Jiří Přivřel | Články / Rozhovory | 27.05.2020
Novinář David Macháček už sedmým rokem vyfotí alespoň jednu fotografii denně a ještě ten den ji spolu s dvojverším zveřejní na Facebooku. Výběr z jeho fotodeníku Den po dni vyšel nedávno knižně a několik snímků ilustruje aktuální číslo literárního měsíčníku Host. Vedle zachycení prchavých okamžiků všedního dne David nahlíží do zákulisí koncertů. Před třemi lety fotografie z cyklu Backstage vystavil v pražském Rock Café, aniž by se pro něj toto téma stalo uzavřenou kapitolou.
Většina koncertních fotografů směřuje objektiv na stage, ty se soustředíš na backstage. Čím tě fascinuje?
Stage a backstage jsou dva světy s nebývalým kontrastem a napětím. Backstage je naprostý protiklad k emocím, které ze sebe muzikanti vydávají na pódiu. Místo, kde se odehrávají jejich poslední rituály před koncertem. Baví mne sledovat jejich proměny, dvě různé bytosti v jednom těle. Je to místo, které je z pohledu novináře, dokumentaristy a fotografa zajímavější než samotný koncert. Mě zajímají lidé a skutečný člověk je v backstagi. A taky je to z nouze ctnost. Protože nemám aparát na focení koncertů, tak mi backstage vlastně zbyla.
Fotografie do deníku fotíš mobilním telefonem. Jak je tomu u snímků ze zákulisí?
I když jsem zastáncem focení mobilem a klidně bych se nazval ambasadorem mobilního focení, v backstagi kvůli horším světelným podmínkám fotím malým kompaktem Lumix GX7. Na něm mám nasazený jediný pevný objektiv s ohniskem 25 mm, což po přepočtu vychází na klasickou padesátku. O ní se říká, že asi nejpřesněji kopíruje úhel pohledu lidského oka. Je to hezká legenda, ale já objektiv používám z praktického hlediska, má výbornou světelnost. Ten foťák je dnes designem i parametry zastaralý, nenápadný, nikdo si ho nevšímá, nikoho neznervózňuje. V něm je klíč k tomu, jak fotit a existovat v kamarádské a důvěrné atmosféře.
Jaké hudebníky si vybíráš?
Když chci sledovat někoho v zázemí, tak je to vždycky proto, že mne muzikant zajímá jako člověk nebo kapela jako parta. Já tam nechodím, abych nafotil atraktivní soubor, já tam chodím za lidmi. Jsou to ti, u kterých mne zajímá jejich život, chci vědět, z čeho se rodí potřeba sdělovat na pódiu a přes mikrofon emoce.
Přijdeš, zaklepeš na dveře a s prosíkem vstoupíš do backstage, nebo nejprve s hudebníky vytváříš kamarádský vztah na baru? Dokážeš odložit profesní roli reportéra?
Domlouvám to nerockersky. Já moc nevěřím na to, že se s někým na baru vezmu kolem ramen, dáme si panáka a jdeme na cigárko, takzvaně pokecáme a za pět minut jsme jako že kamarádi a já můžu fotit. Prakticky s každým, koho takhle fotím, se na tom domlouvám přes mail i dva měsíce dopředu a na rovinu. To je věc, kterou jsem si přinesl z novinářské profese, kde člověk musí být maximálně pravdivý, objektivní, nemůže s nikým hrát žádnou hru, protože když pracuje jako novinář veřejnoprávního média, tak jeho chování a vystupování musí být čisté. Pro focení v backstagi není nutné být velký kamarád s daným člověkem. Pro dobrou fotku ani není nutné, abych byl v backstagi dlouho. To je také jedna z věcí, která je spíše legenda. To, že se člověk musí do života na backstagi ponořit, musí prorůst do prostředí a že dobrou fotku tam za pár minut neudělá. Jsou fotky, na které stačilo pár minut a mám z nich dodneška ohromnou radost.
Takto se ti podařilo dostat do budoáru Nikoly Muchy?
S Nikolou je to specifický vztah. Poznali jsme se, když jela jako hostující zpěvačka nahrávat zpěvy do studia k Milanovi Cimfemu na desku Třínohý pes od Mňágy a Žďorp a tam jsme se skamarádili.
Právě Mňágu dokumentuješ už několik let. Co je v plánu? Fotky do soukromého archivu, nad kterými budete jednou někde na chalupě vzpomínat, nebo něco většího?
S klukama z Mňágy jsme velcí kamarádi, víme o sobě a svých životech moc, a to, že se mezitím odehraje nějaký koncert, je skoro podružná věc. Konkrétní plán s fotkami nemáme. Je možné, že z toho někdy vznikne knížka, protože obrazová kronika života kapely je už teď zajímavá, ale nechávám to volně uzrát. Kdybychom si to dali jako pevný úkol, tak by to nebylo dobré. Hned z následující fotky by bylo cítit, že je to focení z musu, že už je to práce, něco, co vzniká záměrně, a já potřebuji spontánnost.
Na konci dubna jsi byl s Muchou v Praze u streamovaného koncertu a v téže době Petru Zavadilovi, kytaristovi Muchy, vyhořel brněnský byt a domácí studio se všemi nástroji. Nakonec jsi jednu z těch fotografií vydražil a peníze putovaly na pomoc Petrovi.
Ano, byl jsem s Muchou, s Nikolou a s celou kapelou, když hráli bez publika v klubu Modrá vopice, který se streamoval. Bylo vidět, jak jsou všichni nadšení, že si zase zahrají. Měli jsme radost, že se vidíme, protože jsme velcí kamarádi. V takové atmosféře vznikl ten snímek. Pak stačilo pár hodin, aby dostal úplně jiný náboj, a z bezstarostné fotografie se stalo zachycení mimořádně kontrastního okamžiku. Memento, připomenutí toho, jak se všechno může ve vteřině změnit, člověk se směje a raduje a ve stejný okamžik se mu život otočí naruby.
Kdy přišel nápad na dražbu?
Okamžitě, ty dvě události k sobě patřily. Obrovský průšvih u Petra doma a ten snímek. Dražba byl možná i způsob, jak fotografii očistit od toho, že vznikla v situaci, která pro Petra není příznivá, a já bych si vyčítal, že se člověk nezabývá podstatnými věcmi nebo že si pro zábavu fotí, a přitom je potřeba dělat něco důležitějšího. Během minuty jsme se na všem domluvili s Nikolou, dal jsem fotku s výzvou na Facebook a během dvou dnů její cena vyskočila na 10 000 korun a ty poputují Petrovi na alespoň částečnou obnovu muzikantského zázemí. Tady je krásně vidět, jak věci, které považujeme za rozmařilé a zbytné, mohou být k užitku. Tím mám na mysli sociální sítě, na které nasazujeme, že nás obírají o skutečná přátelství, že jsou jen digitální klam. Tady se projevila pozitivní síla Facebooku. Přes ten se podařilo sehnat peníze pro Petra, navíc jsem se dozvěděl, že kupující Petr Hynek se sám aktivně muzikou zabývá a že fotografie Muchy bude viset v hospodě, která funguje i jako klub, kousek od Ostrova v Karlovarském kraji, kde Petr bydlí. Prostě záleží, jak s nástroji, jako jsou sociální sítě, pracujeme a jak je využíváme. Nemusí to být zlo.
Facebook využíváš aktivně. Každý den už sedm let dáváš na svůj profil fotografii doplněnou dvojverším. Co tě k tomu přimělo?
Třináct let jsem pracoval jako reportér v pořadu Reportéři ČT, teď pracuji v Českém rozhlase. Novinářský život je takový, že člověk každý den dělá něco jiného, cestuje na různá místa. Zjistil jsem, že je toho tolik, že zapomínám, a řekl si, že by bylo dobré si ty věci pamatovat, mít se k čemu vracet. Mít život aspoň trochu uspořádaný, když už ne v reálném prožívání, tak aspoň ve vzpomínkách. Nebyl jsem schopný vést si klasický deník, proto fotodeník, co den, to jedna fotka a dvojverší. Facebook je pohodlný zápisník snadno přístupný z mobilu. A deník jsem založil vlastně omylem, neuměl jsem na začátku Facebook obsluhovat. Myslel jsem si, že si tam ty věci zapisuji jen pro sebe a nikdo jiný je nevidí, až pak mne kamarádi vyvedli z omylu. Ale když už jsem s tím veřejně začal, tak jsem to tak nechal.
Některé snímky ilustrují květnové číslo literárního měsíčníku Host. Co to pro tebe znamená?
Historie Hostu je spojena s historií Devětsilu, s naší meziválečnou avantgardou, což je období dějin, které mne zajímá a přitahuje a naprosto zásadně ovlivňuje ve všem, co dělám. Přiznávám, že jsem k meziválečné avantgardě nekritický, neumím si udržet odstup od věcí, které tehdy vznikaly. Jsou to díla, která mne pohlcují, a to nejenom výtvarná nebo architektonická, je s tím spojena poezie a literatura. To, že se moje fotografie objeví v časopise s tak dlouhou tradicí a s tak silným kulturním pozadím, je pro mne silně symbolické. Moc si toho vážím.
Není fotodeník svým způsobem tvoje backstage, ve které jsi sám sebou, kladeš si otázky?
To je dobrá paralela, i když jsem nad tím takhle nepřemýšlel. Společné pro fotodeník a cyklus backstage je to, že jde o odkrytí něčeho, co má zůstat skryto. Muzikanti na pódiu inscenují představení, ať už je to velká rocková show nebo koncert s intimní atmosférou, a v backstagi jsou pak sami sebou, civilní. A i můj fotodeník je vlastně vhled do intimního života. Je to deník a ne portfolio mých fotografií. Není to okázalá ukázka toho, jak fotím. Je to prostě vhled do toho, jak prožívám jednotlivé dny, aniž bych se přetvařoval nebo něco připravoval. To, že deník zveřejňuji, je asi jako to, že mne muzikanti pustí do backstage. Je to obrazové zachycení osobního prostoru. Intimity.
foto © David Macháček
Abbé 06.11.2024
Přibližně hodinový blok se na Brutal Assault setkal s poměrně živým zájmem, přestože byl prostor vydýchaný už kolem jedné odpoledne. Rozhovor.
Mariia Smirnova 03.11.2024
V rozhovoru nám David prozradí nejen detaily příprav, ale i další akce, na které se těší – a nakonec i to, jaký je jeho nejoblíbenější drink na šestce.
Klára Řepková 23.10.2024
Z covidové karantény vzniklé uskupení se na něm střemhlavě vzdaluje od všech vnějších i osobních škatulek.
Banán 09.10.2024
Brendan Canty byl zakládajícím členem Fugazi. Nyní je jeho hlavní hudební radostí kapela The Messthetics. Rozhovor.
Štěpán Bolf (A.M.180) 07.10.2024
Před devíti lety oznámili košičtí Kolowrat pauzu, která se mohla zvenčí jevit jako úplný konec jedinečné kytarové kapely. Teď jsou zpátky. Rozhovor.
Abbé 03.10.2024
Parta ochmelků převrtá spousty vypitých piksel od piva na zbraně a brnění, aby srovnala účty s protivnými fantazáky, načež utrží jak černý rytíř v Monty Pythonovi a Svatém grálu spousty…
redakce 30.09.2024
Akce rovněž nabídne příležitosti pro networking mezi umělci a profesionály a představí veletrh s firmami z hudebního sektoru. Programový ředitel nám o tom řekl více.
Libor Galia 26.09.2024
Jeden z nových bookerů pražského Fuchs2 je DJ s více než dvacetiletou historií, který se před několika lety stal i producentem. Set v kolumbijském lochu?
Mariia Smirnova 24.09.2024
Dostal Sungazery do Česka. “Líbí se jim atmosféra Kampusu, rádi se sem vrací,” říká dramaturg hudební sekce Mikuláš Svoboda.
Libor Galia 05.09.2024
Jeden z dramaturgů klubu Fuchs2 se rozhodl přinést do pražské klubové scény svěží vítr, nové žánry a neotřelé hudební experimenty s pulzujícími rytmy Latinské Ameriky. Rozhovor.