waghiss666 | Články / Rozhovory | 13.05.2020
Sotva jsme se nastěhovali. Zpoždění půl hodiny, z okna mezi čtyřmi holými stěnami se kouří snad už pátá, vůbec to nepomáhá. "Pokud ten člověk není mílius, tak už nikdo," říkali. "A hlavně ho nezdržuj komplimenty." Copak to jde? John Congleton založil nejlepší kapelu na světě a nahrál všechny desky, u kterých jste se poslední dobou rozplývali (a co teprve ten letošní aprílový šok!). Long live the Queen. Na trůn už se šplhá fakt těžko, komplimenty lítaly hlava nehlava. Převzít pochodeň? Aby bylo jasno: nikdo není takový mílius jako právě John Congleton. Prý že je v L.A. se svou přítelkyní, je tam teplo a má se fajn. "Tenhle týden nepracuju, beru si nějaké volno."
Překvapivě, když vezmeme v potaz, jak jsi v nahrávacím studiu časově vytížený.
Pravda. Posledních pár měsíců jsem makal, takže tenhle týden hodlám relaxovat.
Předpokládám, že jsi dokončoval sólovku...
Ani ne. Nová deska je už nějaký ten pátek hotová, ležela schovaná, než přišel čas ji vydat.
A vyšla na apríla, což je parádní termín.
Jo, jakmile mi tenhle termín nabídli, tak jsem ho vzal.
Není za tím nic hlubšího?
Ne, prostě mi přišlo vtipné vydat desku na apríla.
Poslední nahrávkou The Nighty Nite bylo EP Dimples z roku 2011 a tehdy ze zdálo, že máš nový projekt s Jasonem Garnerem, bubeníkem The Paper Chase. Hraje s tebou v kapele nebo jsou už The Nighty Nite jen studiovou záležitostí?
Když jsme Dimples vydali, záměr byl založit kapelu a nahrát LP. V té době jsem byl bez ustání zaneprázdněný s The Paper Chase, kteří ale zanikli. Nechtěl jsem zpomalovat, tak jsem založil kapelu s přáteli, ti ale žili po celých Státech a já vůbec nedomyslel, kolik komplikací nám bude bránit ve společném fungování. Nahráli jsme EP, odjeli třítýdenní turné a bylo to super. Problémy ale vyvstaly hned poté a bránily nám udělat celou desku, navíc mi došlo, že jsem na turné jaksi vyhořel. Tak jsem na sebe nabalil kopu práce na nahrávkách ostatních a pomalu začal shromažďovat nové písně. Trvalo to, ale deska je konečně na světě. Zpátky k otázce - nejde o kapelu jako takovou, ale Jason na desce hraje a určitě se mnou bude hrát i naživo.
Takže se chystáš s deskou koncertovat!
Jasně.
Vezmu-li v potaz, že nejlepší kapela na světě jsou The Paper Chase, vůbec mě nepřekvapuje, jak je nová deska parádní. Ten méďa na obalu vstává, nebo jde spát?
To je moc milé, děkuju. Když se podíváš pořádně, za okny je úsvit, takže se méďa probouzí. Pro mě je ale důležitá ta kráva, vypadá jako odnikud se vynořivší přízrak, a pokud se pozorně zahledíš do méďových očí, najdeš tam nesmírný smutek. Podle mě méďa vstává z postele s výrazem "Ach ne, už zase!" a musí přežít další den. Until the Horror Goes zachycuje období mého života, které bylo nemálo depresivní, a pohled na toho smutného méďu ve mně jaksi divně rezonoval. Cítil jsem se takhle spoustu rán.
Osobně mi obal přijde tak nějak povědomý, jako scéna z večerníčka, který jsem viděl jako malý a vůbec si ho nepamatuju.
Nechci to moc rozebírat, protože pak beru lidem jejich fantazii, ale řekl bych, že člověk dojde postupem života k poznání, že magie neexistuje. Dokud jsme byli děti, všechno se zdálo hrozně fantaskní a všechno bylo možné. Postupem času nám dospělí říkají, že tohle se nestane a tohle neexistuje. Od Santy přes velikonočního králíčka nebo Boha, žádná z těchto kouzelných bytostí není skutečná. Život je proces přijímání faktu, že svět není magický. Proto se mi zalíbila ta kombinace něčeho pohádkového zachycujícího lidský smutek. Jako by si Méďa uvědomil: "Já vlastně neexistuju." (smích)
NOVÝ ASTRONAUTALIS JE NEJLEPŠÍ ASTRONAUTALIS
Nechci se moc hrabat v minulosti...
Nevadí, v pořádku. Klidně.
... ale poslední deska The Paper Chase Someday This Could All Be Yours, Vol. 1 byla koncepční a zachycovala vliv přírodních katastrof na život lidí. Měli jste někdy v plánu vydat Vol. 2?
V té době rozhodně ano, ale existuje mnoho důvodů, proč se tak nestalo. Tou dobou jsme dosáhli vrcholu, aspoň mně to tak přišlo. Hrálo nám to nejlíp, co pamatuju, hráli jsme čím dál lepší a lepší koncerty, odezva byla skvělá, zároveň ale v kapele zavládla jakási znuděnost. Bobby, náš basák, se kterým jsme The Paper Chase založili, byl svobodným otcem a jezdit na turné mu dělalo potíže. Neuměl jsem si kapelu představit bez Bobbyho.
Velká část Vol. 2 už byla nahraná, rozdělení na dvě alba bylo dané. První deska je víc energická, jaksi temně slavnostní, druhá zněla mnohem temněji, byla to extrémně zatěžkaná, depresivní, pomalá deska. Věděl jsem, že se rozpadáme, věděl jsem, že tohle bude poslední věc, co uděláme, a moc se mi to nelíbilo. Ta představa, že zakončíme The Paper Chase takovouhle nahrávkou. Ale taky mi přišlo strašně vtipné rozpadnout se po Vol. 1 našeptávájící Vol. 2, které ale už nikdo neuslyší. U kapely tak fascinované smrtí mi to přišlo umělecky vypovídající a fajn, skončit a nevydat, co se od nás očekává. Žádné rozuzlení nepřijde, tohle je život, teď dýchej, pak umřeš. Možná jednoho dne některé skladby z Vol. 2 v nějaké formě vydám, ale momentálně to není v plánu.
"Přišel jsem do práce a mrknul na rozvrh, kde a co budeme nahrávat - jestli nějaký tupý metal nebo seriál s dinosaurem Barneym, na tom jsme tehdy hodně dělali," řekl jsi o svých začátcích studiového inženýra. Tehdy ti bylo lehce přes dvacet a motal ses okolo spousty nahrávek. Která byla ta první, za kterou ses nemusel stydět a dělal jsi na ní rád?
V té době jsem nahrával většinu věcí, co bych si osobně nikdy neposlechl, ale abych byl naprosto upřímný, ještě předtím jsem nahrával i spoustu punkrockových kapel mých kamarádů. I když mě často nebavila jejich muzika, měl jsem ty lidi rád a dokázal jsem se s nimi nějak ztotožnit. Dělat v té době na muzice, která je mi blízká, nebylo úplně samozřejmé, spíš naopak, ale já tu práci stejně zbožňoval. A i když se nejednalo o můj šálek kávy, byla to fascinující zkušenost a taky výzva pochopit, jak se s jakoukoliv muzikou poprat a zaznamenat ji co nejadekvátněji. Postupem času jsem se podílel na nahrávkách The Roots, Erykah Badu nebo R. Kellyho, nikdy by mě nenapadlo, že se dostanu k práci na takové hudbě.
Nahrával jsi taky To Be Kind od Swans a to docela netradičně: nahnat kapelu do jedné místnosti bez sluchátek a odposlechů vyznívá docela sadisticky, stejně jako výsledná deska. Koncerty Swans bývají brutálně nahlas, dalo by se mluvit o trýznění posluchačů. Je Michael Gira extrémním mužem s extrémními manýry?
To bych neřekl. Michael a já jsme se spolu nikdy nebavili, nedá se říct, že bychom byli kamarádi, ale strávili jsme spoustu času ve studiu. Nahrávali jsme To Be Kind, na které jsem se podílel od samého začátku až do konce, a nahráli jsme novou desku, která vyjde, pokud se nepletu, v červnu, tu jsem ale nemixoval. Jako umělec je velmi odevzdaný tomu, co chce. Někdy neví, co to je, ale pozná, když to slyší. Často je jako Stanley Kubrick, opakuje věci do zblbnutí, dokud nezní tak, jak sám chce, celá kapela pak funguje motoricky, naučeně. Když nemá, co chce, může působit docela děsivě, ale za žádných okolností bych ho nepovažoval za divokého. Spíše se chová docela odměřeně. Je jen vášnivý a nadšený pro věc.
Nahrával jsi dost temných desek, ale zároveň I Don't Like Shit, I Don't Go Outside od Earla Sweatshirta a poslední desku Astronautalise. Astro mi vždycky přišel jiný, vymanil se ze všech póz a klišé spojených s hip hopem, ale soudě podle singlu Sike! by nová deska mohla být mnohem přístupnější. Cítíš vývoj stejným směrem, od poselství k zábavě?
Ne, vůbec. Řekl bych, že Astronautalis nabyl sebevědomí. Když jsme spolu začínali dělat, spousta jeho textů se točila okolo jeho života a často šlo o historické události nebo vyprávění fiktivních příběhů, zatímco teď je mnohem víc politicky nabitý. Chystaná deska je dle mého jeho nejlepší, nejvíc tru hip hop, dá-li se to tak říct. Je hodně nasraná a cynická, Andy má hodně co říct o politice a společnosti, jak je zkurvená a jak se lidi chovají. Je to jeho nejnašlapanější deska. Hudebně mi nepřijde temná, ale po textové stránce je docela agresivní.
Vždycky jsem dumal, jaká je role producenta při tvorbě rapové desky. Asi se odlišuje producent coby dozor nad procesem vzniku a beatmaker, který tvoří hudební podmaz pod rap.
Trefa. Z hip hopu se stal populární hudební styl, takže se víc dbá na hudební složku. Ale abych to upřesnil, Earl Sweatshirt mě oslovil s jasnou a promyšlenou koncepcí, na hudbě jako takové jsem se nijak nepodílel, Earl spolupracoval s jinými beatmakery nebo dodal vlastní podklad. Moje úloha byla realizovat desku, dotáhnout ji do konce. Naproti tomu s Andym jsme na desce dělali od začátku a častokrát vymýšleli skladby se vším všudy a od nuly.
NEROZUMÍM REGGAE
Abyss, nejtemnější a nejtvrdší deska, jakou Chelsea Wolfe vydala, je bez debat jedním z nejúžasnějších alb, na kterých ses podílel. Myslíš, že jsi nějak ovlivnil její proměnu po Pain Is Beauty?
Chelsea Wolfe mě baví odjakživa. S vydáním Pain Is Beauty jsem v ní začal vidět umělkyni nacházející vlastní hlas, vlastní směr. Pracoval bych s ní na čemkoliv. Pokud by chtěla nahrát elektroničtější desku, jsem pro. Pokud by chtěla nahrát desku akusticky, jsem pro. Pokud by chtěla nahrát metal, jsem pro. (smích) A ona sama přišla s vizí udělat zatěžkanou, temnou desku. Já se jen snažil toho docílit, posunout se dál, hloub, udělat ji tak temnou a tvrdou, jak to jen půjde, aniž bychom spadli do typicky heavymetalových klišé a zvuku. Chtěli jsme docílit emotivního prožitku.
Nejvíc se poslední rok rozebírá a zmiňuje Grammy oceněné eponymní album St. Vincent. Neunavuje tě už tohle téma?
(smích) Ne. Jsem nesmírně pyšný na to, co jsme stvořili, a jsem nesmírně šťastný, že jsme vyhráli Grammy. Annie a já jsme velmi blízcí přátelé a spolupracovali jsme tvrdě a dlouho na kultivaci zvuku, kterému věříme. Já osobně absolutně nepochopím, že si ji lidi nezamilovali už před lety. Že je to najednou baví, jen dokazuje, co jsem věděl už dávno. (smích)
Hodláte spolu spáchat i další album?
Nemáme žádné plány. S Annie se brzy uvidím, popovídáme si, ale momentálně nemáme nic rozjetého. Vím, že spolupracuje se spoustou lidí, a koneckonců nahrával jsem s ní čtyři desky v řadě, přijde mi rozumné, aby teď zkusila i něco jiného. Jestli spolu další album nahrajeme, paráda. Jestli ne, v pohodě.
Tvrdíš, že hudba a jakékoliv umění obecně by se měly nazírat odlišně. Sám jsi přiznal, že hudbu posloucháš ve vší jedinečnosti a snažíš se ji pochopit a procítit takovou, jaká je. Nepitváš. Existuje specifická muzika, která tě na poslech sere?
Osobně jsem nikdy nerozuměl reggae, nikdy jsem ho nedokázal docenit. Asi to nekoreluje s mým nitrem a osobními zkušenostmi, což je naprosto v pořádku. Obecně se při poslechu hudby nesnažím přijít na to, co by se mělo změnit. Prostě ji akceptuju, jaká je, mluvíme tu o umění. Pokud by mi při poslechu naskakoval nějaký seznam, už uvažuju, jak bych to udělal já. Tohle mě nezajímá. Neposlouchám přece svoji práci, ale cizí práci. Než se v tom vrtat a porovnávat, můžu jít nahrát vlastní desku. Takže jen poslouchám a vnímám, může to být podnětné. Nemusí mě bavit, ale to není důvod soudit.
Existuje něco jako typický proces nahrávání s Johnem Congletonem?
Nic takového neexistuje. Nedělám nic typicky, alespoň co se týká hudby. Donekonečna diskutuju o komfortnosti a čeho chceme při nahrávání docílit, až se prokecáme k nějaké metodě, jak toho dosáhnout. Tohle jsem říkal mockrát, ale tvorba desky je velká konverzace, při níž se neustále rozhoduje, jak a kam by se věci měly vyvinout.
Producent. Poslání, které tě naučilo hudbu poslouchat jinak - brát ji, jaká je, nesoudit. Vyvinula se u tebe jako producenta i nějaká negativní vlastnost?
V mládí jsou umělci hrozně vyhranění, potřebují se zařadit, zjistit, kam kreativně patří, a jedna cesta je soudit cizí umění. Řekl bych, že je to součást vývoje, ale podle mě je lepší v životě akceptovat věci tak, jak jsou. To neznamená, že s nimi musíš být spokojený, neznamená to, že se nesmíš snažit je změnit, ale měl bys akceptovat realitu. Jako v zen buddhismu - neschopnost akceptovat realitu je zdrojem naší úzkosti. Pokud akceptuješ věci, jak jsou, přijmeš vlastní smrtelnost a podle mě se staneš šťastnějším člověkem.
Tento text vyšel v magazínu Full Moon #60 v dubnu 2016.
Abbé 06.11.2024
Přibližně hodinový blok se na Brutal Assault setkal s poměrně živým zájmem, přestože byl prostor vydýchaný už kolem jedné odpoledne. Rozhovor.
Mariia Smirnova 03.11.2024
V rozhovoru nám David prozradí nejen detaily příprav, ale i další akce, na které se těší – a nakonec i to, jaký je jeho nejoblíbenější drink na šestce.
Klára Řepková 23.10.2024
Z covidové karantény vzniklé uskupení se na něm střemhlavě vzdaluje od všech vnějších i osobních škatulek.
Banán 09.10.2024
Brendan Canty byl zakládajícím členem Fugazi. Nyní je jeho hlavní hudební radostí kapela The Messthetics. Rozhovor.
Štěpán Bolf (A.M.180) 07.10.2024
Před devíti lety oznámili košičtí Kolowrat pauzu, která se mohla zvenčí jevit jako úplný konec jedinečné kytarové kapely. Teď jsou zpátky. Rozhovor.
Abbé 03.10.2024
Parta ochmelků převrtá spousty vypitých piksel od piva na zbraně a brnění, aby srovnala účty s protivnými fantazáky, načež utrží jak černý rytíř v Monty Pythonovi a Svatém grálu spousty…
redakce 30.09.2024
Akce rovněž nabídne příležitosti pro networking mezi umělci a profesionály a představí veletrh s firmami z hudebního sektoru. Programový ředitel nám o tom řekl více.
Libor Galia 26.09.2024
Jeden z nových bookerů pražského Fuchs2 je DJ s více než dvacetiletou historií, který se před několika lety stal i producentem. Set v kolumbijském lochu?
Mariia Smirnova 24.09.2024
Dostal Sungazery do Česka. “Líbí se jim atmosféra Kampusu, rádi se sem vrací,” říká dramaturg hudební sekce Mikuláš Svoboda.
Libor Galia 05.09.2024
Jeden z dramaturgů klubu Fuchs2 se rozhodl přinést do pražské klubové scény svěží vítr, nové žánry a neotřelé hudební experimenty s pulzujícími rytmy Latinské Ameriky. Rozhovor.