Everywhen: Pochopit matky s dětmi, které hajlují

Everywhen je komplexní, hudebně-taneční, ale i vizuální performance, kterou v únoru uvedlo pražské divadlo Alfred ve dvoře. Everywhen má ambice člověka naprosto pohltit: v jeden moment jsou diváci konfrontovaní s artistním tanečním výkonem, podmanivou hudbou i závratně rotujícími 3D animacemi. Alfred ve dvoře se zaměřuje na netradiční formy scénického umění a tamější inscenace či performance téměř vždy obsahují silnou hudební složku (ne náhodou je Alfred ve dvoře také domácí scénou souboru Handa Gote Research & Development, jehož zakladatelem je Tomáš Procházka). Mezinárodní kolektiv stojící za Everywhen se skládá z tanečnice Soni Ferienčíkové, hudebnice Alexandry Timpau a vizuální umělkyně Márie Judové. V představení, které samy popisují jako „intermediální performanci o neustálé rotaci dějin“, se autorky snaží zachytit kontrast láskyplného osobního života a života politického, který může mít děsivé následky.

Hlavním tématem Everywhen je rotace ve smyslu jakéhosi nevyhnutelného opakování naší historie. Měly jste vy samy v poslední době silný pocit, že se něco z dějin opakuje?
Mária: Na začátku pro nás byla zásadní kniha Memory Theatre britského filozofa Simona Critchleyho. Její hlavní aktér konstruuje zvláštní zařízení s cílem uchovat celé vědění lidstva. Dospívá však k závěru, že jeho “divadlo paměti” je příliš statické, nehybné a mrtvé. Vykresluje pak vzpomínky jako něco více-dimenzionálního, mobilního a živého – něco jako rotující věčnost. Zároveň jsme ve vzduchu cítili jakési společenské pnutí, které jsme měli potřebu reflektovat.

Alexandra: Když si teď zkouším vzpomenout, tak jsme vlastně nikdy neřešili, jestli se historie opakuje, brali jsme to prostě jako fakt. Spíš jsme se samy sebe ptaly, proč se to děje a jak to můžeme ovlivnit. Ale je samozřejmé, že to téma přišlo také jako reakce na současnou společenskou situaci.

Soňa: Pro nás byla zásadní otázka, jak se my samy umíme k opakující se historie postavit, co bychom konkrétně mohly udělat pro to, aby se hrůzy historie alespoň v mém okolí neopakovaly. Jak to udělat, aby byl člověk vnímavějším.

Jak se podle vás historie opakuje? Uvízneme pokaždé ve stejné situaci?
Mária: V době příprav Everywhen byl předsedou mého rodného Bánskobystrického kraje neonacista popírající vyvražďování Židů za druhé světové války. Ve Spojených státech zase prezident Trump odmítl odsoudit jednání Ku-klux-klanu v Charlottesville. No a v Rusku dětské soubory nazpívaly píseň Strýčku Vovo, jsme s Tebou!, ve které se obhajuje anexe ukrajinského Krymu.

Alex: Co se dnes jasně opakuje, je stigmatizace „těch druhých“ – ať už imigrantů, uprchlíků, náboženké skupiny, menšiny apod. Je to politika typu „my versus oni“, už se nejedná o přirozený souboj jedné politiky s druhou. Najednou je to zase něco, co se dotýká osobních životů a základních hodnot. Taky proto nás velice brzo začal zajímat vztah ideologie a rodiny.

Soňa: Historie se podle mě opakuje v jistých vzorcích a principech. Je důležité, abychom tuto „dramaturgii dějin” sledovali, analyzovali a poučili se z ní. Souhlasím s Alex, že tu existuje jakýsi princip „my” a „ti druzí”, „doma dobří” „jinde zlí”. Projevuje se to například v debatě o Evropské unii: Vždycky se bavíme o tom, co nám z „venku“ Evropská unie diktuje. Přitom Evropská unie jsme i my samotní.

Takže byste nesouhlasili např. s filozofem Slavojem Žižekem v tom, že se historie vrací vždy jako určitá forma frašky, sebe-parodie?
Alex: Jsme zvířata, která se orientují podle předem daných rámců: některé věci chápeme, jen pokud jsou několikrát zopakovány. Takže možná, že je ta „fraška“ vlastně nezbytná.

Mário, ty pracuješ s 3D animacemi, které využívají vzorky náhodných starých rodinných fotografií. Ty mohou nejdříve působit uklidňujícím dojmem, ale nakonec vždycky jako by je semlela jakási mechaničnost. Jakou technikou pracuješ?
Mária: Při přemýšlení o vztazích mezi aktuálními a historickými událostmi mně nejdřív dávalo smysl použít „found footage“ – snímky, které vlastně sama nevytvořím, ale najdu a následně rozpracuju. Začala jsem hledat archivní fotografie, obrátila jsem se na Národní filmový archiv, ale ten bohužel nezareagoval. Alex, která je z Rumunska, mezi tím natrefila na jiný archiv, který vytvořil rumunský fotograf Costică Acsinte. Ten je naprosto fascinující: Acsintovy fotografie jsou archivované tak, že zároveň zachycují průběh času – rozpadají se, jsou rozmazané, mírně zničené. Mají v sobě emoci, ve kterou jsem doufala: intimní situace v děsivém politickém kontextu. Rodiny, matky či otcové se svými dětmi, zamilované páry nebo blízcí přátelé, ktěří však nepřímo představují politickou ideologii. Acsinte například zachycuje matku láskyplně držící své děti, které ale jakoby v zápalu hry mávají fašistický pozdrav. Péče, jemnost a rodina jsou zde po boku nenávistných, až děsivých politických postojů.

Potřebovala jsem najít způsob, jakým fotky zdynamizovat tak, aby rotovaly. Také jsem chtěla historické obrazy propojit se současným děním. Rozhodla jsem se proto zkombinovat archivní fotografie s naskenovanými 3D objekty. Z technického hlediska používám fotky jako texturu, mapuju je na 3D skeny, komponuju 3D scénu a následně v ní pohybuju virtuální kamerou. To v kombinaci s fragmentovanými screeny na scéně vytváří dojem, že všechno rotuje. Tento princip mě neskutečně baví a určitě s ním chci pracovat i v budoucnosti.

Většina reakcí po nedávné premiéře byla velmi kladná, ale zaregistroval jsem také slova jedné recenzentky, které se ze Soniny „nekonečné" rotace „dělá špatně od žaludku“. Měli jste v úmyslu vytvořit takto „nepříjemný“ kus?
Soňa: Snažili jsme se vytvořit dílo bez nějakého kalkulu vůči divákovi. Pokud zamýšlené dílo vyžaduje určitý typ zpracování, tak já osobně už neřeším, jestli to bude pro diváka příjemné nebo nepříjemné. To by v zásadě byla cenzura, kdybych nad snahu o upřímnou výpověď postavila komfort diváka, myslím, že o tom umění není. Nebudu dělat komfortní dílo, jen aby si divák příjemně poseděl. A ani nebudu tvořit za každou cenu kontroverzní a šokující věci jen proto, abych způsobila rozruch a diváka iritovala.

Alex: Stále si pamatuju první moment, kdy jsem viděla Soňu, jak se víc než deset minut bez ustání točí a jak se mi z toho trochu točil i žaludek, ale také nezapomenu, jak mě ještě dlouho neopouštěla fascinace tím pohybem. Takže ano, určitý diskomfort je zamýšlený: vizuály vám místo žaludku zamotají hlavu a moje hudba vás také příliš nestabilizuje. Se Soňou na jevišti a s tím, co prožívá, je lehké se identifikovat, ale někoho to samozřejmě může vyprovokovat i k nějaké intervenci.

Do jaké míry, Soňo, vnímáš hudbu, když se dostaneš do nejrychlejšího bodu rotace? Pro mě je samozřejmě fascinující už samotný fakt, že něco takového ustojíš, že dokážeš po celou dobu mít kontrolu nad svým tělem. Jak ale zvládáš vnímat hudbu a vizuály?
Soňa: Já jsem z hudební rodiny, takže hudbu vnímám a reaguju na ni velice silně, i když bych někdy raději nechtěla. V Everywhen se tak snažím s reakcemi na ni vědomě pracovat, aby bylo vždy mým rozhodnutím, jestli budu hudbu následovat nebo si s ní naopak hrát. S vizuály to bylo komplikovanější. Když jsem začala pracovat s dlouhotrvajícím točením, s tou „nekonečnou“ rotací celého těla, musela jsem se vždycky nejdřív dívat na své ruce, abych měla fixní bod a neudělalo se mi zle. Postupem času jsem se ale už mohla dívat kamkoli a problém mi dělaly jen určité náklopy trupu. Dnes už jsem schopná částečně vnímat i vizuály a orientovat se podle nich. Jako tanečnice jsem cvičená pracovat s konkrétním časem a vytvořit si jakýsi “tělesný budík”, který mi pomáhá orientovat se v představení.

V anotaci k Everywhen si kladete otázku, jak těžké je uniknout svému vlastnímu úhlu pohledu či světonázoru, který máte daný výchovou, DNA... Jak těžké to tedy je?
Alex: Snažili jsme se nahlížet současné události perspektivou těch minulých. Pamatuju si jeden článek o druhé světové válce a KKK, kde byly ženy-matky vyobrazeny jako nositelky velmi silné a rozdělující ideologie. U toho článku jsme si uvědomili, že právě to je nejspíš základ našeho tématu – vztah mezi rodičovskou láskou a ideologií, která se může přímo v rodině tradovat. Myslím proto, že spíš tohle jsou ta místa, kde je třeba hledat důvod opakování dějin. Rozhodně má smysl se tím hlouběji zabývat.

Mária: Často jsme naráželi na příklady, kdy byla ideologie už od malička velmi nenásilně, ale přesto zřetelně systematicky vštěpovaná. Alex vzpomněla WKKK (Women of the Ku Klux Klan). Dalším takovým bizarním příkladem mohou být The United Daughters of the Confederacy, nebo poslankyně prokremelské strany Jednotné Rusko Anna Kuvyčková, která nedávno natočila s malými školáky z Volgogradu už vzpomínaný videoklip, ve kterém děti přísahají věrnost Vladimíru Putinovi. Pokud někdo vyrůstá v takto radikálním prostředí, je asi zřejmé, že není lehké svůj úhel pohledu jen tak změnit. Možná by tedy otázka spíš měla znít, jak je možné nebrat některé názory či informace jako fakta, resp. má smysl se zamyslet, co nás může podněcovat, abychom si to uvědomili.

Řekli byste, že vaše performance může pomoct někomu, kdo se ztrácí v aktuálním dění a opakování historie? Považujete Everywhen za jakousi jemnou výzvu k (společenské, politické) akci?
Alex: Snažili jsme se vytvořit představení, které by lidi vyzývalo k přehodnocení svých názorů a zpochybňování svých informačních zdrojů. Aby zvážili možnost, že jejich současné činy a myšlenky se ve skutečnosti utvářely už kdysi dávno při jejich výchově, aby přehodnotili, jaký druh médií konzumují nebo čemu vlastně jejich nejbližší věří.

Mária: Snažili jsme se, aby Everywhen zanechal pocit, že jsi součástí opakujících se dějinných monstrprocesů. Je na divácích, jestli to přijmou, a pak se pokusí něčemu takovému předejít. Everywhen z mého pohledu není přímá aktivistická výzva.

Soňa: Pokud se ale bavíme, jestli bylo naším záměrem povzbudit diváky k akci, tak určitě ano, a doufáme, že se nám to daří.