Mastermind Kayo Dot sólově v Potrvá

Po necelém roce se vrací do Prahy multiinstrumentalista a skladatel Toby Driver (známý hlavně jako mastermind Kayo Dot), vůbec poprvé se svým sólovým materiálem. Společnost doprovodných hráčů mu budou dělat Keith Abrams (taktéž Kayo Dot, ex-Time Of Orchids, PAK) a mladý brit Nick Hudson, který stihl hrát už mj. s Davidem Tibetem (C93), Asva nebo právě Kayo Dot, a který vystoupí rovněž sólo jako support. Těšit se můžete na 2.2. v kavárně Potrvá.

Při experimentech v Maudlin of the Well a zejména Kayo Dot se Toby Driver postupně propracoval od zajímavého metalu k dokonalému zapracování jeho postupů do moderní kompozice a ještě dál. Nejde o snadný poslech, u jedné z nejzajímavějších věcí ve třetím tisíciletí se však trpělivost vyplácí. Ale pak se Toby vrátil a objevil kouzlo jednoduchosti. A Hubardo i Coffins On Io se dočkaly nadšeného přijetí. Dalším plodem tohoto obratu jsou právě "balady", které bude Toby hrát na evropském turné.

Jaké to bude? Nikdo z nás netuší. Shrňme indicie. Samotný autor mluví o temném, lehce progresivním (neo)folku a zmiňuje mj. Marissu Nadler a Michaela Giru. Bude hrát s bubeníkem. Loni na Štvanici hráli Kayo Dot dvě balady, které chtěl Toby umístit na sólové album. Směrovaly do velice vkusného popu a ta lepší byla geniální. Před pár lety pod vlastním jménem zveřejnil a posléze (anonymně) stáhnul dva výborné jednodušší songy pod všeříkajícím názvem The Slowly Self-Coalescing Album of Vagrant Solo Folkgoth Demos. A konečně, ať už bude hrát cokoli, tentokrát si užijeme dosyta nezaměnitelný hlas, který je pro typickou snovou atmosféru veškeré jeho hudby tak důležitý.

Britský hudebník Nick Hudson v minulosti s Toby Driverem spolupracoval a bude ho doprovázet na elektrické varhany, zahraje však také vlastní věci. Hudson dělá v zásadě folkové písničky, ovšem jeho tendence hrát si s aranžemi (tu směrem k ambientu/experimentu, tam do rockova) si nutí přesnější popis. Úzké propojení hlasu a instrumentace a ozvěny anglické pastorální idyly upomínají na Alexandera Tuckera (jinak též Grumbling Fur), práce s hlasem, ostrý smutek a roztřepené aranže na mistra deprese Matta Elliotta (The Third Eye Foundation), barva hlasu dokonce na Charlieho Lookera nebo jeho vzor Morrisseyho. Ale opět, Hudsonův záběr je poměrně široký (je poměrně zábavné si pročítat tagy na jeho soundcloudu) a zase těžko říct, co vlastně můžeme čekat. Potenciál pro silný zážitek tu určitě je.