Ztratit se v myšlenkách (Slowdive)

Každým krokem po schodech dolů přibývá a houstne počet lidí, stále ještě tlumená hudba ze sálu stabilně sílí. Je zajímavé sledovat věkové rozložení. Na dnes už více jak třicetiletou kultovní kapelu přichází jak skalní fanoušci z devadesátek, tak i mnoho mladých, někdy ani ne dvacetiletých. Ti si v posledních letech pomalé, melancholické tempo žánru shoegaze oblíbili a Slowdive jsou jejím asi největším aktivním zástupcem. Od svého návratu v roce 2014 se poprvé objevují i v Praze, v nově koncipovaném prostoru ARCHA+, který tak od letošního vzniku hostí svůj první koncert.

Večer uvádí Pale Blue Eyes. Britské dreampopové trio si ještě svoje místo na scéně hledá, z domácího poslechu nepříliš výrazná hudba v sále ožívá. Střídá se rychlé tempo s pomalejším, povětšinou instrumentální skladby mají snový nádech, do kterého se stačí jednoduše zaposlouchat a hlavou se dostat z podzemních prostorů pryč. Ani tuhle nenáročnou, elektronicky moderní hudbu si nikdo nechce nechat ujít. Je plno a pohnout se je nemožné, ani po třicetiminutové show se dav nemění, čeká.

Přípravy trvají další půlhodinu, o to větší potlesk pak všech pět členů skupiny sklidí, když se po jednom staví za své nástroje. Syntezátory první skladby Shanty umlčí publikum, hudba Slowdive působí smutným, smířlivým dojmem. Melancholie v celé své kráse. Kromě hlasů Rachel Goswell a Neila Halsteada se v popředí nenásilně perou i zvukově roztroušené elektrické kytary, každý tón se násobí. Basovka společně s bubny v pozadí otřásá sálem, masivní reproduktory se každou písní posouvají. Když se rozezní When the Sun Hits, je to silná chvíle a refrén „When the Sun Hits, she will be waiting, with her cool things and her heaven“ je slyšet z úst všech okolo. To nejjednodušší je naprosto se ztratit v hudbě a vlastních myšlenkách. I další skladby, většinou z nového alba Everything Is Alive, provázejí němé, často nehybné pohledy k pódiu, doprovázející dlouhé instrumentální pasáže.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Může za to i Goswell. Ta si za klávesami a dvěma mikrofony obalenými peřím neustále prohlíží diváky pronikavým pohledem a udržuje dlouhé oční kontakty s lehkým úsměvem. Vzájemnou blízkost potvrzuje i moment, kdy se mladíkovi v tlačenici nevolno: Goswell okamžitě utne skladbu Kisses, zástup se rozestoupí a následně potleskem děkuje frontmance. „Tell me what you need, what is right, whatever is just enough.“ Společné nadšení Slowdive z vlastní hudby se snadno přenáší na přítomné.

Místo koncertu bylo pro tento večer symbolické, přerod bývalého Divadla Archa se snoubí s přerodem Slowdive, kteří svou upřímnou radost z tvorby předávají úspěšně dál. Stejně jako ve svých začátcích, kdy nebyli kritiky hodnoceni jen nadšeně, tak i dnes, po více jak třiceti letech. Příklonem k dream popu a autentickými texty plných radosti, obav i pochyb a životní nejistoty si získávají mladé publikum, jež je těchto emocí plné.