Zahraj to naživo, Tome!

Rozsah tvorby Tomáše Vtípila sahá od filmové a scénické hudby přes působení v kapele DG 307 až po pouliční šraml Urband. Tahle rozmanitost je v jeho pojetí hledáním vnitřní jednoty, prolamováním toho, co bývá v různých kontextech vnímané jako chyba. Kontaminací na různých úrovních. Na křest své druhé sólové desky Syntax Error, který proběhl v brněnském Kabinetu Múz, zval Tomáš Vtípil tajemně slovy, že půjde o „komponovaný večer, jak se říkalo dřív“. Možná trochu moc myšlenek na začátek – jak tohle všechno může vypadat v praxi?

Pódium Kabinetu Múz bylo nachystáno pro smyčcové kvarteto Miloslav Ištvan Quartett, po straně velký pult s laptopem a spoustou krabiček a v hledišti gauče a další místa na sezení. Mám tak trochu podezření, že i tohle bylo součástí myšlenky večera, poslech vsedě je vždycky jiný a v klubu působí poněkud neobvykle. Večer bez zbytečného úvodu začal právě Miloslav Ištvan Quartett skladbou Tomáše Vtípila. Z počátečního škrábání smyčců se postupně vynořila bohatá zvuková plocha, která příjemně ukolébávala, a Tomáš Vtípil jenom čas od času nenásilně přidával samply zahuhlaných hlasů. Střih. Ponoření do příjemného proudu brutálně narušila ostrá elektronika, basy začaly zničehonic fyzicky otřásat prostorem. Hudebníci z kvarteta beze slova odešli. Zůstal jen muž za pultem a čtyři opuštěné notové stojany. Pro potlesk nebyl prostor, tady se nehrálo na vzájemné uznání, děkovačky a poplácávání po zádech při příležitosti křtu. V tu chvíli bylo jasné, že tenhle večer jde jen a jen o hudební výraz.

Druhá půlka tak byla čistě v podání Tomáše Vtípila a uvedení nového alba, které vyšlo ve formě „prázdného“ bookletu s digitálním downloadem. Koncert se pohyboval na pomezí DJ setu a občasných improvizovaných pasáží. Tvrdá elektronika se přelévala do klidných ambientních ploch, přes tepající beaty do noisového burácení. Vokál, jednou deklamovaný naživo, jindy jako součást podkladů, mohl připomenout WWWéčka, ale kdo by se zdržoval zbytečným přirovnáváním? Strojové zvuky tu a tam rozčísly klidně znějící housle a zvuky smyčkované v reálném čase. Nejvýrazněji vystupoval do popředí elektronický podklad, z něhož byla patrná ucelenost skladeb.

Snaha představit nové tracky ve své kompaktnosti možná znamenala méně improvizace, než bývá zvykem u sólových koncertů Tomáše Vtípila, ale přídavek to vyvážil vrchovatě. Housle přes zkreslené kombo jako vzývání Johna Calea z velvetovských časů, v šamanském rytmu zběsilého zavírání a otevírání laptopu...

„Vlastně jsem přemýšlel, jakým způsobem mám dneska to nové album představit...“
„Zahraj to naživo, s houslema!“
„Naživo to bude každopádně. Jakej je rozdíl mezi tím, jestli zmáčku strunu na houslích nebo mezerník?“

Alibismus? Ale kdeže. Jasná idea a opovrhování hranicemi. Prostupovalo celým večerem.