February: Každá kapela si myslí, že je žánrově rozteklá

Ostravská čtveřice February se na svém druhém albu Hyphen War vymezuje vůči vlastnímu debutu. Zatímco na desku Branching Tracks vložili před třemi lety spoustu zasněnosti a melancholie, nyní jako by se probouzeli do nepříjemné reality. February berou svou tvorbu, vážnějším tématům navzdory, s nadhledem a s humorem, což dokazují i ve velkém rozhovoru, který najdete v letním dvojčísle Full Moonu. Toto berte jako malý návdavek o tématech, na které nedošlo.

více o nové desce zde

Někde píšete, že hrajete postpunk, někde postindie, je toho víc. Vyhovuje vám si ty žánry stanovit, nebo vám to připadá limitující?
Uzi: To postindie se týkalo hlavně první desky, tuhle kapitolu už jsme uzavřeli. A pak když jsme přemýšleli, kam zařadit další tvorbu, tak jsme se shodli na postpunku, protože… Ono obecně nás zaškatulkovat je docela blbost.

Tomáš: To si zas o sobě myslí každá kapela, že jsou žánrově rozteklí, už je to takové klišé. My se nějak nazýváme, protože musíme. Ať se nazveme jakkoliv, vždycky tam bude nějaké „ale“. Postpunk mi přijde dobrý, protože je to široký pojem. Ale ne tak široký, jako kdybychom řekli, že jsme indie. To je zas moc. Přijde mi, že tam je postpunková nálada. Plus nějaký ten základní zvuk.
Moje nejposlouchanější písničky byly ale v posledních letech z velké části hip hopové. A třeba Franka Oceana mám hrozně rád. Dneska mi došlo, že konec Scolytinae zní skoro jak Ocean z Blonde, jak tam jsou takové ty dlouhé instrumentální divnosti. Vlastně bych byl nerad, kdybychom už navždy byli kytaráci. Mám rády i žánry, které s naší hudbou na první pohled nemají nic společného. Člověk se z nich může něco naučit.

Uzi: U mě to taky není tak okaté, že by člověk viděl seznam věcí, co poslouchám, a řekl by si: „Jo, to tam slyším.“ U mě byli na posledních souhrnech Death Cab for Cutie a Mac DeMarco. Což je divný vzhledem k tomu, jakou hudbu děláme. A jsem přesvědčený, že v roce 2021 tam budu mít totálně vyjazzováno.

Na Bandcampu vám přibyl tag „mathrock“. Jak se tam dostal? Já totiž nevidím velký rozdíl oproti nahrávkám, kde tenhle tag nemáte.
Tomáš: To je dobře, že to tam nevidíš. Protože to znamená, že všechny ty šílené takty, co jsme tam vložili, fungujou přirozeně. Když jsem přinesl poprvé Turnover Night, tak se Shoni, náš basák, zděsil. Když si to totiž představíš napsané v notách, tak to působí strašně. Písnička začíná ve 13/8 taktu, pak přejde do 6/8, pak zase do 13/8, pak se tam většinu času střídá 6/8 a 5/4. A motiv, co byl na začátku ve 13/8, je na konci ve 12/8.
Ale jakmile už jsme se s tou písničkou nějak sžili, tak se jí Shoni přestal bát, protože zjistil, že to je vlastně pop song. A o tom je matika, která se objevuje v našich nových věcech. Je tam hodně nepravidelných taktů, ale já doufám, že jsou udělané tak, že to na tebe nevyletí na první poslech.

Máte nějakou oblast, kam saháte pro témata?
Tomáš: Zjistil jsem, že mi dělá problém zpívat v angličtině o osobních tématech. Například si nedokážu představit, že bych složil celé album v angličtině o lásce, přišlo by mi to hrozně falešné. Vezmeš tu nejupřímnější emoci, kterou máš, a proženeš ji nějakým filtrem, rozežereš to na slova, která nejsou ve tvém rodném jazyce. Vysíláš ven něco, co už nejde přirozeně z tebe, ale je to projeté nějakým mechanismem. Tím pádem se tomu vyhýbám.
Jinak pro mě inspirace plynula hlavně z toho každodenního vystavení množství informací, z té informační obezity. Scolytinae je do jisté míry environmentální song, do jisté míry melancholický song nad ztrátou něčeho. Rozhodně jsme se víc posunuli k reálným tématům.

Kromě textů máte i docela dlouhý instrumentální části. Prolíná se do toho sentiment z textu? Nebo co je vlastně první?
Tomáš: První je vždycky hudba.

Uzi: Vymyslí se hudba a kam to padne, tam se udělá text a vokál. Já to tak mám.

Tomáš: Mně přijde, že jsou tam občas i momenty, kdy vytvoříme písničku a pak ještě půl roku nemá zpěv, protože se nikdo nemá k tomu, aby vymyslel text.

Uzi: Ale stejně už to hrajeme, ono se to nějak zažije.

Tomáš: A pak najednou to začneme hrát se zpěvem a kluci řeknou: „A tady v té části nebudeš zpívat?“ a já: „Ne.“ A to je veškerá diskuze, která nad tím proběhne. Hlubší záměr v tom není.

Uzi: U mě to je stejně. Akorát na rozdíl od Tomáše, který řekne prostě ne, já řeknu: „Jo, já tam možná ještě něco vymyslím.“

Tomáš: A nestane se to nikdy.

První dojem, když jsem uslyšela motiv v Turnover Night, byl, že jste to uvařili v Hong Kong Garden. V názvu máte čínské znaky a ve videu záběry z protestů v Hongkongu. K čemu písnička odkazuje?
Tomáš: Ten asian vibe je tam omylem. Prvotní záměr nebyl napsat písničku, která by zněla nějak východně. Až jakmile jsem to přinesl a kluci tomu dali pracovní název „Čína“, tak jsem zjistil, že tam něco takového bude.

Uzi: Ty znaky jsou japonské, ale to je jedno. Není to vůbec podstatné, jsou tam spíš proto, že se mi líbí jazyk, teď se ho učím. Znamenají 13/8, což je taktový opis začátku skladby.

Tomáš: A klip nám dělal náš grafik Vojta Liebl, hrozně talentovaný mladý člověk, ten je v jeho gesci. Ti mlátící se Hongkonžané a Bělorusové jsou tam spíš jako metafora.

Uzi: Není to vyloženě politický song. Je tam tematika převratu, Turnover Night, noc, kdy se všechno změní. Samozřejmě v přeneseném významu. Je to spíš impulz, který ti dá brouka do hlavy – co vlastně dělám, co podporuju, jaké jsou moje názory? Není to o žádném puči, je to spíš o revoluci uvnitř sebe sama.

Tak to je překvapení, já dlouho přemýšlela, co 13 a 8 může znamenat. První mě napadlo, že by to mohlo být datum, tak jsem zjistila, že 13. 8. je den leváků.
Uzi: Tak je to dobrá levárna, ten song.