Hlad po větší intenzitě (Chelsea Wolfe)

O tom, že americkou zpěvačku a kytaristku Chelsea Wolfe netřeba dlouze představovat, svědčil fakt, že smíchovskou MeetFactory snadno vyprodala. Její osobitý projev, ve kterém se potkává něžné písničkářství, éterický a zasněný zpěv, drsné kytary a hlukové plochy si našel nemálo fanoušků i u nás, a tak se na akci v parném nedělním podvečeru tvoří dlouhá fronta. S pobavením zaslechnu variace na stejné téma: „Jdu na Chelsea, ale když už jsem tu, tak se kouknu na předkapelu.“

Islandské trio Kælan Mikla sice přitáhlo i část publika, nicméně organizátory avizovaný „andělský vokál“ Laufey Soffía je v porovnání s deskou rozpačitý a jinak příjemně pulsující synthpop s ozvěny EBM, industrialu i folku sráží dolů. Pro mnohé zapomenutelné intermezzo.

Nedostatečná klimatizace a vyprodaný sál není nejlepší kombinací a nemožnost dostat se na kloudnou vzdálenost je poněkud frustrující, ale příjemně napjaté očekávání průvodní jevy snadno přehluší. Wolfe nastupuje decentně, přesto sebejistě i se svou kapelou a okamžitě si bere veškerou pozornost. Je až s podivem, že zpěvačka v začátcích kariéry bojovala s trémou a koncerty pro ni prý byly utrpením. Z naprosto suverénního vystupování a sebevědomého hlasového i kytarového projevu to není znát ani v nejmenším.

Celý set je promyšlený, jedna skvělá píseň střídá druhou a samotná Wolfe se topí uprostřed jeviště v záplavě rafinovaných světel a kouře v pečlivě vybraných barevných schématech. Vizuální stránku je třeba vypíchnout, protože zvolená dramaturgie představují synestetické blaho. Očekávatelně byl největší prostor vyhrazen letošnímu albu She Reaches Out to She Reaches Out to She, což jistě nezasmušilo žádného fanouška v sále, protože jde o úchvatnou nahrávku, jednu z jejích nejlepších.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Záhy se ale projevila největší bolest večera, až zarážející slabá hlasitost. A teď ze mne nemluví zapřisáhlý fanoušek Swans, ale zkrátka někdo, kdo od zkreslené kytary očekává alespoň trochu bordel. Ačkoliv zvuk postupně sílil, rozpačitý dojem, kdy ve velkém sále zněl sound pro malý obývák, zůstal. Samotná povaha jejích písní, které jsou nezřídka vystavěny na silném kontrastu mezi něžnými pasážemi a agresivními vložkami, tím dostala na frak a celá show, až na výjimky, postrádala intenzitu.

Tu Wolfe doháněla projevem, který byl naprosto profesionální a uhrančivý a nálož nového alba působivá. Vzhledem k technickým nedokonalostem vyzněly nejlépe písně folkové, pomalé a komorní, tedy zkrátka ty, které netrpěly nedostatkem rvavé kytary. Ať už šlo o hořkosladkou Deranged for Rock & Roll, intimní The Liminal nebo akustickou Flatlands, kterou dala až napotřetí, což ji publikum rádo odpustilo, Wolfe předvedla nejen technické mistrovství, ale především silný emoční náboj.

Jen škoda, že až v několika závěrečných skladbách, jako třeba v Carrion Flowers, se akustika v sále začala intenzitou alespoň blížit koncertu s elektrickou kytarou. Chelsea Wolfe je od svého začátku spojována s metalem a používá ho tu jako koření, tu jako zásadní stavební kámen své tvorby. O ten jsme zůstali trochu ochuzeni, a tak se při odchodu zdálo, že nejrozjařenější jsou zarytí fanoušci, tedy ti, kteří si přezpívávali většinu písní a čekali na svůj oblíbený hit. Mně zůstane vzpomínka na skvělý koncert s tím, že mohl být o mnoho lepší…