Základní ingredience Lightning Glove

Třeba mě zastřelte, ale neumim a asi ani nechci umět velký, řvavý titulky. Pražští Lightning Glove by si pár takovejch určitě zasloužilo, ale nemyslim, že by to bylo žádoucí, ba vhodný. Čtveřice Ondřej (Head in Body, Sister Body), braši Jan (snsbr) + Ondřej (Dizzcock) a půvabná VJka Andrea (Aka 47) se objevili na kompilaci !CZECH, na který jsem se po svym pokusil o zmapování současnýho domácího zvuku. Před několika týdny vydali vynikající debutovou kazetu Fantasmagorie Interiéru. O tom, jak vznikala, o tom, proč zní, jak zní, o Sylvii Plathový, o repech a tak vůbec jsme si popovídali.

Všichni se realizujete nebo jste se realizovali v několika projektech a kapelách, zároveň jste součástí komunity lidí kolem KLaNGundKRaCH. Co bylo hlavním impulsem pro vznik Lightning Glove?
Head In Body: Tyhle věci jsou už trochu převrstvený pamětí a různýma maskama, ale Honza (snsbr) byl dlouho členem pořadatelského okruhu Letmo, dokonce už dřív, než jsme začali dělat In the Bed, v rámci toho dělal podobný noční pořad na Radiu 1. Za setkání Letmo a KLaNGundKRaCH mohl hlavně Rouilleux, někdy v roce 2008 ještě doprovázený RUiNU; ale co nás svedlo dohromady jako Lightning Glove, bylo silnější tíhnutí k hybridnímu disku a obecně tanečnějšímu zvuku než u ostatních noisových projektů, respektive touha dělat hudbu, kterou jsme si zatím jen představovali a jejíž náznaky se objevovaly na periferiích transžánrů typu witch house, distant rave apod.

snsbr: Já a Ondřej (Dizzcock) jsme sice byli na scéně poměrně aktivní, ale nikdy jsme se neodhodlali realizovat se hudebně. Head in Body byl narozdíl od nás naprostej profík, v různejch kapelách už je aktivní cca 15 let, proto působil jako takovej pevnej bod, kolem kterýho jsme mohli začít rozplítat naše hudební fantazie. Spojovala nás láska k taneční hudbě, deep bass a podivnýmu pocitu, kdy tě začne beat trhat na kusy. Víc jsme se sblížili, když jsme zjistili, že Head in Body je jedinej člen KLaNGundKRaCH, kterej s náma sdílí zálibu v raným dubstepu, chicagským jukeu a chladným technu à la Plastikman.

Dizzcock: Pro mě byl obecně nejdůležitějším impulzem první koncert Head in Body, který jsem viděl asi před 3 – 4 roky (zdá se mi to bejt už tak daleko, že si přesně nevybavuju, kdy to bylo) v klubu 007 na Strahově. To byl totální masakr. Od té doby jsem viděl Head in Body xkrát, ale nic netrumfne ten první dojem. Temný hypno s nekonečným delayem a minimalistickým beatem na mě působilo, jako bych se účastnil šamanské seance v postapokalyptickém světě podobném tomu z Mad Maxe, Útěku z New Yorku nebo Falloutu. Několik vlastních věcí jsem pak Head In Body poslal a k mému překvapení se mu vesměs hodně líbily. Máme podobný hudební vkus, máme v sobě podobně intenzivní energii a navzájem se milujeme – to jsou základní ingredience vzniku Lightning Glove.

Na debutový kazetě Fantasmagorie Interiéru mapujete celej váš vývoj. Vnímáte ho nějak? Pociťujete sami na sobě – v obecnym přístupu, v kompozici, stavbě nějakej výraznej posun?
snsbr: Já myslím, že ten posun je dost značnej a taky kazetu tříští do několika poloh, který jen obtížně držej pohromadě. Od čirý improvizace, s níž jsme v podstatě začínali, postupně kompozičně zrajem. Víc přemýšlíme, co použít, jak skladbu poskládat, jak do ní naroubovat zpěv etc. Nicméně to stále není a zřejmě ani nebude klasickej, detailní přístup ke komponování a ladění maličkostí, pořád v tom bude velká část punku. U něj hrozí, že bude výsledek působit amatérsky, trapně, nesourodě, ale taky je to jediná možnost, jak může vzniknout cokoliv svébytnýho. Není potřeba se toho úplně zbavovat.

Vedle Lightning Glove se víceméně všichni věnujete i novinařině. Jak moc se teorie a novinářskej rozvážnější přístup promítá do vaší tvorby?
Head In Body: Ve srovnání s jinými scénami asi hodně. Jde o to, že hudbu nevnímáme ani jako zábavu, ani jako sport, ani jako terapii, hudba je otázka estetiky, politiky a hlavně stylu a určité životní pózy. Už v počátcích KLaNGundKRaCH i Letmo byla snaha projekty, kterým jsme dělali koncerty, případně ve kterých jsme hráli, představit v širším kontextu (post)noisu a (post)psychedelie; a protože to většinou nedělal nikdo jiný, dělali jsme to my. To promítání tedy není jednosměrný, hudba ovlivňuje teorii a teorie (psaní) zase hudbu.

snsbr: Speciálně já mám tendenci používat hudbu jako prostředek aktivizace. Mým ideálem je tvorba The Clash: přesně ta poloha mezi geniální hudbou a velmi silným politickým apelem, který je schopen posluchače vyburcovat k nějakýmu postoji. Taky jsme se pokoušeli nahrát cover asi nejlepšího angažovanýho songu všech dob The Ghetto Defendant, ale zatím se to nezdařilo. Teorie je pro nás důležitá, všichni jsme začali jako deleuziáni, ale já jsem čím dál větší bolševik, což se občas dost bije s představama ostatních. Jsem prostě levičák a jsem na to hrdej.

Bejvá vám často předhazovanej vliv kapel jako Coil, Throbbing Gristle, Suicide a podobně. Do jaký míry je tahle charakteristika faktem, za kterym si stojíte a cíleně jej rozvádíte, a do jaký míry jde o novinářskou obsesi pojmenovávat, škatulkovat, zjednodušovat? Cejtíte se bejt pražskejma Suicide?
Head In Body: Určitě ne. A kdo zná Suicide, bude mu jasné, že to je nesmysl. Novinářský styl často zajde daleko za hranici automatičnosti a nutnýho zjednodušení a plodí skutečně prázdný formulace. Ale za vlivem těch kapel a láskou k nim si stojíme, občas o nich sami píšeme. Nejde ale o charakteristiku naší hudby jako zvuku, jde o vymezení hudebního pole, ve kterým se pohybujeme, tzn. o konfrontaci performativního punkového těla a svým způsobem dokonalých zvukových zdrojů typu automatu nebo syntezátoru, konfrontaci odosobněnýho hlasu a přepjatých emocí a podobně. Nebo víc obecně, jak tohle pole charakterizovala trefně Elza Aids: o konfrontaci popu v hluku a hluku v popu.

snsbr: Za Coil si můžem sami, protože v naší skladbě Bleached Beach zpívám fragmenty z jejich textů. Alana Vegu milujem, ale dokonce i od delayovanýho hlasu se snažíme upouštět. Ta spojitost je možná v tom, že kombinujeme něco, co se nikdo kombinovat neodvažuje. Raný Suicide museli bejt pro newyorskou scénu velký zjevení, něco, co před nima dělali snad jen Silver Apples, ale mnohem míň radikálně. Jinak bych viděl spíš inspiraci právě u Lee Gamblea, TG Gondarda a převážně tanečních věcí typu Appleblim, Kode 9, Peverelist nebo třeba DJ Nate.

Dizzcock: To, že nám někdo předhazuje zejména Suicide, moc nechápu. Jedinou spojitost tam vidím v občas delayovaným vokálu, ale to už ani snsbr nepoužívá. Částečně tam může bejt podobná i energie plynoucí z pódia k posluchači, ale to jsou jenom jednotlivé prvky, který můžeš vytahovat donekonečna a postavit si z toho pěkný lego. Nejčastější srovnání jsem zaznamenal právě s Throbbing Gristle, které osobně chápu jako poklonu našemu frontmanovi. snsbr v sobě má kus ducha P-Orridge, což naposledy potvrdili i GNOD. Coil je naše srdeční záležitost. Poprvé jsem slyšel Music to Play in the Dark ještě na základní škole a od té doby jsou pro mě Coil alfou a omegou hudby. Jsou to všechno jenom důležité hudební odkazy, které máme v sobě, ale při tvorbě naší hudby nehrají zas tak důležitou roli.

Důležitou součástí vaší produkce je Honzův zpěv. Přijde mi, že primárně vzato nesupluje prostředníka velkejch a hlubokejch výpovědí. Hlasovej vklad je spíš charakteru atmosférickýho. Hlas coby další instrument, životnej zvukovej efekt. Chápu to dobře?
snsbr: Asi to tak zvukově působí, ale neřekl bych, že jsou texty jenom vycpávka. Možná to pro kluky bude překvapení, což o mnohém vypovídá, ale na desce Fantasmagorie Interiéru jsou texty od Sylvie Plath, Valerie Solanas, Williama S. Burroughse, Claudia Magrise nebo cover Friday's Child Lee Hazlewooda. Především fragment z textu SCUM od Valerie Solanas je militantně feministický. Ostatně i v básni Sylvie Plath se objevuje verš: „and I'll eat men like air“! Texty prostě mají svoje sdělení a to sdělení je: „Buďte anarchofeministi, bojujte za lepší svět!“

Dizzcock: Možná to překvapí snsbr, ale já jeho texty vnímám a podle mě jsou skoro vůbec nejdůležitějším prvkem LG. Má to v sobě politicko-literární hloubku, s kterou se dokážu ztotožnit.

Vaše pódiová prezentace je vedle samotný hudby hodně o vizuálech. VJka Aka 47 suverénně překračuje pravomoce občasnýho featuringu a je oficiálně členkou Lightning Glove. Jak jste se k sobě dostali?
Aka 47: Seznámila jsem se s KLaNGundKRaCH collective na Menu v roce 2011 v Hradci Králové. Tenkrát jsem měla VJovat jenom na Jojo blue, ale přišel za mnou Zdeněk Konečný, že jeden projekt si zapomněl flashku s vizuálama doma (chacha), tak jestli bych jim nepíchla. Pobavilo mě to, takže jsem do toho šla. Jejich tvorbu jsem do tý doby neznala, hrozně mě to sebralo. Čili se nabídlo jediný řešení a já je pozvala do Liberce, v rámci 3x3 gallery. Tenkrát si přivezli svoje fanoušky a po dalším konciku s nima už to nešlo jinak, byla sem v tom až po uši. Prostě G’láska jak vyšitá, no a od tý doby jsme spolu.

Nedávno jsem se kdesi zamýšlel o tom, že momentální situace v domácim rybníčku začíná mít výrazně optimističtější náturu než tomu bylo donedávna. Rodí se čím dál tím víc skvělejch kapel přirozeně posouvajících hranice. Promlouvají progresivním a ultimátnim jazykem. Popírají nebo se snaží popírat stigma papouškování zahraničních, často zpátečnickejch vzorů. Nesnaží se bejt světoví, jsou světoví mimoděk. Nepostrádají invenci, názor a nebojí se experimentovat. Nejsou urputní, netrpěj manýrama ani komplexama. Podobnej dojem mám z vás. Jak to vnímáte vy? Cejtíte se bejt součástí nějakýho ideovýho kolektivního proudu?
snsbr: Jak už jsi psal, jsme součástí KLaNGundKRaCH kolektivu, a to je dost silnej ideovej proud, bych řekl. Přesto mi v jednu chvíli přišlo, že už je toho nihilismu snad příliš. Napadání mocenských kódů a zatuchlejch šablon mělo v jisté době svůj velmi velkej význam, teď už si tolik jistej nejsem. Prostě zjistíš, že travestie, dekódování, posouvání hranic tabu je v jádru samotnýho systému, je to jeho způsob nekonečné resuscitace a je potřeba tohle všechno odmítnout, pokud chceš vyjádřit i něco víc než svojí vlastní frustraci. Mně osobně poslední dobou fascinují úvahy o národní identitě a skutečně si myslím, že je tady mnoho kapel, které už přestaly imitovat západní vzory a ptají se na ty samé otázky. Jaké to je být hudebním umělcem v ČR? Co z mé pozice Čecha, Moraváka nebo Slezana můžu vůbec o světě říct, aniž by to už řekl někdo přede mnou. Daří se to Popgejům, daří se to Středu světa a daří se to i takovejm Microvomit. Ale je tady spousta jinejch kapel, který sice o tomhle neuvažujou, ale dělaj skvělou hudbu: Schwarzprior nebo At Bona Fide. Pojí nás s nima to, že jsou to radikálové, punkáči a nesmlouvavý osobnosti, to mě na nich přitahuje

Head In Body: Myslím, že snsbr má opravdu těžkou pozici, protože je asi jedinej z nás, kdo vnímá hudbu Lightning Glove v tomhle kontextu „národní identity“. Já osobně ani náš projekt, ani žádnej jinej zmíněnej takhle nevnímám, to, co mě na hudbě zajímá a vzrušuje, jde úplně mimo tyhle hranice. Samozřejmě že existujou specifika, jazyky apod., ale jakmile se to začne používat jako nástroj hodnocení (viz samotná tvá otázka) nebo představy nějakého vývoje, je to pro mě signál, že lidi nemají o té hudbě vlastně co říct... uchýlí se k tomu nejjednoduššímu rámci, který je po ruce... výsostnej jazyk hudby je pro mě angličtina „bez duše“, v jakýmkoli přízvuku, prostor nikoho a všech, prázdná forma plná velkejch gest, atd. atd. Sorry baby.

Dizzcock: Ne, necítím se být součástí ideového proudu. Existuje pro mě určitě spojení s kapelami vycházejícími z lůna promotérských kolektivů KLaNGundKRaCH a NAAB či ostatními jako I Love 69 Popgejů a Schwarzprior, a to je láska. Jsem rád, že existují. Kdykoliv si s nimi rádi zahrajeme, ale podle mě mezi námi neexistuje žádné ideové spojení.

V čem spatřujete svojí největší devízu? Co vám jde nejlíp?
Head In Body: Asi domácí afterparty po nevydařených koncertech?

Aka 47: Jednoznačně afterparty a repy. A snsbriemu jde nejlíp MC z Mali „wič is gouin from london to mali, oujé“, to si někdy nech předvíst, to stojí za to.

Dizzcock: Amatérismus. Kdybychom uměli hrát, tak by to byla podle mě hrozná nuda. Takhle nám trvá docela dlouho, než něco vytvoříme. Je v tom hodně chyb, nesourodých prvků, rytmus se škrábe na povrch a pak se zhroutí. Bojím se, že jednoho dne budeme přesně vědět, co děláme, a vznikne z toho čistej, harmonickej zvuk s pěkným vokálem – prostě kapela bez duše, stroj.

snsbr: Myslím, že jsme silnější naživo než z nahrávek. Jsme dobrý v budování psychedelický a silný atmosféry, ale dle mýho máme pořád velký nedostatky, co se nahrávek týče. Sním o čistším zvuku, ale vo tom asi v kapele proběhne ještě velmi drsná diskuze.

Začíná se o vás vědět, na undergroundový scéně jste si za relativně krátkou dobu stihli vybudovat hodně slušný renomé. Často koncertujete, kazeta vyšla před pár týdny. Jaká je vaše další meta, co chystáte dál?
Head In Body: Na nedávném koncertu s GNOD jsme od nich dostali nabídku vydat něco na jejich novém kazetovém labelu Tesla Tapes, což nás samozřejmě dost potěšilo a něco připravíme, potom hrajeme před !CZECH Těšíme se na případný hudební reakce na kazetu, v duchu avizovaného remixu od TT, a začínáme pracovat na nových věcech. Ty bysme pak rádi nabídli k vydání novému slovenskému labelu Baba Vanga, jehož ohlasy i kritika nás dost inspirovaly. Zároveň začínáme plánovat menší podzimní turné pravděpodobně po východní Evropě. Víc toho pravděpodobně není třeba, pohybujeme se v „malých oblastech“ i co se týče představ...