Labely, které se vyplatí sledovat, 2. díl (Night Slugs a Honest Jon's)

V následujícím článku si zcela subjetivním okem představíme několik převážně elektronických labelů, které si své interprety hýčkají a jsou na ně hrdí stejně tak jako ti, kteří jim na last.fm profilech sázejí jedno srdíčko za druhým. Na otázku, proč tolik prostoru věnovat právě elektronickým labelům, mám další, zcela subjektivní odpověď – v žádných jiných žánrových odvětví hudby se během tak krátkých period neodehraje tolik změn. V době instantních internetových poslechů jen málokdo dokáže tak rychle vstřebávat změny v undergroundových subkulturách. Nedá se nic dělat, taková je doba a nám to přináší rozmanité odrůdy taneční hudby. Tak proč se tomu bránit?

NIGHT SLUGS
Alex Sushon a James Connolly alias Bok Bok a L-Vis jsou dlouholetí kamarádi, kteří pod názvem Night Slugs od roku 2008 pořádají v Londýně taneční klubové noci. Řekli si, že místo dlouhodobé ignorance nespokojenosti s lokální klubovou scénou raději něco pořádného udělají. A výpad proti vlastnímu neklidu z nich postupně udělal jednu z nejzajímavějších značek, která svůj ksicht otiskla do současné proměny bass music. Pro jejich sound se jako nejzásadnější jeví Sushonovo pohlcení a následná reakce na grime. Sushon totiž grime zkoumal ze socioekonomického hlediska a zajímalo ho, jestli to samé, co se děje Londýně, má svůj ekvivalent v Americe nebo i jinde na světě. Zjistil, že podobné subscény vznikají například v baltimorských, chicagských, detroitských nebo jihoafrických ghettech. Connolly byl proti tomu promotérem, DJem a producentem v jihoanglickém Brightonu. Tu pohádku o tom, jak jednoho dne zjistili, že mají se Sushonem stejné chutě, které jim jasně naporoučely spojit síly, si každý domyslí. Hlavní je, že tihle dva mladíci během prvního roku působení (2010) získali statut labelu, který chrlí jeden lepší track než druhý. Speed garage, návrat k basslineu, který ale odkopli mnohem dál, než si kdy bassline mohl představit, osmibitová elektronika, překroucená bass music, funky, samozřejmě grime a dubstep. Všechno v dárkově neonovém balení, v jehož rytmech by se ve vteřině rozmotala i vánočka.

Night Slugs Allstars vol. 1 (2010)
Out there somewhere? První poslech nezklamal, instinkt léčí a já slýchávám: současná elektronika je balast a nuda. Ale v tomhle případě byla přesvědčivost tak silná, že jsem si hned vzpomněl na edici Trance Europe Express z první půlky devadesátek, kde se to z dnešního hlediska hemžilo budoucími hvězdami dance music. A vůbec nešlo jenom o trance, ten tehdy nepředstavoval přeslazenou holandskou kaši, hrnečku dost! Několikadílná kompilaci byla syrová, taneční i experimentální, nová a objevná. Dlouhé tracky na bázi acid techna, první věci Orbital, Mobyho, C.J. Bollanda nebo Spookyho a taky Aphexe Twina, který měl v té době dvaadvacet a zabýval se selektivním ambientem, chachá, zlatá doba.

Respektovaná a progresivní, tak je označovaná klubová noc Night Slugs, jejíž věhlas zavdal příčinu k vydání první kompilace. Noční slimejši hrají hbitě, ale jednotící element nehledejte. Je to všehochuť, post-styles. Techno, house, breakbeat, grimeové i dubstepové charakteristiky, zdánlivě neučesaná hlava medúzy žahá pevně a účelně. Klubová muzika? Takovou si dám líbit. Tah na branku parketu je zásadní, mísení vysokého a nízkého, místy nepravidelné rytmus se dříve nebo později slévá do úderné masy, vždycky je čas na využití infantilních sekvencí diskotékového (kolotočářského) techna a zkreslených vokálů. Co zavání kýčem, můžeme povýšit. Orientální náběhy, osmibitová hatmatilka a smyčkované ženské vokály obehnané zdí basů, deep house rulez, jůkej fucking garage. Ale rafinovanější. Složitější kompozice mají polámaný charakter a jakkoliv to vypadá na dva zajíce před jedinou hlavní, tahle kompilace je poslechová, i taneční. (Baby I don’t know) What you want.

HONEST JON’S
Při vší úctě ke jménu Damon Albarn, nikdy bych nevěřil, že label, v jehož titulcích na pozici „zakladatel“ bude stát jeho jméno, může vydat tak nesmírně divnou a ve všech směrech těžkou nahrávku, jako udělal Darren Cunningham à la Actress. Jistě, Albarn je chlapík, který nevydrží stát na jednom místě příliš dlouho, ale toto? Ono je to možná lidma, co stojí za legendárním obchůdkem Honest Jon’s Record Store, s nimiž to celé Albarn spáchal. Rok 2010 byl pro tento label více než pozoruhodný. V jeho katalogu se potkaly experimentální projekty s těmi popovějšími, jež odkazují na současný mainstream světové world music. Zmíněný Cunningham vydal pod jménem Actress druhé album Splazsh. To pojal jako experimentální svazek dubstepu, techna a glitch elektroniky. Temné zpravodajství z psychiatrické léčebny sice na parketě moc nefunguje, ale ve sluchátkách dělá divy. Dále stojí za pozornost EP od projektu T++, který zvukovou nejistotou evokuje Shackletona nebo černokněžnický projekt Raime. Zástupci taneční world music na výběru Shangaan Electro – New Wave Dance Music From South Africa jsou nejspíše Albarnova práce, která poukazuje na jeho trvající okouzlení hudební tradicí černého kontinentu. Koukal jsem, že v tomto roce má na Honest Jon’s mimo jiné vyjít dvojice ípíček od zmíněného Shackletona... Už se nemůžu dočkat, bububu!

Shangaan Electro: New Wave Dance Music from South (2010)
Ano, může to vypadat podivně, bavíme se o dubstepových variacích žhavé současnosti a před námi je jihoafrické elektro. Lekli jste se? Spočítal jsem husinu a vydělil dvěma, volume, prosím, více nahoru! Co známe z jihoafrické muziky? Metalové Dark Sovereign, písničkáře Chrise Letchera (na jiném místě čísla), afrikánskou pouliční zásuvku Die Antwoord? Vzpomínám, jak nejrychleji dovedu, ale drží se mě klišé. Muzika jižní Afriky zahrnuje i jiné země, vidím tu raz-dva-tři-čtyři-pět-šest-sedm malých postýlek, malých mrtvých postýlek, rasa kapitálu se prý nevyjadřuje v barvách.

Shangaan Electro není nic, na co byste mohli natrefit, pokud jste příznivci dubstepu nebo UK garage. Ale zas tak odlišné to není: dance music má rytmus, vy zas nohy. Nejtěžší a zároveň nejlehčí je vyrovnat se s tou odlišností, nečekaným vzorcem hudby. Budete pátrat v paměti, kam s tím a jak daleko to má k parodii. Střih.

Zvukově, a to je ta největší a nejneuchopitelnější nádhera, jen si to zvukově představte: kuriózní šuk osmibitu, amatérské geniality Micachu a zkresleného raveu. S tím, že ten osmibit má ne analogové, ale přírodní parametry, hraný na dřevěné špalky a elektrifikovaný vodní můstek, Micachu je tutová černoška a rave představují poslední zbytky nevědomí Liama Howletta. Stop. Nemá vzniknout vyjetá groteska a šedesátkový halucinogen o rozpětí globální lásky. Když řeknu, že pradleny odešly k řece a tančí, zatímco malí haranti propojují dřevěné kolíčky se syntezátory, opustíte despekt a sundáte si sluneční brýle bílého nadhledu? Nene, nebudeme si číst aktuální world music hitparádu, tahle směska je stěží představitelná i pro pravidelného návštěvníka černobílých Colours (to bylo přísné). Že za tímhle stojí Albarn si dovedu snadno představit, v jaké dimenzi tráví posledních pár let, už nikoliv. Splašené skleněné harmonium i dětské xylofony v delikátní syntéze s elektronikou i původními nástroji, to je výstižné. Ale každý popis trpí drtivou nepřesností, za těmi zvuky se můžou skrývat jakékoliv nástroje, ale zcela jistě nic z toho, co mají v naší Lidušce. Uvnitř, pod všemi nečekanými spojeními a zvukovými rošádami je domorodý zpěv (kdybych si dal tu správnou tabletku, řekl bych, že velká africká rodina tančí nahý tanec za doprovodu I Love 69 Popgeju), kořeny. Zpěv, který se nutně a přirozeně láme do sborových lamentací, buď požehnána přírodo, i ty odvozená, spirituále duchovní slasti. Volání zůstává stejné, je vertikální, jakkoliv zní na první nejapný poslech pouťově. Nejlepší na tom všem je název alba: New Wave Dance Music From South. Po několika posleších si nedáte říct a budete tvrdit, že tam new wave slyšíte, budete ji stopovat v přírodních gestech a prohlašovat: tady a tady! Mentální železobeton a městská poetika zní ale jinak, civilizovaný smutek má umělou barvu.