Martina Součková: World music si mě našla sama

Již od roku 2003 probíhá v Hradci Králové world music festival na Jednom břehu. Letos se na třech scénách vystřídají čeští i zahraniční muzikanti, DJové a šoumeni – Korai Örom, Miloš Dvořáček, Dub.O.Net, Hazmat Modine, Million Dollar Mercedes Band a mnozí další. Kdo jiný však může představit festival lépe než jeho zakladatelka, lady direktorka Martina Součková.

Tento rok pořádáš už jedenáctý ročník, jaké byly začátky? Jak tě napadlo pustit se do – asi bez přehánění – riskantní akce?
Začátky byly přešťastné a snad budou takové i konce. Euforická radost z nápadu, který se nezdál až tak nerealizovatelný. Naštěstí se má opulentní hudební vize ujala i na zapařeném odboru kultury našeho města a jeho tehdejší šéf, zakladatel dnešního divadelního Oper Air Festivalu Saša Gregar, ji podpořil. Nabídl mi k pronájmu nevyužitý a toho roku zrekultivovaný prostor Letního kina Mír, později Širák. Přírodní amfiteátr v centru města, u řeky Orlice a pod vzrostlými smíšenými stromy. Inspiroval už sám prostor. K tomu všechny ty otravné stolové debaty, že se v Hradci nic neděje… Pamatuji si, že jsem v té době měnila svoje životní priority, chtěla jsem jezdit po světě a v Hradci pak založit kvalitní hudební klub. Byla jsem herečkou v Klicperáku úspěšné Morávkovy éry a psal se rok 2002… To, že z toho přetlaku vznikl „jen“ festival Na jednom břehu, je dodnes výhra.

Největší pozitiva/negativa z pohledu pořadatele? Co tě zarazilo či naopak mile překvapilo aneb historky z natáčení?
Historek ze zákulisí jsou mraky nebo jak říkají Hořičáci „hafo“. Mohu vyprávět o nevyzpytatelnosti počasí, hradeckého publika i o doteku síly malijského griota, který „odložil“ visící déšť nad Hradcem na závěr koncertu, nebo o neurotické slovenské písničkářce, která mě přesvědčila, že vztahy a charaktery jednotlivých účinkujících rozhodují o úspěšnosti daného ročníku. Kdo co vnese do pomyslného kotlíku slávy, včetně jeho dochuti, se na festivalu projeví. Provarů stran dramaturgie bylo naštěstí jen málo, provarů stran mé špatně diplomatické ekonomiky zase dost. Vyškolená jsem až nyní a už bych pomalu zaškolovala někoho mladšího.

Kde sháníš kapely?
Venku i doma. Zbožňuji a pravidelně navštěvuji vyhlášený festival v německém Rudolstadtu, frankofonní afronáplavu na veletrhu v Marseille, českou obdobu na pražském Respektu, skvěle vypracované Colours v Ostravě i nenápadné alternativní akce v okolí. Jsem šťastná za inspirativní přátele z řad odborníků v oboru. World music si mě našla sama, když už mohu „žalovat“. Můj původní záměr a znalosti odpovídaly lokálnímu festivalu, drzost téměř regionálnímu a až později jsem si troufla na zahraniční hosty. Nadšeně jsem začala zvát bestiálně talentované muzikanty těsně před proniknutím na evropskou scénu. Nezklamali ani v Hradci a odjížděli nadšení. Tady je přitom publikum dost rezervované, neodpustí vám, když se nestrefíte do jeho hudebního vkusu, a tak prostě raději nepřijde. Pokud ale přece jen ano, je nakonec velmi vděčné.

Všimla jsem si, že festival se vymyká skladbou nabídky ve stáncích, obvyklý nános příšerností a cetek se nekoná. Je to náhoda či záměr?
Velmi talentovaní kamarádi a lokální zdroje, a to se rozkřikne prý hned. Jsem děsný detailista. Není jednoduché se mnou spolupracovat, mluvím do všeho, co se kolem festivalu hne.

Pokud se nemýlím, minulé ročníky byly dvoudenní, proč je letos program jen jednodenní?
Liší se to rok od roku. Léta byl festival jednodenní, vloni dvou- a předloni čtyřdenní. Závislost na grantové politice je pomalu horší než kokainové šílenství šedesátých let. Mě baví kreativní záměry daleko víc než rozpočtové myšlení. Pokud ubývá finančních, posiluji tvůrčí zdroje.

Na co se mohou návštěvníci tento rok těšit?
Na pestrost žánrů a hvězdnou sestavu. Na vysoce hořlavé i autentické blues světoznámé americké kapely Hazmat Modine, na psychedelický tribal trance ambientních Korai Öröm z Budapešti, na elektro-country olomouckých Nylon Jail, balkánskou dechovku z Madridu a na zahajovací rituál ve čtyři hodiny: Projekt Drum-in hradeckého bubeníka Miloše Dvořáčka. Osobně též na Dětský den, který realizujeme letos poprvé a s uměleckým přesahem pro celou jednu generaci, kterou je festival po deset let navštěvován. Bude stejně hravý jako je world music – globální hudba bez hranic, jež oslavuje tvůrčího ducha dané lokality. Letošní festival je zkrátka navíc ještě rodinný. Říkáme tomu „o dětech v nás“.

Co muzika – navštěvuješ hojně hudební veletrhy a festivaly, máš nějaký objev?
Těším se, že zrealizuji aspoň třetinu svých nápadů a že se dostanu na výše uvedené festivaly zas. A můj objev? Děláš si srandu? Říkají si vývojáři svoje objevy přes média?