Nikola Piálková | Články / Reporty | 02.02.2017
Béčko v Třebíči je jedním z těch klubů, kde se zastavil čas. Vzdálit se půl metru od okna v sále znamená ztrátu signálu, kartou tady nezaplatíte a na wifi můžete rovnou zapomenout. Tahle zdánlivá negativa ale skýtají jednu velkou výhodu. I ti nejzarputilejší pisatelé zpráv a facebookoví přispěvači mají jednoduše smůlu a namísto do obrazovek smartphonů musí koukat kolem sebe. Lidi tu u piva konverzují a koncerty si užívají bez mobilu v ruce jako za starých časů. „Včera tu bylo na Mišíkovi 250 lidí, tak nevím, jak tu pochodíme den poté se slovenskou alternativou,“ zvedá ramena jedna z barmanek. Je něco před desátou, uvnitř na čtyřicet lidí. Lepší než drátem do oka.
Genuine Jacks odpálí večer peckou Birdie, k níž zhruba před rokem vyšel videoklip, nad kterým zaplesal nejeden ornitolog. Hudba má šťávu, basák Jakub Blokša stíhá během hraní pogovat, bubeník Martin Henri Lacko zas hází kudrnatou čupřinou a ani na chvíli nevypadne ze zběsilého tempa, které ve vteřině ovládá nemalou část příchozích. Jen se ujistím, že jde o čirý garage punk, rázem jsou moje domněnky ty tam. Dojde na heavymetalové prvky, ale taky na psychedelii nebo čistokrevný grunge. V pomalejších skladbách Murder Caught My Eyes či Golden Leaves from Marple Trees je podobnost hlasů Juraje Ondrejka s Cobainem nezpochybnitelná. Druhá půlka koncertu se zdá uspěchaná, jako by to už chtěli mít za sebou, poslední písnička ale proběhne přívětivým tempem a z koncertu tak můžou mít dobrý pocit obě strany dialogu.
Max Bazowski. Barevná světla v sále střídá tma, tu náhle rozzáří řetěz žlutých světýlek. Mladá pětice se vměstná na pódium a už s prvními tóny je jasné, že tahle hudba si hravě získá každého snílka. Jemné, splývavé samply vdechují melodiím pestřejší výraz, který dotváří suverénní a zároveň podmanivé riffy kytary. Výstup zpěváka Marka Konečného přesvědčivě provází muzikou, která je vydatně nasáklá emocemi. Táhlé plochy místy připomínají Oasis, chvílemi zas naskakují dreampopoví Slowdive, britský zvuk. Bazowski nesází na výrazný pohybový projev, ten není potřeba. To jsou ty chvíle, kdy si člověk uvědomí, jak moc je důležité, aby koncert bavil především muzikanty, pak až publikum. V tomto případě je ale přítomnost energie zásadní, mnohem jistěji než vzpomínka na konkrétní song v paměti uvízne pocit příjemného mravenčení. Max Bazowski mají valně našlápnuto.
Genuine Jacks (sk) + Max Bazowski (sk)
28. 1. 2017 Hudební Klub B, Třebíč
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.