Full Moon 10: Vyzvánění, co nejde vypnout (Dokumentární film V síti)

První český dokumentární blockbuster. Tento přídomek film V síti režisérů Barbory Chalupové a Víta Klusáka získal jen několik dní po premiéře, kdy začalo být jasné, že ohlasem i počtem diváků snadno překoná všechny dosavadní české dokumentární počiny. A tak se i stalo. Snímek o zneužívání nezletilých ve virtuálním prostředí má téma, které pohorší prakticky každého a zároveň svou divácky atraktivní, mystifikační formou dokáže přikovat diváky k sedadlům. Jeho vítězoslavnou cestu po českých i slovenských kinosálech ukončilo až jejich uzavření. Počítadlo diváků se zastavilo na čísle tři sta padesát dva tisíc. Je možná dobře, že snímek vyšel těsně před začátkem období zavřených škol, kdy školáci brouzdají znuděně celé dny na síti.

"Abnormální pokec 12-20." I takto se jmenovala ještě při vývoji filmu jedna z nejpopulárnějších chatovacích místností na webu lide.cz vlastněném českou společností Seznam. Stejně jako na Facebooku a Skypu právě na lide.cz vytvořili filmaři tři falešné profily plnoletým, byť mladistvě vypadajícím dívkám. Věta "A nevadí, že je mi dvanáct?" se stala filmovým symbolem a také memem, který se rychle zapsal výrazným písmem do historie českého internetového humoru. Důvěryhodný dětský profil s fotografií byl tím jediným, co stačilo k tomu, aby za deset dní natáčení oslovilo herečky téměř dva a půl tisíce osob. "Vybavuju si moment, kdy jsme zjistili, že Sabina má 940 žádostí o přátelství na Facebooku," vzpomíná na okamžik, kdy si štáb uvědomil šíři problému, režisérka filmu Barbora Chalupová, jinak autorka ceněných dokumentů Do zbraně!, Reality nebo Teorie rovnosti. Spolurežisér Vít Klusák dodává: "Holky za těch deset dnů oslovilo dva tisíce čtyři sta padesát osm mužů. Stihli si psát s přibližně pěti sty, fyzicky nešlo zvládnout víc. Třicet z nich byly ženy, a ty buď se přímo přiznávaly k bisexuální nebo lesbické orientaci nebo se z nich vyklubali chlapi. Byly mnohem méně naléhavé a agresivní, nevyžadovaly obrázky a videa. Jak to tak bývá, pornografie vzniká převážně pro muže, žena potřebuje spíš pohladit a emoci. Spíše se vyptávaly, mělo to trochu jiný charakter."

Alarmující čísla odpovídají výzkumu společnosti O2, která vznik filmu v roce 2017 iniciovala objednávkou edukativního klipu u Klusáka. "Prvotní podnět vzešel od O2, které si nechává zpracovávat rozsáhlý výzkum projektem e-bezpečí vznikající v rámci Palackého univerzity. Ten výzkum vychází ze vzorku dvaceti sedmi tisíc dětí a jde o velmi složitě strukturovaný a metodologicky precizní internetový anonymní dotazník." Klusák následně zjistil, že Barbora Chalupová má v plánu zpracovat podobné téma a spojil s ní síly. Na otázku, zda se do výsledné podoby promítalo to, že film dělali v genderově vyváženém tandemu, Chalupová odpovídá: "Scénář, režii i střih jsme dělali společně a nemyslím si, že bych dokázala genderový pohled zanést. Nedokážu říct, že bych dělala něco víc ženské a on mužské. Vít je silnější v situačních scénách, já v konceptu a celkové dramaturgii." Právě silný koncept drží výsledek pohromadě a dovoluje mu být "skandální", edukativní a filmově hodnotný zároveň. "Chtěli jsme popsat fenomén, který se děje za zavřenými dveřmi dětských pokojíků. Rozhodli jsme se pro tuto mystifikaci a od začátku jsme si vědomí etické křehkosti tohoto projektu. Proto jsme celý projekt komunikovali s experty - se sexuology, psychology, právníky a policií. Jedna z kamer točila nás, abychom ukázali naše neshody a celý proces, který nebyl jednoduchý. Přišlo nám důležité hrát s divákem rovnou hru a odkrývat mu všechno, včetně třeba castingu," popisuje Vít Klusák.

Natáčení v ateliéru si vyžádalo nejen velké nasazení filmového architekta Jana Vlčka, který s pomocí osobních předmětů všech hereček vytvořil tři rozdílné pokoje fiktivně umístěné do třech českých měst. Autenticitu hereček i prostředí tvůrci nepodcenili: IP adresy i nasvícení odpovídala městům a jejich momentálnímu počasí, filmová maskérka Barbora Potužníková pak studovala prokrvení obličeje u pubertálních dívek. Domáckost původně prázdné ateliérové haly na okraji Prahy přinesla během natáčení plody. "My jsme v pokoji i přespávaly a pro mě to bylo takové útočiště, ke kterému mám doteď silný vztah," dodává Anežka Pithartová, jedna z hereček.

TO, CO JIM MUŽI MOHOU VZÍT

Právě záživná forma snímku, rozděleného na přípravu, samotnou internetovou komunikaci a schůzky, přispívá k tomu, že snímek je stravitelný i pro tu část publika, která jinak dokumenty nesleduje. "Jinak bych to nevymyslela, mohli jsme natočit nějaký soubor reportáží a ukázat statistiky, ale nemyslím si, že by to mělo takový dopad, jaký to má v této formě," říká Chalupová a na naši otázku, zda hned několik vyloženě komediálních prvků má film odlehčit, odpovídá: "Chtěli jsme ukázat dětství, které je ve velkém kontrastu s tím, co se na internetu děje. To, co jim ti muži mohou vzít. Ta sranda, ta lehkovážnost, ta naivita, kterou děti mají." Na druhé straně spektra pak leží rozostřené záběry sebeukájení. "Ve střižně bylo velmi obtížné najít hranici mezi tím ukázat, co se tam doopravdy děje a koukatelností. Měli jsme více a méně explicitní verze a pouštěli jsme to odborníkům i laickému publiku. Některé momenty, které prostě vidět nechcete, jsme vystřihli. Třeba fekální momenty - z nich už se nedozvíte nic nového. Chtěli jsme hlavně popsat co nejvíc motivace, triky a praktiky, co ti muži používají. Vybrali jsme typově různorodé, abychom ukázali škálu té manipulace," dodává režisérka.

Na castingu tvůrci zjistili, že z dvaceti tří přihlášených dívek mělo devatenáct vlastní zkušenost s online sexuálními dravci z období dětství. "Myslela jsem si, že tahle doba už je pryč. Ale uvědomila jsem si, že to možná naopak sílí," dodává herečka Sabina Dlouhá. I díky šíři problému, který za poslední roky rozhodně nemizí, naopak dle průzkumu O2 strmě stoupá, je s podivem, že podobně ambiciózní snímek na toto téma ještě nevznikl, a to dokonce ani ve světovém měřítku. "My jsme si dělali různé rešerše, jak to vypadá ve světě, a naráželi jsme na různé TV shows a podobné formáty. Například To Catch a Predator v Americe. Ale tam za dívku píše redaktor a ve chvíli, kdy se predátor dostaví na schůzku, tak nastupuje štáb. Nepracuje se s holčičí mentalitou a energií. Naše věc je originální a byla složitá a tíživá v tom, že holky na sebe vzaly komunikaci a nepsaly za ně v pozadí žádné psycholožky. Ten nátlak prošel přes jejich psýché. Možná právě proto nic takového nevzniklo. Nikomu se nechtělo vystavit mladé dívky takovému náporu," spekuluje Klusák. Mezinárodní úspěch je v této situaci téměř nevyhnutelný a potvrzuje ho i selekce na prestižním festivalu dokumentárních filmů CPH:DOX v Kodani v hlavní soutěži. Ta se nakonec odehrála, stejně jako celý festival, pouze v digitální verzi. Podobně jako kauza MeToo může film otevřít staré kauzy u mnoha obětí, dnes už často dospělých. Přesto primární zájem tvůrců alespoň zprvu rozhodně nebyl predátory kriminalizovat.

JAK DALEKO TO MŮŽE ZAJÍT

"Jsme především filmoví dokumentaristé a ten původní předpoklad byl s velkým randálem otevřít dveře toho tématu. Nikoliv dotyčné chlapy kriminalizovat a předhazovat je rovnou policajtům. Ale to jsme ještě nevěděli, co všechno nás čeká. Dětské porno, zoofilní porno, vydírání, vyhrožování," odpovídá Klusák na otázku, zda s predátory probíhá jakýkoliv proces, a Chalupová dodává: "Už při kampani na HitHitu nás policie vyzvala, abychom jim předali natočené materiály i všechny konverzace. Mají přístupová hesla ke všem profilům. Zároveň nám dali zadání, ať jim vybereme, co je žalovatelné. Kontaktovali jsme také školský úřad Ústeckého kraje."

Právě z tohoto kraje pochází jeden z nejvýraznějších protagonistů, který podle informací tvůrců v policejní síti uvízl. "Víme, že ve zkráceném řízení padly nějaké rozsudky a podmínka a myslím si, že policie bude ochotná teď v období zveřejnění filmu oficiálně říct, jak to celé je." To následně odsouhlasil Radiožurnálu i mluvčí policejního prezidia Jan Daněk. Podle něj se jedná o celkem osm vyšetřovaných mužů a jednu ženu. Na první pohled relativně malý počet souvisí s tím, že samotná komunikace s plnoletými dívkami není tak jednoduše stíhatelná. Toto osvětluje režisér: "Proč se policie nezabývá dvěma a půl tisíci muži? Policie vyšetřuje, když to šlo někam dál. Vyšetřuje většinu mužů ze setkání, protože tam se jedná o přípravu trestného činu. Jestliže tomu setkání předcházela explicitní komunikace o sexu, a když ti muži psali, co by s těma holkama chtěli dělat, tak lze předpokládat, že by tu dvanáctku chtěli táhnout někam do hotelu. […] To je příprava trestného činu znásilnění a tam už odpadá to, že jestli je holkám dvacet nebo jedenáct. Pakliže muži věřili, že holkám je dvanáct, tak dochází k pozitivnímu omylu. Když si dotyčný myslí, že dělá trestní čin, tak prostě dělá trestný čin."

Tvůrci nepřišli během natáčení do kontaktu pouze s policií. Ze tří poskytovatelů použitých služeb - Seznamu, Facebooku a Microsoftu - má sídlo v Čechách první zmíněný a jistá forma konfrontace byla na místě. "V listopadu jsme navštívili s Adamem Hříbalem, který vede naši osvětovou kampaň, vyšší management Seznamu a mluvili jsme se skutečně zodpovědnými lidmi. Otevřeli jsme přímo tam počítač, naladili jsme profil Sabiny a Niki a v reálném čase jsme jim předvedli, co se tam odehrává. To jednání trvalo sedmdesát pět minut a za tu dobu Niki oslovilo dvacet pět mužů a musím říct, že představitelé Seznamu bledli," vzpomíná Klusák. I přes ujištění manažerů, že o problému vědí a hodlají ho řešit, nemá pocit, že by se něco stalo. "Bezprostředně po té schůzce z mailových schránek Seznamu akorát odstranili proklik na lide.cz, takže už není tak jednoduché se na server propadnout," dodává.

Mediální pozornost, které se v období okolo únorové premiéry dostávalo třem herečkám - Tereze Těžké, Anežce Pithartové a Sabině Dlouhé - možná samy nečekaly. Téměř neuplynul den, kdy by se na předních zpravodajských serverech neobjevil rozhovor alespoň s jednou z nich. Satisfakce za psychicky náročné natáčení nebo jen jiná forma tlaku? "Po těch deseti dnech natáčení v ateliéru nastalo těžší období, kdy jsme si pracovní počítače a mobily odnesly domů, a v konverzacích jsme pokračovaly. Od odborníků jsme věděli, že často se konverzace vyvíjí časem, což se nám potvrdilo," popisuje období snad největší psychické zátěže Tereza Těžká. Ačkoliv měly všechny tři herečky k dispozici nahé, profesionální fotomontáže, které mohly predátorům po naléhání zaslat, někdy ani to nestačilo. "Jeden chlap byl hodně nátlakový a neustále mi psal ty samé zprávy dokola a chtěl po mě fotky. A já už jsem žádné fotomontáže neměla k dispozici a měla jsem v jednu chvíli dokonce pocit, že musím nafotit něco sama. V ten moment jsem si říkala, jak daleko to může zajít, když já sama nevím, jak dál," dodává Anežka Pithartová. "Když jeden z predátorů zveřejnil mé nahé akty vytvořené ve Photoshopu, vůbec mi nedošlo, že se nejedná o mé reálné tělo, že to nejsem já," popisuje obdobné pocity Těžká, která jako jediná z trojice má herecké zkušenosti a studuje na pražské DAMU. Všechny tři měly po i během natáčení k dispozici psychologickou pomoct. Pro Sabinu Dlouhou to znamenalo převážně úkol zbavit se snů, ve kterých slyšela opakující se vyzvánění Skypu, které nejde vypnout.

KONTRAPUNKT K NAIVITĚ

Těsně před premiérou snímku, v rámci monumentální kampaně, vyšla i píseň a klip Tomáše Kluse Je doma máma?, kde se populární zpěvák proměňuje v stereotypního úchyláka. Reakce na klip se pohybovaly od pochvalných po vyloženě negativní. Většina z těch druhých narážela na kontraproduktivní image záporáka, který popírá, co se snaží film říct. Tedy to, že predátorem na internetu může být víceméně kdokoliv od seriózního otce rodiny po dobře upraveného businessmana. K reakci se Klusák staví takto: "Ten klip má být provokativní, má vzbuzovat víc otázek než odpovědí. Záměrně s tím stereotypem úchyláka pracujeme, protože takhle si ho lidi představují. Proto ten klip předchází tomu filmu, protože v tom filmu uvidí, že je to mnohem složitější. Tím klipem chceme, aby nám divák sednul na lep svého stereotypu. Má to především generovat diskuzi, a proto je popový, proto je to Tomáš Klus, proto jsme mu nasadili pleš. S tou nadsázkou pracujeme z toho důvodu, že pokud chcete démonovi sebrat moc, tak si z něho musíte udělat legraci. Chtěli jsme tím vzkázat lidem i dětem, které ty písnička bavíc, aby se tomu vysmáli a dokázali takovým úchylákům říct: di do háje, nezajímá mě to." Spoluautorka V síti Barbora Chalupová dle svých slov neměla v době rozhovoru odvahu se na klip podívat.

Použití písně Tomáš Kluse v propagační kampani by nemělo zastínit skutečnost, že snímek disponuje původní hudbou od jiného oceňovaného skladatele. Neurotický, temný a v jistých chvílích zas dětsky naivní soundtrack k snímku složil slovenský producent Pjoni, známý také jako Isama Zing. Ten se na celou věc dívá pozitivně. "Myslím si, že klip s Tomášom je skvelý prostriedok ako dostať túto veľmi dôležitú tému medzi časť cieľovej skupiny. Počiatočným zámerom bolo, aby som sa spolupodieľal na produkcii songu, ale nemal som pocit, že by to skladbe nejakým spôsobom pomohlo. Považoval som ju za hotovú, nebol dôvod, aby som do nej nejak zasahoval. Mnohým sa môže zdať, že k takej citlivej téme je klip príliš recesistický. Ja si ale myslím, že humor je jeden z najúžasnejších nástrojov, ktoré máme na vyrovnávanie sa s traumatickými skúsenosťami a témami. Nemám pocit, že by klip tému zľachčoval alebo bagatelizoval, je to prostriedok na očistu od toho hnusu." Vlastní práci na soundtracku, který vznikl až po samotném natáčení, pak popisuje takto: "Videl som časť natočeného materiálu a samotný teaser, ktorý mal sám o sebe obrovskú silu. Od začiatku som vedel, že nechcem dojiť emócie, ani tlačiť na pílu. Už v teaseri je hudba v kontrapunkte voči filmu, nevinná detská melódia dokresľuje zábery na predátorov. Myslím, že kontrapunkt bol v niečom kľúčom pre celú hudbu, aj keď nastali aj situácie, kedy som hudbou vyzdvihoval emóciu scény. V tomto zmysle je to istým spôsobom ilustrovanie dominantného sveta predátorov a krehkosti a naivity sveta obetí a tento princíp je najviac zjavný v záverečnej titulkovej hudbe." Skladba, kde Bratislavský dětsky sbor ve vokální polyfonii zpracovává Skypové vyzvánění, je po sto minutách emočně vypjatého filmu hořkosladkou katarzí.

VYMYŠLENÉ ZNEUŽITÍ

Cesta filmu zdaleka nekončí triumfem v kinech či festivalovými oceněními. Speciální verze V síti: Za školou je přístupná už od dvanácti let a šla do kin souběžně. S touto verzí a diskuzemi mají v plánu tvůrci objíždět školy. "Mladší učitelé reagují neuvěřitelně, starší projevují jisté prudérství, ale všichni doporučují, aby se děti na film podívali," řekl Klusák ještě předtím, než Asociace nestátních organizací film nedoporučila pro školní promítání, aby záhy zprávu dementovala a omluvila se za to, že film ve skutečnosti neviděla. Křesťanská pedagogicko-psychologická poradna si za svými výhradami ke školní verzi naopak stojí: "Tato verze je mnohem mírnější, přesto i pro tuto verzi platí výše uvedená rizika a důvody k obezřetnosti. I zde zůstává riziko šokování a traumatizace/retraumatizace (sice rozostřená, ale přesto viditelná fota a videa ztopořených penisů, masturbace, sexuální akt se zvířetem), riziko předčasné akcelerace sexuálního vývoje, možnost návodnosti k rizikovému chování pro určitou část žáků a posunutí směrem k nezdravému/ rizikovému vnímání vztahové roviny mužů a ženn." Mezitím filmu udělil záštitu ministr školství. Kromě vystřižení většiny vyloženě explicitních scén jsou přidány pasáže, kdy herečky "sestoupí z plátna" a vysvětlí dětem, jak by se v dané situaci měly zachovat a hlavně, koho by měly kontaktovat.

Edukační rovina je nakonec na celém projektu ta zdaleka nejdůležitější, nejen kvůli tomu, že téma je opředené mnoha mýty. "Experti říkají, že pouze tři až pět procent z nich jsou pedofilové. Ten zbytek je psychosexuálně normální. Věkové rozmezí bylo napříč. Nedá se říct, že by to byl konkrétní typ mužů. Vybírají si je proto, že děti jsou snadněji ovlivnitelné, šestnáctiletá dívka by jim to prokoukla," demystifikuje jeden z nich Chalupová. Podle policejního mluvčího nebyla žádná z devíti vyšetřovaných osob ve věku dvacet jedna až šedesát dva let nikdy v minulosti trestaná a nemá kriminální minulost. I přesto je potřeba přihlédnout k tomu, že současné chování mladistvých na síti predátorům jejich úmysly usnadňuje. "Já jsem od začátku projektu neviděla problém černobíle, nemyslím si, že muži jsou zlí a děti jsou andílci. Tohle bych ráda demonstrovala na dalším fenoménu. Některé děti si uvědomily hodnotu svého těla a začali se na internetu prodávat za kredit nebo za aplikaci na telefon. Není to jednoduché, ale po dokončení tohohle filmu na muže nijak jinak nenahlížím," dodává režisérka.

Černobílé vidění tématu je něco, na co by se dalo snadno navázat dalším filmem. Podle zmiňované studie O2 víc než polovina rodičů šíří aktivně fotografie svých dětí na internetu a pětina dokonce takové, kde jsou děti identifikovatelné a částečně obnažené. Jen polovina z dotazovaných rodičů je pak schopna nastavit základní internetovou bezpečnost pro své děti, například filtry na YouTube nebo Googlu. V době, kdy se nůžky pochopení nových technologií mezi generacemi zásadně rozevírají, je tak i snímkem V síti nutné připomínat, že zodpovědnost leží kromě škol stále na rodičích. Komplexnost a několik rovin problému ostatně popsala Bára Chalupová, když v jednom z rozhovorů vysvětluje, co byl zásadní impulz pro její vstup do projektu. Vypráví příběh mladé dívky, jejíž rodiče našli v jejím telefonu lechtivou konverzaci s mužem středního věku. Po odhalení se přiznala, že je celá konverzace vymyšlená, aby nepůsobila out ve třídě, kde si se staršími muži píšou všechny její spolužačky. Tři naivně působící dvanáctileté dívky chycené v síti jsou možná část problému, na kterou je nejsnadnější udělat si názor. Otevřít dveře tématu s velkým randálem se tak zcela určitě povedlo. Teď je potřeba čelit tomu, co vše se za dveřmi ještě nachází.