Sklo vyteklo z prasklé vany: zvukový lokální aktivismus

„Audiovizuální symfonie“ Sklo vyteklo z prasklé vany je experimentálním dokumentem, který rozkrývá současnou situaci regionu Jablonecka s přesahem do sociální roviny. Dříve nejrozvinutější průmysl v kraji několik let upadá, továrny a soukromníci zaměření na výrobu skla a bižuterie krachují, zaměstnanci končí na pracovních úřadech a studenti z místních uměleckých škol nemají uplatnění v oboru. Interakce hudby a vizualizací se pohybuje na hraně dokumentu a živé performance, kde se propojují autentické zvuky výroby skla, hudební improvizace na skleněné materiály a magické hry světelných spekter v prostoru a kinetických objektech.

Premiéra se uskutečnila v říjnu v Novém Boru a byla zároveň českou premiérou skleněného nástroje Cristal Baschet, který je speciálně pro tuto příležitost vyrobený španělským umělcem Martím Ruidsem (Metalúdic Baschet) ve spolupráci se sklářskou řemeslnou společností Kolektiv. Současně vyšla kompilace Glass Is not That, na které se devět umělců představuje exkluzivními skladbami založenými na zvukových nahrávkách výroby českého skla. Autorkou hudby je Lenka Morávková alias Knoflenka (My Name Is Ann!).

Jak vznikl nápad vydat „soundtrack“ k performanci?
Velmi spontánně. Když jsem byla oslovená předvést Sklo vyteklo z prasklé vany na Mezinárodním sklářském sympoziu v Novém Boru, jela si v srpnu obhlídnout terén a bez velkých plánů nahrála všechny zvuky výroby skla na místě. V databázi mám zvuky skla z oblasti Jablonecka, které jsem použila pro performanci i následný dokument pro ČRo, ale byla jsem zvědavá, jestli je rozdíl ve zvucích produkce skla. Když jsem přemýšlela, jak materiál použít dál, napadlo mě x umělců a hudebníků, kteří by tyhle samply rádi uživili. Zároveň mi to přišlo jako dobrá cesta, jak rozšířit téma udržení tradice českého skla za hranicemi regionu – vytvořit unikátní kompilaci se silnou lokální konceptuální vazbou.

Podle jakého klíče jsi vybírala umělce na kompilaci?
Snažila jsem se nedělat si žádné limity a sestavit soukromý „allstarcrew“ seznam. Napsala jsem i manažerovi Amona Tobina, spíš z hecu, a on opravdu velmi mile a okamžitě odpověděl, že by se podíleli velmi rádi, ale Amon do listopadu nemá čas kvůli turné. To nás skoro dojalo.

Kdo se na „soundtracku“ objevuje?
Díky určité směsi naivity a drzosti se podařilo získat skladbu třeba od světové ikony sound artu Francisko Lópeze nebo i berlínského minimal glitch-hopera PHON.O z labelu Shitkatapult, kde vydává třeba Apparat. Když jsem byla letos na Lópezově zahájení instalace na Sónaru, ani mě nenapadlo, že by mohl souhlasit. Ale za jasných podmínek a do týdne, dokonce jako první, dodal skladbu. Tak to bylo se všemi – potěšilo mě i překvapilo, že do toho všichni okamžitě šli. Do projektu, kde byly peníze v rozpočtu sotva na zaplacení vylisování nosiče a všechno ostatní se dělalo jako nadšenecká záležitost s tím, že se nám to snad někdy splatí z prodeje alb.

Nebála ses, že album nebude konzistentní?
Z mojí strany byl ve výběru i kus zvědavosti – jak si s těmi samply poradí např. MidiLidi, Popgejové, Dan Vlček z Guma Guar/Reverend Dick... Jak ze stejného výchozího materiálu pomocí vlastního rukopisu vzniknou různorodé výsledky. Původní seznam hudebníků byl o pár jmen širší, v prvním výběru odsouhlasili i WWW a polští experimentální hip-hopeři Napszyklat, ale bohužel obě kapely pak nemohly skladby odevzdat včas. Na druhou stranu se nám v průběhu začali objevovat další hudebníci, např. Moimir Papalescu, Semtam, Neutrino nebo Dikolson, ale už se nám do konceptu nevešli nebo to nebylo časově reálné. I proto přemýšlíme, že někdy vznikne kompilační dvojalbum.

Co je tedy spojujícím prvkem? Co bylo „zadáním“?
Hudebně je to zvuková estetika skla a kreativní hudební práce se samply, snaha posunout práci se zvukem za „pouhé“ estetické hranice a zároveň se pokusit udělat to zábavně. Jinak zadání pro všechny zúčastněné hudebníky bylo naprosto volné – chtěli jsme, aby každý sám, svobodně, svými přirozenými vyjadřovacími prostředky vytvořil vlastní skladbu. Podprahovým spojujícím prvkem jsou pro nás jistě osobnosti vybraných hudebníků, kteří rádi pracují s autentickými zvukovými samply s hlubšími konotacemi. Klidně tomu říkejme „zvuková angažovanost“.

Převládá nějaký konkrétní žánr?
Určitě ne. Cílem alba byla naopak naprostá žánrová pestrost. Každopádně jsme chtěli mít na kompilaci zastoupený sound art, protože ho v Čechách moc není, takže za českou ligu máme Standu Abraháma, pak zmiňovaného Španěla Francisca Lópeze nebo Slavka Kwi alias Artificial Memory Trace, který je původem Čech, ale už přes deset let žije v Irsku a věnuje se mj. zvukové terapii pro děti a tématu reality a paměti ve zvuku. Kromě toho se držíme námi preferovaného žánru současné elektroniky v jakékoliv podobě. Je fakt, že na kompilaci nenajdete country ani folk, ale spíš sametový berlínský minimal, český witch house, electro, 8-bit a jednu free jazz/bluesovou elektroniku. Na začátku jsme měli obavy, jak se např. PHON.O bude vyjímat vedle Popgejů, Lópeze nebo lokálního bluesmana Bez ženy a bez tabáku. Nejdůležitější roli v tom pak sehrálo finální seřazení skladeb, což si vzal na starost Filip Míšek/Dikolson, který poladil i finální master. Prostě jsme museli věřit, že to dohromady bude fungovat. Ukázalo se, že ano.

Je možné vidět hudebníky, podílející se na albu, někde pohromadě?
Zatím jsme nad ničím takovým neuvažovali, protože spousta z nich žije mimo Českou republiku, López neustále cestuje po světě, Slavek Kwi je v Irsku, PHON.O v Berlíně... Bylo by to náročné, ale možná to není špatný nápad.

Jak probíhal křest?
Nic velkého jsme nepřipravovali a byli jsme šťastní, že to dopadlo. Křest probíhal v Novém Boru na Mezinárodním sklářském sympoziu, kde jsme ten večer měli i premiéru nového skleněného nástroje Cristal Baschet v rámci performance Sklo vyteklo z prasklé vany. Desku jsme jen klasicky polili šampaňským, pustili skladbu Sám sobě od I Love 69 Popgejů a pak byla párty až do rána. Jen mi vadilo, že akce byla pro zvané. Je fajn vidět tančit Blanku Matragi a vedle kurátora z Miami, ale spousta dalších lidí, které by to zajímalo, tam neměla přístup. Cítili jsme se trochu divně.

Kde je album k sehnání?
Album lze koupit přes http://glassisnotthat.bandcamp.com nebo e-mail glassisnotthat@gmail.com, MidiLidi je mají k prodeji na svém turné a my určitě na každé další akci se Sklo vyteklo z prasklé vany, dokud budou – je jich jen stovka. Vydali jsme to bez labelu, takže nám tyhle formy distribuce přišly jako nejjednodušší a nejefektivnější.

Jak se hraje na Cristal Baschet? Jak by se dal popsat jeho zvuk? Kde je nástroj aktuálně k vidění a slyšení?
Ruku namočíte do vaničky vody a hladíte skleněné tyče. Ty vibrují a přenášejí vibraci přes tělo nástroje do kónických tvarů na přední straně, které zvuk vysílají do prostoru. Registr zvuků je docela velký, záleží na intenzitě „hlazení“, kterým se dociluje silnějších nebo slabších vibrací, může znít téměř jako temné dunění z podsvětí nebo jako jemný ambientní tón podobný hraní na skleničky. Je to takový meditativní zvuk, který vám navíc fyzicky příjemně vibruje prsty a tělem.

Jak se liší Cristal Baschet od klasických Baschetů?
Náš je experimentálnější, odpovídá tomu i design. Nástroj v Novém Boru konstruoval španělský umělec Martí Ruids, který už léta spolupracuje se stařičkými bratry Baschetovými, kteří jsou jedněmi z pionýrů elektroakustické hudby, současníci Johna Cage či Stevea Reicha. Cristal Baschet má téměř tři oktávy a celotónovou stupnici. Oproti klasickému Baschetu je orientovaný vertikálně a rozevřený jako velký vějíř v akvamarínové a žluté barvě, hraje se na něj ve směru nahoru-dolů. Baschetové vždy konstruovali objekty-nástroje s filozofií, že mají být neelitářské, tzn. že na ně může hrát každý bez jakékoliv hudební zkušenosti nebo praxe. Proto je teď nástroj ve Sklářském muzeu v Novém Boru, kde zůstane do konce roku jako součást expozice letošního Mezinárodního sklářského sympozia, a kdokoliv si na něj může přijít zahrát (a koupit i kompilaci Glass Is Not That). V příštím roce bychom s ním rádi naplánovali víc akcí.

Jak souvisí výroba skla a hudba/zvuk?
Jakýkoliv typ činnosti souvisí s určitým zvukem. Zajímá mě na tom právě ta běžnost zvuku na úrovni, že už ho ani nevnímáte. Chci ho využít kreativním, novým způsobem, abyste si ho uvědomili. Stejně jako nevnímáme zvuk klávesnice počítače, pískání kávovaru nebo sbíječku z ulice, málokdo si uvědomuje, jak zvuky, vibrace a frekvence ovlivňují naše tělo – fyzicky a psychicky. Hodně jsem se o to začala zajímat v Barceloně, která neustále pulzuje – dávalo mi zabrat, zvyknout si na to.

V jádru celého nápadu je ale jiná věc: je to jakýsi zvukový lokální aktivismus, který se týká upadající tradice sklářského průmyslu v jabloneckém regionu, kde byl můj přirozený prostor sklem vždycky nenápadně rámovaný – rodina pracovala ve fabrice, otec má podnik se sklem, sestra i přítel studovali sklářskou školu, kamarádi pracují v oboru, expřítel je vedoucím ateliéru skla na Umprum. Sklo je na Jablonecku esenciálně přítomné všude, od hospodského tlachání po lesní cesty. A v situaci, kdy se průmysl začal hroutit, sklárny i fabriky zavíraly, lidi byli bez práce, jsem chtěla nějak situaci zdokumentovat a upozornit na ni. Šlo o podporu sklářské tradice.