Hádanky z Utrechtu #4: Zase jiné, zase nejlepší

Boiler Room set londýnské DJky Zakie Sewell je definicí elegance a jemnosti, vybraná selekce tracků v kombinaci s dokonalými dovednostmi v mixu je okouzlující. V roce 2019 šlo o zahřívací set před koncertem Kokoroko, v neděli v noci jako poslední vystupující letošního Le Guess Who? vůbec čelila Zakia nejen davu rozjetému čtyřdenní lukulskou hostinou, ale taky srovnání s až nebezpečně gradujícím setem své francouzské kolegyně Crystallmess. Jenže ne vždycky je třeba skákat, Zakia si několik stovek tančících záhy omotala a do sálu Pandora postupně proudili další. Snažil jsem se udržet, co to šlo, ale už neposlouchal ani mozek ani tělo. Nejvyšší čas, Le Guess Who? 2023 byl ve finále.

Od prvního pohledu do časového plánu bylo jasné, že neděle bude nejhorším dnem, v aplikaci jsem měl vyznačeno skoro všechno. Jako každý rok, poslední den nejde vydržet všechno, zážitků je příliš a příliš silných. Například letošní poctu nedávno odešlému Pharoahu Sandersovi více méně prokecám s Barrym Spoorenem z tiskového oddělení festivalu. Naše nedělní setkání nad sklenkou vína už jsou de facto tradicí, vždycky si slibujeme, jak to bude jinak, a nakonec to skončí u sotva dvaceti společných minut poslední den. Koncert Sanderse pár let zpátky patří ke klíčovým momentům celé historie utrechtského festivalu, kde jinde by taky k podobné poctě mělo dojít. A skutečnost, že šlo spíš o jam session na známá témata, na tom nic nemění.

Ana Frango Elétrico o pár minut později zasahuje hlouběji, sice je to trochu jiný koncert, než jsem čekal, ale hutný groove, který čtveřice hudebníků produkuje, by jim mohl leckdo závidět. Letošní deska Me Chama De Gato Que Eu Sou Sua je hodně ovlivněná 80s soundem, živě šlo spíš o notně utažené funky, ale v pořádku. Koncert Naly Sinephro jsem chtěl vyměnit za vyhlášený ramen v místní restauraci Sanju, nakonec to nedopadlo a bylo to dobře. Na show jedné z kurátorek letošního ročníku (právě díky ní zde hrály nejen zmíněné Zakia nebo Crystallmass, ale třeba i Model/Actriz, pro mnohé jeden z vrcholů letošního ročníku) do Groote Zaal se skoro nešlo dostat, takže s kamarádkami ze Slovenska zabíráme místo na téměř nejvyšším balkoně pod střechou, ale po pár minutách mizím a jdu se nacpat na plochu. Seance, která se ani na Le Guess Who? nevidí tak často. Podobné vibrace je třeba cítit i nohama, místní parkety k tomu vybízí. Nala Sinephro své spoluhráče jemně ovládá decentními pokyny prstů, od spirituálního jazzu se přes ambientní momenty elegantně dostávají až k jakémusi space groovy, další z těch intenzivních a těžko popsatelných zážitků, po kterých je třeba chvilku vydýchávat. Ale copak to jde, když o dvě patra výš začínají Irreversible Entanglements nebo BITOI?

Le Guess Who? letos dali dohromady krásně vyvedený magazín na křídě o několika desítkách stran, který prezentuje historii i současnost festivalu. Od Barryho dostávám jeden výtisk se slovy: „Tak konečně vím, co to je za práci, a jestli tohle děláte každý měsíc, tak nechápu nic.“ Ne, není to úplně na místě, ale potěší to. Le Guess Who? má za vzor spousta dalších přehlídek, o suverénním postavení té utrechtské svědčí nejen dokonalé propojení s městem (i když vše není tak pěkné, jak to vypadá zvenčí), ale hlavně invenční a naprosto dotažená práce s publikem, které organizátoři a dramaturgové neustále nutí posouvat hranice vnímání. Na setu Pedra Ricarda na sebe mávneme s ředitelem Bobem van Heurem, je evidentně unavený, ale radost z dalšího povedeného ročníku nezapře. Razítkem kvality a potvrzením dobré práce je v neděli v jednu odpoledne spuštěný předprodej na další ročník – dvě třetiny celofestivalových vstupenek se vyprodalo za několik hodin. Už máte ten svůj?

Cestou do hotelu si vyčítám, že jsem nevydržel do konce setu Zakie Sewell, ale ráno si za to poděkuju. Zase mám pocit, že jsem stihl sotva polovinu toho, co jsem chtěl, nemluvě o vynechání koncertů Alana Sparhawka, Toma Skinnera nebo Armand Hammer. Ano i to jde na akci, na které je show legendárních Stereolab jednou z těch nejobyčejnějších.