Má smysl nedělat ze sebe většího blbečka, než je nutné (2. díl)

Hrál jsem s The Yellow Press (původem ze San Franciska) a s Polite Sleeper (z Brooklynu) všude po světě a snad za každé myslitelné situace, ale nic z toho se nevyrovná pocitu, když se sami ženete napříč Evropou, bez mapy, natož gps, s komínkem půjčených cédéček a nulovými očekáváními. Byl to můj cíl od začátku: zkusit si, jestli zvládnu odehrát koncerty jinak než jsem z dřívějška zvyklý... Dokončení tour reportu z evropského sólo turné Jasona Orloviche.

Den 6: Řezno, Německo
Volný den strávený ve studiu. Kamarád Sebastian a já jsme nahráli několik nápadů pro nový projekt. Víc k tomu teď říct ani nemůžu, ale myslím, že by to mohlo být hodně zajímavé. Snad zkraje příštího roku.

Den 7: Curych, Švýcarsko
Je zvláštní, jak rychle může po vzletu přijít pád. Cestou do Švýcarska jsem jel přes hodinu opačným směrem. Když jsem se zorientoval a sjel alespoň zhruba správně, dorazil jsem málem až do Lausanne, tedy na začátek turné. Do Curychu jsem se i přesto dostal včas. Nadměrná porce stresu ze mě spadla, až když jsem vkročil do klubu, který většinou hostí větší rockové kapely. Bývám nesvůj, když v hledišti vidím sedačky, nejinak i tady. Tentokrát jsem vystupoval jako support pro šikovného berlínského pianistu a jeho parťáka. Celý večer působil – když si uvědomíme, že se na podiu protočil kytarista s klavíristou – jako besídka lidušky na maloměstě, což se odráželo i v ohlasech publika: nikdo nevypadal, že by ho zajímaly moje obyčejné písničky na španělku, navíc zahrané bez přílišných technických fines. Snažil jsem se ze svých třiceti minut vyždímat maximum, ale zážitek to byl horší, než kdybych se o totéž pokoušel před zarytými crust punkery. Neprodal jsem ani jednu desku, zatímco klavírní virtuos vedle očesával peněženky všech přítomných. Lekce „vysoké kultury“. Vlastně mi to bylo putna, bývám na podobná střetnutí zvyklý. Usínal jsem šťastný s myšlenkou na to, že zítra už budu zpátky ve Francii.

Den 8: Nancy, Francie
Cestou do Nancy jsem se cítil dobře, těšil jsem se. Už to tady znám, mám tu pár kamarádů a lidi jsou poměrně zvyklí chodit na koncerty. A to nezmiňuju typickou atmosféru města: svět baget a příjemných starších lidí, trávících slunná odpoledne v parku a na zahrádkách kaváren. Na chvíli jsem byl zase jako doma. Večer jsem hrál na dalším podivuhodném místě, v malé vinotéce s otřesným péáčkem. Show proběhla bez problému, ačkoli ji lidi kompletně celou prožvanili. Nikdy dříve jsem nemusel během vystoupení dělat ššš, ale tady jsem o tom poprvé vážně uvažoval. Po koncertě jsem taky zažil něco, co nikdy dříve: garanci místo peněz vyplnily lahve vína. Francouzi! Naštěstí byly zakorkované a nedostal jsem nedopité slitky z večera. Kdysi dávno, když jsme v téhle oblasti hráli s Yellow Press, za námi po koncertě přišla dívka, která nám nabízela lahve z vinice svého otce za naše cédéčka. Koukali jsme po sobě, přemýšleli, jestli si z nás dělá legraci, a doufali, že její víno má aspoň nějaké halucinogenní účinky. Nejspíš jsme k obchodu svolili, ale nejsem si teď jistý. Poděkoval jsem majitelům vinotéky a zmizel. Nic jiného než víno bych ten večer asi nedostal. Naštěstí jsem prodal pár desek, takže to vyšlo celkem dobře.

Den 9: Paříž, Francie
Všechny cesty vedou i zpátky. Byl jsem rád, že jsem zase doma. V Paříži jsem měl odehrát dva koncerty po sobě, což jsem taky ještě nezažil. První z nich proběhl ve velmi populárním squatu a tak úplně se nepovedl. Na místě paralelně probíhal ještě jiný koncert, což byla zčásti moje chyba, jelikož jsem si to nepohlídal. Koncerty ve squatech – bez ohledu na to, jak moc velcí jste fandové d.i.y. podstaty hudby – můžou být po čertech pochybné události, pokud dobře neznáte lidi, kteří se tam budou motat. Pokaždé dojde ke rvačce, střetu s feťákem a agresivním psem. Taky mi moc nepomohlo, že jsem hrál po boku fakt hlasitých punkovek. Opět se ke mně přidal Luca a nakonec jsme hráli jako poslední. Pár písniček a čau. Na podobných místech musíte vědět, kdy utnout set. Nejlepší částí večera bylo procházení squatu – v patře a jedné z vedlejších budov byly ateliéry mladých umělců. Konečně něco. Bernard, malíř, jemuž ateliéry „patřily“, byl z koncertu taky dost rozpačitý. Prokecali jsme spolu kus noci, vykouřili hodně cigaret a spotřebovali litry piva. Nad ránem jsem se snažil sehnat taxi, které by nás zavezlo domů. Asi jsem nevypadal dvakrát skladně s kytarou a aparátem v náručí.

Den 10: Paříž, Francie
Z rozčarování předešlé noci jsem se vyspal a těšil se na večer. A ten nezklamal, byl neuvěřitelný. Hrál jsem v bytě u dvou krásných slečen, které jinak pořádají koncerty kapelám vyššího ranku. Pozvaly k sobě kamarády a střídaly se na improvizovaném baru – a najednou se z jejich obýváku stalo to nejlepší místo na celém světě, intimní prostor vyplněný lidmi, kteří rádi sdílí netradiční zážitky. Bylo to krásné a legrační a dojemné a lidsky teplé, leč krátké. Nepamatuju se, že bych se kdy smál tak hlasitě, jako když v půlce vystoupení za oknem za mými zády projel vlak. Dokonalé finále desetidenního dobrodružství. Turné vás vystřelí do světa s očima dokořán a s ničím jiným než mladickým nadšením. A stejně jako se každé turné rozjíždí pomalu, často končí fantastickým koncertem s láskyplnými lidmi kolem, z nichž se mnozí stanou novými kamarády.

Ježdění na šňůry a „underground“ se staly oběťmi mytologizace amerických médií tak dokonale, že je čím dál těžší pro běžného člověka pochopit, o co vlastně jde. Pořád je hromada lidí, kteří tráví svůj čas promotérstvím, vařením pro a staráním se o kapely, aniž by za to něco chtěli, i když finančně přestává být taková činnost únosná. HC/DIY model Fugazi je stále milníkem a odrazovým můstkem, ale tohle období amerického undergroundu je dávno pryč. V Evropě se zdá, že to ještě nějaký čas může fungovat, ale spolehnout se na to nedá. Nestěžuju si, chci jen říct, že když jsem nakonec hrál v cizím obýváku pro pár lidí, připadlo mi, že moje hudba – tak, jak byla složena – patří daleko spíš právě sem. Obsah konečně dohnal formu.