Popluh | Články / Reporty | 06.05.2016
Těžko říct, jestli je Nils Frahm větší měrou talentovaný, nebo hyperaktivní. S největší pravděpodobností se rovná o ten ve světě umění tolik vzácný průsečík obého. V Praze byl v posledních letech k vidění sám, s Oláfurem Arnaldsem a tuzemskou premiéru v roce 2016 si připsal v rámci "tria" Nonkeen. Parta přátel ze školních let, které spojila fascinace zvukem a jeho nahráváním, se po letech jamování pro vlastní potřebu rozhodla dát svým improvizacím podobu dlouhohrající desky. Ta vyšla pod názvem The Gamble a dle slušně zaplněné Akropole si rychle našla své posluchače. I když...
Nils Frahm je hvězda. Sice nehvězdného žánru soudobé vážné hudby, ale pořád hvězda. A jestli tenhle report je zaměřený na něj, je to jen a jen z toho důvodu, že většina návštěvníků šla na Nonkeen hlavě kvůli němu. Jeho star power si byli dobře vědomi i pořadatelé koncertu, ne nadarmo zvali na Nonkeen (ft. Nils Frahm). A i když nebylo našlapáno jako při jeho loňské sólové návštěvě, pořád se jednalo o nadprůměrnou návštěvnost na skupinu, která objíždí Evropu po vydání prvního alba a hraje divnou, žánrově nesnadno uchopitelnou hudbu založenou na improvizaci. A samozřejmě tam nikdo nezpívá. Dalším podivným paradoxem byl fakt, že i když Frahm vystoupil hned s trojicí dalších hudebníků, ani personální přesila nepomohla tomu, že by stage vypadala tak monumentálně jako v rámci jeho loňské tour Lost His Mind, kde bylo pódium doslova obsypáno množstvím klávesových nástrojů. A byť se tedy Frahm musel tentokrát uskromnit, i tak měl kolem sebe klávesových nástrojů dost a dost ještě pro další tři páry rukou.
Nonkeen jsou ve své výchozí studiové (a přátelské) rovině trojice, která kromě již (několikrát) zmíněného Frahma zahrnuje dvojici Frederic Gmeiner a Sebastian Singwald. K těm se na pódiu přidal i italský skladatel a bubeník Andrea Belfi, který se sám postaral i o zahájení večera. Jeho sólová show plná hudebního podkresu, zvláštních ruchů a bicích zněla jako soundtrack k divnému černobílému japonskému hororu z 50. let. Což může být jak výtka, tak pochvala. Autor článku se dobrovolně doznává, že žádný černobílý japonský horor z 50. let neviděl, ale takhle nějak si představuje jejich hudební podkres.
Byť pódium nepůsobilo monumentálně, jednu zvláštnost si našlo. Jak Andrea Belfi, tak Nils Frahm většinu koncertu strávili k publiku zády, přinejlepším bokem. Jak bylo po úvodní skladbě vysvětleno, je to hlavně z důvodu důležitosti improvizace pro studiovou i koncertní tvorbu kapely. Kvůli tomu na sebe všichni dobře viděli a kvůli dvěma bednám nasměrovaným na kapelu i dobře slyšeli. Samotným skladbám pak vévodil hlavně na několik klávesnic preludující Frahm, který si koncert užíval s přirozeností sobě vlastní (a nejspíš ve stále stejné mikině). Jeho vzletné klávesové motivy se prolínaly i rozcházely s posilněnou rytmickou (a ruchovou) složkou a nabízely esenci zvuku Nonkeen, jak se projevila i na jejich prvním albu. A vzhledem k tomu, že kapelu nebaví hrát stále dokola to samé a už jako druhou skladbu nasadili novinku, je možné, že se brzy dočkáme i studiového pokračování. A potažmo i dalšího koncertu u nás. Je možné, že do té doby si Nonkeen vybudují takové jméno, že je už nebude nutné prodávat skrze Frahma.
Nonkeen (de) + Andrea Belfi (it)
3. 5. 2016 Palác Akropolis, Praha
foto © Barka Fabiánová
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.