Z Jihlavy do hlavy po pětadvacáté aneb Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava 2021

Pětadvacátý ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě doputoval ke svému konci a je potřeba říct, že splnil očekávání, která nebyla po roční covidové pauze vůbec malá. Nepodařilo se mu vyhnout jistým organizačním zmatkům, přičemž některé zvládl se ctí (náhlé onemocnění účinkujících), jiné stojí za zamyšlení (chybné uvádění míst a časů akcí nebo špatně fungující rezervace). Nicméně toho hlavní, na co jsme od festivalu zvyklí, se nám dostalo.

Nezapomenutelných okamžiků je v Ji.hlavě každoročně požehnaně, a i letos návštěvníky dovedla ulicemi proplétající se bílá čára k mnoha z nich. Velmi silná byla letos scéna experimentálního filmu v divadle DIOD, kde se neodehrává jen soutěžní sekce Fascinace, ale i plno speciálních projekcí. Přímo královský zážitek nabídl projekt Náš očistec režiséra Martina Ježka. Vizuální výklad souboru básníka Jakuba Demla Můj očistec si vyžádal šest kameramanů, tři plátna, tři šestnáctimilimetrové promítačky. Abstraktní triptych najednou se promítajících záznamů nenechal oči v klidu a na koho byla sedmdesátiminutová stopáž příliš silná, mohl se pohroužit do hudby polského skladatele Roberta Piotrowicze, který se úctyhodně vypořádal s těžkým zadáním složit mši pro neliturgický prostor.

Co se týče experimentálních filmů, působivé řemeslo předvedl například snímek To, co má přijít, je jen slib od platformy Flatform. Zhruba dvacetiminutový film sleduje klimatické změny na malém ostrůvku mikroskopického státu Tuvalu v Oceánii, který díky zvyšující se hladině Pacifiku v budoucnu nejspíš zanikne. Filmaři velmi dobře pracují se střihem, prolnutím obrazu, ovládají speciální techniku, včetně dronů, ale i komparzisty, zprostředkovávajících příjemně absurdní obrazy běžného života.

Experimentování se netýká jenom filmů. Na tradiční hudební stage v malém kostelíku Svatého ducha ve Smetanových sadech dramaturg Pavel Klusák vozí hudbu, jaká se do Jihlavy dostává jen velmi zřídka. Letos svým výběrem v posluchačích vyprovokoval nutnost absolutní koncentrace. Dvojice DIY zvukových konstruktérů Petr Válek a Maria Komarova dokázali, že když dva dělají něco podobného, výsledek může být diametrálně odlišný a zvukové stroječky každého z nich pracovaly s prostorem i atmosférou docela jinak. Nečekaně náročný, ale velmi působivý pak byl koncert Prague Quiet Music Collective. Pomalé, nenápadné a velmi křehké skladby zněly tak opatrně a tiše, že se přímo mísily s šustěním ve větru honícího se listí kolem kostela. Hlavní hudební stage za Domem kultury a odborů pak představila kapely jako Bibione, Katarziu s Pjonim nebo Tamara, a jakkoli stan fungoval jako party scéna velmi dobře, festival aktuálně řeší, že by nebylo špatné tuto část přesunout do lepšího prostoru, kterých se ovšem městu nedostává.

fotogalerie z festivalu najdete tady anebo tu

V už tak širokém programu nechybí ani divadelní vystoupení. Kvůli nemoci sice nemohli přijet tradiční hosté VOSTO5, ale ve Smetanových sadech pro jediné vystoupení vyrostl stan pro Divadlo Líšeň a jejich hru Putin lyžuje. Brněnské divadlo už letos jednou doslova odzbrojilo Jihlavany svou japonskou fraškou Jezevec na borovici, a i tentokrát se předvedlo v nejlepším světle. Přímo vášnivý zápal pro hru podtrhla skvělá scénografie s minimálními rekvizitami a špičkovými, lehce absurdními hereckými výkony.

Na filmy je festival už ze své podstaty bohatý a i letos nabídl spoustu silných kousků. Pozoruhodné odhodlání tibetských mnišek představil převážně obervační snímek Tmavě červený les, navíc s unikátní příležitostí vyslechnout si po filmu povídání jediného česky mluvícího Tibeťana na světě. Za vypíchnutí pak stojí film Jak zničit mrak, který si odnesl zvláštní uznání v nesoutěžní kategorii Svědectví - vedle mnoha filmů s vážnějšími tématy se tvářil velmi nenápadně, ve skutečnosti obsahoval spoustu pozoruhodných otázek o důsledcích našeho jednání, ctižádosti a vášni. Překvapením bylo zařazení filmu Italo Disco – Jiskřivý zvuk osmdesátých let, což byl zajímavý způsob, jak vypíchnout sekci hudebních dokumentů Zkouška sirén, která je jinak skrytá početnějším návštěvám. Do posledního místa se zaplnil i ten největší promítací sál.

Všech 300 filmů je k nalezení v obří databázi výpis filmů, včetně vítězných snímků. Navíc se festival inspiroval v minulém on-line ročníku a spousta snímků se nyní dá zhlédnout prostřednictvím akreditovaného účtu na webu.

Mimořádný význam si získalo Inspirační fórum. Pořádná porce veřejných přednášek a debat už je tradičním bodem programu, tentokrát ale byla nabídka neuvěřitelně pestrá a opravdu profesionálně zvládnutá, o čemž svědčí i to, že snad všechny byly nacpané k prasknutí. Od pořadatelů je to jasné znamení, že budoucnost jihlavského festivalu se bude ubírat i tímto směrem a že pověstný trychtýř, který byl v minulosti ústředním motivem festivalových grafik, se nikam nevytratil. Slogan „Z Jihlavy do hlavy“ nejenže za celou dobu existence akce nepřestal platit, ale zdá se, že i vzhledem k takřka neomezeným možnostem předávání informací v digitální době nabývá na intenzitě.