Dramaturgové Be2Can: Naší zbraní je polemika

Objíždět evropské filmové festivaly a vybírat na nich ty nejlepší či nejzajímavější filmy, to je pro leckterého cinefila nepochybně práce snů. Závidět ji můžete dvojici Aleš Stuchlý a Vít Schmarc, dramaturgům přehlídky Be2Can. Ta od roku 2014 zahajuje podzimní sezónu českých filmových festivalů snímky oceněnými na prestižní evropské konkurenci a pouští do kin, co se do Varů ani Hradiště nedostalo. Ve dnech 4. až 10. října tak například bude v Praze (a 12. až 18. října i v dalších městech) k vidění Čtverec režiséra Rubena Östlunda, vítěz canneské Zlaté palmy. Přitom se Be2Can neodehrává jen na plátnech a nabízí i bohatý doprovodný program.

Jaké ambice má Be2Can z hlediska postavení v rámci české festivalové scény? Narážím na to, že k přehlídce filmů z Berlína, Benátek a Cannes postupně přibyly přednášky, host a letos dokonce retrospektiva. Je výhledově v plánu cosi jako „podzimní Febiofest“?
Nechceme být jen pasivní přehlídkou, která automaticky přebírá oceněné filmy a v několika vybraných kinech je nabídne českému publiku jako tematický balíček. Idea Be2Can je širší. Zajímá nás kritická perspektiva – jaké typy filmů se v soutěžích objevují. Jaké typy filmů získávají ocenění. Jaké typy filmů zaznamenají během festivalu velký divácký a kritický ohlas, přitom odejdou bez ceny. Je pro nás důležité, co se děje v zákulisí. Byli bychom rádi, kdyby divák Be2Can nebyl jen konzumentem festivalových filmů, ale tak trochu se nakazil vášní pro dění na festivalovém okruhu. Proto tlačíme i na doprovodný program, který se analytickým pohledem snaží pojmout dění na festivalech, především tedy na tom v Cannes, který je pro nás termínově, ale i významem klíčový. Snažíme se prezentovat uceleně nejen filmy, ale i osobnosti a trendy.

„Podzimní Febiofest“ rozhodně neplánujeme. Naší odpovědí na potřebu průběžného festivalu je label Be2Can Distribution, který jako klasický distributor uvádí filmy během celého roku. Navíc do jeho portfolia aktivit bude patřit i televizní kanál a VOD služby. Proto náš claim: filmový festival nonstop.

Není omezení na tři evropské festivaly – byť ty největší – pro dramaturgii festivalu příliš svazující?
Svým způsobem ano. Na druhou stranu, máme jasně vymezené pole působnosti. Koncepce Be2Can se snáze formuluje, je to něco, co nás odlišuje. Nechceme se ale nechat limitovat, neznamená to, že náš zájem končí Benátkami, Berlínem či Cannes. Vnímáme, jak podstatné jsou pro současný artový film třeba festivaly v Locarnu nebo San Sebastianu. Jsou to často právě festivaly hierarchicky pod „velkými áčky“, které jsou objevitelské a předznamenávají, co se bude dít tam „výš“. Jeden příklad za všechny – Locarno a pionýrská dramaturgická výprava do bulharské kinematografie, která se nyní profiluje svým způsobem jako nové Rumunsko. I když náš výběr limituje trojice festivalů, neznamená to, že nevnímáme kontext. Právě kontext často vede naše volby, když si vybíráme možné kandidáty pro festival a distribuci.

Co dalšího vede vaše volby? Jaká kritéria jsou pro vás u výběru filmů důležitá?
Při výběru je první kritérium prosté: účast v hlavní soutěži. Pak nastupují už subjektivnější kritéria. Máme určité portfolio autorů, kteří nás automaticky zajímají, protože je pokládáme za pozoruhodné osobnosti. Hlavní roli samozřejmě sehrává samotná projekce daného filmu, vibrace, které vyvolá v nás i v sále. A konečně – podstatnou roli u nás hrají debuty a novátorské perspektivy. Takové filmy se snažíme vyhledávat bez ohledu na rozhodování porot.

S verdikty festivalových porot se spíše shodujete nebo rozcházíte?
Rozcházíme se často a vášnivě. Festival je mikrokosmos, kde se do filmu zamilujete, nebo ho naopak začnete tvrdě nenávidět. A rozhodování porot je často věcí velkých kompromisů. Navrch tak často nemají díla radikální, ale spíš filmy, kde se potkává umělecká ambice a přístupnost. To určitě neplatí v případě benátských vítězů, jako byly Zdaleka nebo Ta, která odešla. Ale v Cannes je toto poměrně častý jev.

Uváděné filmy z většiny vznikly sice v letošním nebo loňském roce, ale v různých zemích a dočkaly se různých ocenění. Je přesto podle vás něco, co je spojuje?
Je to skutečně jakýsi globální košt výrazných autorských estetik a střet mnoha nadčasových témat a motivů. Potkává se tu francouzský aktivistický procedurál s maďarskou jateční romancí a německy přesnou charakterovou studií; v jednom dramaturgickém kotli se tu taví excentrický francouzský muzikál o spirituálním probuzení mladistvé Jany z Arku, moderní hororová parafráze antického dramatu od řeckého solitéra a bezmála čtyřhodinová filipínská meditace o povaze dobra ve světě korupce v podání klíčového představitele tzv. slow cinema.

Nenápadné, ale podstatné spojnice tu nicméně nalézt jde a týkají se třeba našeho akcentu na ženy-režisérky, které podle nás stále nedostávají na áčkových festivalech tolik prostoru, kolik by si zasloužily. Dlouhých jedenáct roků uplynulo, než německá filmařka Valeska Grisebach vydupala ze země Western, maďarská režisérka Ildikó Enyedi se filmem O těle a duši zase triumfálně vrátila na mezinárodní scénu po nekonečných osmnácti letech – jak sami uvidíte, v obou případech to čekání stálo za to.

Jak byste porovnali dramaturgie festivalů v Berlíně, Benátkách a Cannes?
To je nesmírně komplexní otázka a vyžadovala by mnohem víc prostoru, vztáhneme to tedy pouze na soutěžní sekce. S trochou zjednodušení se dá říci, že do hlavní soutěže v Cannes dnes míří léty prověřená garda „starých mistrů“, naředěná jedním nebo dvěma globálními objevy. Očekávaná vysoká úroveň sekce ale nezřídka platí pouze papírově a podstatnější věci se pak často dějí ve vedlejších sekcích jako je Un Certain Regard („Jistý pohled“) nebo Týden kritiky.

Debutanti a aspirující tvůrci obsazují čím dál zřetelněji americký Sundance a inovátoři s experimentátory zaplňují sloty buď v lehce tápajícím Rotterdamu či naopak originálně a svědomitě postaveném Locarnu, které ve svých soutěžích záměrně míchá hrané filmy s dokumenty, esejistickými tvary a hybridní doku-fikcí.

Kvalitativní nůžky se naopak poslední dva tři roky zřetelně rozevírají mezi Berlínem a Benátkami. Zatímco zimní festival v německé metropoli čím dál více paběrkuje v nánosech zaměnitelného festivalového artu a zmítá se v často křečovité snaze o formální či tematickou diverzitu a geografickou rozmanitost, Benátky jsou v posledních letech sebevědomou ukázkou vysoké kvality a nenucené teritoriální, žánrové i autorské pestrosti. Tamní obdivuhodný mix zavedených/hvězdných jmen, méně známých tvůrců a filmařů překračujících hranici kinematografie na interdiscipinární pole na nás dělá dojem sebevědomé dramaturgie, která nehraje pouze na jistotu a vzpírá se potenciální strnulosti. Naopak Berlinale by mělo co nejdřív lépe definovat svůj pohled a kutat o poznání hlouběji, aby v budoucnu vůbec obhájilo rozsah svého programu.

U jakého filmu jste nejvíce hrdí, že ho budete moci v rámci Be2Can představit divákům?
Pokud si máme ve výběru zvolit srdeční záležitost, určitě musí zaznít název 120 BPM – režisér a známý scenárista Robin Campillo se nám postaral o mimořádně emotivní projekci v Cannes. Takový ten typ filmu, co vás nenápadně, ale o to intenzivěji sejme ze zálohy. Za nás pak dramaturgická hrdost směřuje do Bulharska, kde Valeska Grisebach natočila svůj Western. Sice nemá z Un Certain Regard cenu, ale je to realistická evropská kinematografie na vrcholu sil. A osobní preference? Za Víta kontroverzní a problematický, ale také inspirativní výlet Jorgose Lanthimose na pole antické tragédie/rodinného hororu v Zabití posvátného jelena. A za Aleše rovněž v Cannes rozporuplně přijatá novinka Fatiha Akina Odnikud – devastační studie truchlení, procedurální soudní drama a revenge thriller v jednom. Diane Kruger ve své první německy mluvené roli předvádí životní výkon, jehož intenzitu jsme nesetřásli doteď.

Proč jste se první retrospektivu v historii festivalu rozhodli věnovat Paolu Sorrentinovi?
Jednou z našich největších zbraní je polemika, kritický přístup i k těm nejcelebrovanějším filmařům a auteurům. Sorrentino je jeden z mála světových filmařů, kteří s úspěchem tvoří v Evropě i v zámoří a kteří oslovují stejným dílem pomyslného festivalového i tzv. mainstreamového diváka; jde o tvůrce oblíbeného v Cannes i v Hollywoodu. Je to typ režiséra-vizionáře, který je jedněmi oslavován jako objevitel skutečné životní esence a krásy, a druhými zpochybňován coby sebestředný manýrista často zaměňující hloubku za velikášství a povrchní úžas. Historicky první česká kompletní retrospektiva dosavadního Sorrentinova díla – kromě toho, že má nezanedbatelný divácký potenciál – by v sedmi zastaveních ráda celou problematiku ještě prohloubila a podnítila širokou diskuzi o tvorbě režiséra, k němuž i my sami máme vztah přinejmenším ambivalentní.