Nouvelle Prague chce bavit i objevovat. Domácí výkvět doplňují slibné zahraniční kapely a taky jeden zavedený headliner. Na něj právě přichází řada. Kadebostany.

Začít druhý den festivalu po předešlém koštu festivalového pšeničného speciálu filmem, kde převážejí na lodi pšenici, je přímo osudové znamení.

V rozhovoru pro ČT uvedl, že bisexualita má s jeho dílem velkou souvislost. Ehm, cože prosím? Cameron Carpenter a jeho mobilní varhany.

A všechno, co z toho lezlo, znělo jako ty nejlepší b-sides alternativního Toma Waitse, vyrůstajícího v bažině. Žádné nadýchané rochnáníčko...

... že doprovodný program bobtná do těžko sledovatelných rozměrů nebo že se mezi letošní (byť i osobně nepřítomné) hosty řadí taková jména, jakým je Julian Assange.

Další australský speciál, další noční záseky. Potěšující nové singly a vynikající album Roberta Forstera vyvážila smutná zpráva o odchodu Jamese Cruickshanka.

Ano, taky si myslím, že Lunchmeat dosáhl statutu obecně přijímané „zábavy“, tedy hlavní večer, odehrávající se opět ve Veletržáku, zcela jistě. Ale je to špatně?

Stejně tak bývá přirovnávána k Blondie, Patti Smith nebo třeba k The Cramps. Vyzařuje kouzlo starých časů, ozvěny CBGB a původního newyorského punku.

Nouvelle Prague chce bavit i objevovat. Domácí výkvět doplňují slibné zahraniční kapely. Všem z nich jsme položili stejné otázky, jako pátým The Prettiots.

Dokonce se zdá, jako by složili nový materiál tak, aby fungoval hlavně live. Takže více epických refrénů a rychlejších skladeb. Foals.

O to víc zamrzelo, že publikum potřebovalo na rozjezd půlku setlistu a i přes hojně rozblikávaný stroboskopický efekt bylo vidět zoufale málo epileptických záchvatů.

Aj keď jazyk bol z iných sfér, odovzdané slová vyznievali prirodzene a úprimne a po groteske, satire či paródii nebolo ani stopy... Report z Vídně, magmatický.

Očekávejte kapely, které hrají tak příjemně, až je to občas nepříjemné. Tak trochu počítají s průměrným posluchačem a lehce zavání nudou a náladovou kalkulací.

Jít posté na Please The Trees? Vždycky. Psí kusy na valníku, americký rock´n´roll, noise a vazby.

Někdo ze žebříku při česání jablek spadne a oudy sobě zpřeráží, někdo jako opice (po obrně a ještě po mrtvici), ale nebudu ani naznačovat.

Zvláštní dny potřebují zvláštní soundtrack. Dvě plus dvě ruce v olomouckém Jazz Tibetu.

Co poslouchá Reverend Fungus z finské kapely Seuora, aby naladil svůj nástroj co možno nejhlouběji?

Berlínský Paul Kalkbrenner nebo severský Trentemoller jsou jeho známější kolegové s podobným zvukovým cítěním.

Podobně jako Ben Frost si libuje v ruchových skladbách, jež prokládá elektronikou a krátkými melodiemi, a umí vybudovat pořádně potemnělou a zároveň uhrančivou atmosféru tíživosti.

Pro kontrolu společnosti je nebezpečné mít kriticky myslící lidi. Ti, kteří jsou se mnou na stejné lodi, takové myšlení mají.