Zuza Kolouchová | Články / Reporty | 28.09.2012
Jediná terapie existuje v hudbě. A aby léčba byla účinná, musí být hudba pěkně nahlas. Základní pravidlo, které mi už několikrát zachránilo život. Po koncertu A Place to Bury Strangers v pražské MeetFactory jsem si zásoby noisových antidepresiv udělala minimálně tak na rok. Přesto byl koncert důkazem toho, že ne vždy jsou velká očekávání plněna a ne vždy odcházíte z koncertu s výrazem narkomana, který si právě dal svou dávku.
První setkání s touhle americkou trojicí proběhlo před třemi lety s tehdy novým albem Exploding Head (2009). Helmu jste při jejím poslechu rozhodně potřebovali. Fascinovaně jsem jí přehrávala pořád dokola, neb jsem se nemohla nabažit toho neskutečného kontrastu šíleného a nasraného hluku, který byl doplněn depresivními slovy o pomalu a zaživa užírajících vztazích. Za všechny snad mluví velmi zdařilý videoklip k písni Keep Slipping Away, kde zpěvák upřednostňuje před reálnou přítelkyní její filmovou podobu. Do toho zní slova I can‘t shut up my mouth, I have to say, how I feel cause when I can‘t control my heart I know that it’s real, I hold on tight and try to convince you to stay, and have my heart tell you I’ve been dying to say. Předpokládám, že pokud bych potkala Olivera Ackermanna, tak se do něj bezhlavě zamiluji – do puntíku splňuje požadavky na psychopatického chlapa, který se rozervaně motá od jednoho vztahu k druhému.
Do Prahy ale přijeli A Place to Bury Strangers představit své nové album Worship (2012), které pro mě bylo a je lehkým zklamáním. Po Exploding Head, které bylo nabité zapamatovatelnými hity a slogany, mi nové album přišlo poněkud rozplizlé a splývající do jednoho velkého hluku. Možná to byl záměr, možná se nové desce budu muset věnovat trošku déle. Tak jako tak, do MeetFactory jsem šla a modlila se za starší písně. Nakonec ve zhruba hodinovém vystoupení zazněl kompromis, který neurazil nikoho. Ovšem nějaké větší emocionální vypětí se překvapivě nekonalo.
Vše nasvědčovalo tomu, že hlavní roli večera bude mít zvuk. V clonách kouře, barevných paprscích světla a s osvětlením nastaveným tak, abyste lépe viděli na lidi vedle sebe než na kapelu, jste se opravdu mohli maximálně soustředit jen na hudbu. Zahlédnout Olivera Ackermanna (zpěv, kytara), Diona Lundana (baskytara) nebo geniálního Robi Gonzaleze (bicí) bylo prakticky nemožné a ti, co se o to přestali pokoušet hned na začátku, vyhráli, protože mohli opravdu a jen poslouchat. Nebo se připojit k nadšenému kotli pod podiem.
Ne že by to bylo špatný na pohled. Sólová vystoupení kytar, kdy jste v blikajícím světle mohli trhaně vidět Ackermanna nebo Lundana, jak své kytary vyhazují a zvedají do výšky jako nějakou modlu, byla díky všem těm efektům velmi, ehm, efektní, jestli mi rozumíte. Tak nějak tam ale zanikala ta druhá složka, totiž texty (což bylo dáno taky tím, že koncert nebyl nazvučený příliš šťastně – zpěv nebyl slyšet skoro vůbec a bicí až až). Chvíli jste si tak šťastně podupávali do zběsilého rytmu, došli extáze při písních Deadbeat (hymna nejednoho ztroskotance aneb What, what the fuck, don’t play with my heart, dream, but dream alone) či Ego Death (bravurní baskytarový temný úvod), ale po půl hodině jste si říkali, že už to možná stačilo. To, co jste zažívali sami doma, kdy jste kolečko volume otočili pěkně doprava a společně s Ackermannem souhlasně připíjeli na to, jaký je tenhle svět děsivý místo aneb Everything Always Goes Wrong, že, naživo ztratilo kouzlo individuálního utrpení.
A možná je to i tím, že jak stárnete a posouváte se z kotle čím dál víc dozadu a jak se od zběsilého poga se dopracováváte jen k poťukávání nohou do rytmu, máte taky trošku jiné požadavky na koncert. My, ťukači nohama, bychom příště ocenili něco méně prázdných gest a něco více upřímného a sebemrskačského vyřvávání se ze své vlastní podoby.
report: A Place to Bury Strangers (uk)
26. 9. 2012 MeetFactory, Praha
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.