Fantasy v kulisách hororu (Jeden kmen + Ďyvina + Budeč)

Drnčivé legato niněry, bezpočet fléten sytících sál tančivým pískáním, ale také všemožné samply a moderní elektronika. Každý z trojice (neo)folkových projektů přinesl na Melodku pochodeň hořící ohněm staronové estetiky, jejichž sloučení dalo vzplanout akci rituálně podmanivé i uvolněně úsměvné.

Přilákala mě na ni už jen touha nahlédnout do nových prostor klubu, kam jsem po jeho znovuotevření ještě neměl možnost zavítat. A nadchly mě nemálo. Bavorská pivnice má totiž opravdu svébytný genius loci. Do sklepního sálu vede labyrintní komplex strmých schodů a záhadných odboček, kde za pověstnou Ariadninu nit slouží směrovky rozeseté po okolních stěnách. Sál pak působí jako převzatý z nějakého obskurního hororu. Krásně chaotické pavučiny rozličných kabelů a drátů rozvětvené pod stropem daly vzpomenout cyberpunkový klenot Tetsuo, všudypřítomné sterilní kachličky zase připomněly funebrální hájemství Spalovače mrtvol. Jak krásně by zde fungovala experimentální hudba! Noisu či industriálu jsou ty prostory vyloženě šité na míru.

Nicméně i fantasy bylo v takto hororových kulisách funkční, k estetice tohoto žánru totiž mělo co do vizáže nedaleko uskupení Ďyvina. Tváře hudebníků a hudebnic ve tmě zářily barevnými obrazci, přičemž jejich hudba evokovala hřmotnější verzi folkové Omnie. Kam ovšem žánrově zařadit středočeské duo Budeč? Asi do svatováclavského synthu. Jednotlivé skladby v sobě slučovaly zalíbení ve slovanských legendách i dungeon synthu, krom elektroniky se na podiu prostřídaly nástroje jako šalmaj, altová flétna či všemožné perkuse. V textech pronášených s potutelným úsměvem na rtech šlo zase natrefit na „draka mnohohlavého a mnohoocasého“ a jemu podobné bytosti.

Budeč by letos měli vystoupit na festivalu experimentální hudby Hradby samoty, kde jsem měl roku 2021 možnost slyšet do příčné flétny dout jejich člena Olafa Olafsona v psychedelic rockově orientovaných Olaf Olafson And The Big Bad Trip. Na předchozím ročníku Hradeb zahrál rovněž projekt Jeden kmen, který na Melodce zastal roli headlinera.

Jeho tribální koncert představoval jakousi derniéru, zřejmě poslední živé provedení konceptuálně i příběhově semknutého alba Basnj. Dvojice kachličkovaných sloupů před podiem mi bránila v počtech, nepříliš dobrý Weissbier zatemňoval mysl, ale přinejmenším dvanáct hudebníků a hudebnic se tam těsnalo určitě. Všichni byli zahaleni v kostýmech – některé připomínaly folklórní kroje, jiné měly blíže k larpové výstroji. Levá část podia pak skýtala kostýmově sladěnou vokální sekci, z jejíhož prvního unisono zapění během úvodní skladby jsem dostal husí kůži. Asi důsledek slast oddalující a pečlivé zvukovky před koncertem. Nicméně rozhodně nebyla na škodu, ze tří setů večera zněl tenhle bezesporu nejlépe. Křičivé hrdelní zpěvy, kůží potažené bubny a texty v mezislovanštině – mělo to v sobě sice špetku patosu, ale právě ta svou upřímností dodávala koncertu na přívětivosti a atmosféře.

Před dveřmi Melodky mě po konci přivítal vzduch provoněný deštíkem. Zažíval jsem uspokojivý pocit etnologa, který měl možnost nahlédnout do fungování mu doposud takřka neznámé kultury. Zároveň mnou proudila touha se do prostor touto kulturou obývaných ještě někdy vrátit, jednou snad i na experimentálněji orientované akce…