprve pesimistický humanista Sergej Loznica, zahraniční stálice na českých filmových festivalech. Letos do Jihlavy poslal hned dva snímky. Kyjevský proces byl uveden v nesoutěžní sekci Souhvězdí, Obyčejné dějiny ničení pak putovaly do soutěžního Svědectví. A právě druhý jmenovaný se ukázal jako působivější. Loznica svou metodu práce s dokumenty založenými na archivních materiálech, ve kterých mrazivým způsobem aktualizuje hrůzy druhé světové, již ustálil. Její základ představují precizně zrestaurované dobové záběry, které díky čistotě obrazu působí jako natočené v současnosti. Pečlivá práce v archivech navíc umožňuje autorovi prostřednictvím střihu ukázat jedno místo či událost z několika úhlů pohledu, jak by to učinil režisér fikčního filmu. V nejnovějším příspěvku se tvůrce zaměřil na vykreslení destrukce, jíž podléhaly civilní cíle bombardované během druhé světové války. Letecké pohledy na v noci bombardované město v sobě ukrývají děsivou krásu a od prvotního dojmu, že se jedná o ohňostroj, postupně přechází až k čiré abstrakci. Záběry na mrtvá těla a zničené domy jsou naproti tomu hrůzostrašně konkrétnější a agresivní projevy státníku z obou stran konfliktu jen potvrzují, že teror vždy plodí další teror.

Nesoutěžní sekce Zkouška sirén se pod taktovkou Pavla Klusáka zaměřuje na filmy s hudební tematikou. Letos v ní byl uveden i dokument Růže, filmový kabaret Ireny Stetsenko. Pojednává o ukrajinských divách z divadelně-hudebního tělesa Dakh Daughters, které pro české festivalové publikum objevil soundtrack k filmu Žáby bez jazyka. Snímek se krom fungování samotné skupiny zaměřuje i na její důležitou roli při událostech Euromajdanu v roce 2014. Tato lehká neaktuálnost celý film mírně sráží, možná by stálo zato umělkyně sledovat až do, snad brzkého, konce válečného konfliktu a pak přijít s kompletním obrazem jejich osudů. Minimálně fanoušci Dakh Daughters však Růžím osmiletou vzdálenost od současnosti odpustí, neb jsou prošpikovány známými songy kapely a prýští z nich stejně intenzivní ženská energie jako z jejich skladeb.

Ze mě už dnes žádná energie prýštit nebude. Když opouštím sál, Dům kultury a odborů působí neobvykle prázdně. Někteří návštěvníci už odjeli, jiní se plánují na poslední den pořádně vyspat. Cestou na faru je nepříjemně chladno.

ÚPRK A OHLÉDNUTÍ

Vstávám brzy, abych stihl poslední nevyprodaný autobus a zároveň se nemusel účastnit nedělní mše, kterou pořádají naši hostitelé. Cestou na autobusové nádraží i já rekapituluji. Zatímco do Varů se jezdí na červený koberec či za aktuálními festivalovými snímky a Letní filmová škola nabízí o prázdninách přátelskou atmosféru a teplo, čím je typická Jihlava? Napadá mě koncentrovanost a sounáležitost. Když na MFDF večer skončí všechny filmy, potkají se návštěvníci de facto na jednom místě, v Domě kultury a odborů, a do noci se baví o filmech, kultuře i životě.

Letošní ročník oproti tomu minulému nabídl slabší výběr z české produkce, o to silnější byl ale v selekci zahraničních filmů. Skvěle se navíc rozrůstá doprovodný program, včetně inspirativního Inspiračního fóra. Jako největší problém tak o víkendu vyvstala zjevná poddimenzovanost promítacích i ubytovacích prostorů. Zájem o dokumenty v turbulentních dobách podle všeho stoupá. Příští rok bych si tak přál míň turbulencí, stejně diváků a víc místa.