Hádanky z Utrechtu # 1: Začátek pro radost

„He love to talk, but he hate of conversation.“ Non-Fiction Writer od rotterdamských Lewsberg mi hraje na cestu domů, Mourning [A] BLKstar se bojím pustit, to bych spát možná ani nešel. První den patnáctého ročníku Le Guess Who? je za námi, jsem vlastně rád, že bydlím dál od centra než obvykle, alespoň si člověk může nějaké věci rozmyslet.

„Proč jezdíš na festival do Utrechtu, když bydlíš v Praze?“ Nevinná otázka na baru o půlnoci, na kterou je jednoduchá odpověď. Máte vždycky takovéhle publikum? ptám se Peta Saudeka z Mourning [A] BLKstar, který logicky odpovídá, že ne. Le Guess Who? je speciální akcí, říkáme to od první návštěvy a budeme to opakovat asi pořád. Potvrzuje se to každý rok, jen na to člověk během standardního fungování vždycky zapomene. Opouštím velmi slušný koncert jihoafrického bubeníka Ashera Gamadzeho s plánem v klidu se projít ke kostelu Janskerk, kde za dvacet minut začíná Jeff Parker. A ještě si nad tou rezervou libuji. Marně, přicházím ke dvousetmetrové frontě s tím, že se asi ještě nezačalo pouštět dovnitř. Kdepak, je plno, a to tak, že jsem to možná v oblíbeném Janskerku za ta léta nezažil. Nakonec alespoň dvacet minut člena Tortoise a kmenového umělce chicagského labelu International Anthem ještě stihnu a je to krása. Jazzové vyhrávky s podklady z terénních nahrávek do protestanského stánku padnou náramně. Parker se ještě o půlnoci objeví v sestavě kolegy z labelu Alabastera dePlumea, ale to už je nálada úplně jinde.

Mourning [A] BLKstar jsem před lety objevil skrze Algiers, určitě ještě předtím než dva jejich členové hostovali na There’s No Year. Album Reckoning mi jednu dobu hrálo skoro denně, s monumentální The Cycle to bylo podobné. Playlisty Šejkru berte jako důkaz. Od jejich show jsme čekali hodně a dostali ještě víc, nepamatuju, kdy jsem tady naposledy strávil celý koncert před pódiem. Pharoah Sanders určitě, možná The Pop Group, jinak vážně nevím. Vlastně na tom nic není, shodujeme se s Davidem, který celou dobu tančil vedle mne, stačí mít dobré písničky a umět je podat. Parádní zážitek, nejen pro nás tam dole, ale i pro ty na pódiu, alespoň podle toho, co říkali skoro všichni z kapely po koncertě. „Tos byl ty s těma slunečníma brýlema, že jo? Bylo vidět, jak si to užíváš, pro nás to bylo taky skvělé,“ říkala mi po show zpěvačka LaToya Kent, odpověděl jsem, že na nich to bylo taky vidět. Soul, R&B, psychedelie, říkejte tomu, jak chcete. Já třeba radost. Ano, za takovými věcmi se sem jezdí. Máša píše, že geniální, a přitom sedí unavená nahoře na balkóně. Jak je možné zrovna na takovémhle koncertě netančit?

Alabaster DePlume byl fajn, ale hrál hned po Mourning [A] BLKstar. Pardon. Najednou to nešlo, nestačilo. Podobně jako u The Notwist. Vlastně je to ale razítko výjimečného zážitku. Na show Mourning [A] BLKstar myslím ještě teď a asi to nějakou dobu vydrží. I díky setkání po koncertě, které bylo zcela náhodné a o to milejší. Dávám jim číslo s Basquiatem, které okamžitě vzbudí nadšení, předáváme si kontakty s tím, že budou v Evropě zase v dubnu a že si napíšeme. Uvidíme. Mířím domů a říkám si něco o slušném začátku. Plán byl nechat všechny pasti doma a kupodivu se to celkem daří. V pátek nás čekají namátkou The Brother Moves On, Mabe Fratti, Širom a hlavně Nancy Mounir a její Promenáda duchů. Jakže pokračuje ten track od Lewsberg? „He love to watch, but he die for imagination.“