Moon Crew #30: Matěj Krč

Brno meets Praha, hardcore straight edge meets ořechovka. Kromě toho, že Matěj Krč v sobě spojuje takto protikladné lásky, už řadu let fotí koncerty pro Full Moon a je nedílnou součástí takřka všech Měsíčních večírků. Nejčastěji ho uvidíte na kole nebo se skejtem, dřív taky za pultem nejlepších brněnských a pražských kaváren. Takže espresso, nebo filtr? A vůbec – jak se stane, že se jeden z největších brněnských patriotů přestěhuje do Prahy? Čtěte v jubilejním třicátém Moon Crew.

Kdy a jak ses seznámil s Full Moonem, co tě k němu přivedlo?

Na Full Moon jsem narazil někdy kolem roku 2012 v trafice na nádraží, cestou na intr. Od tý doby jsme se spíš míjeli a pořádně se znovu potkali někdy koncem roku 2015, když pro něj začala psát kamarádka Ivana Sváčková.

Pamatuješ si první koncert, který jsi nafotil pro Full Moon? Jak k tomu došlo?

Ivana do mě kopala tak dlouho, dokud jsem se neodhodlal napsat do redakce, takže přišel první mail Maximovi a už se to vezlo. První koncert nafocený pro Full Moon byl Toby Driver a Nick Hudson na Rumišti, na půdě domu, kterej tehdy obývali kluci z kolektivu AVA. Na dveřích stálo něco jako “bušit na dveře, po schodech nahoru”.

Který interpret je na tvých fotkách nejfotogeničtější? A který koncert ti utkvěl v paměti nejvíc?

Není to jen o interpretovi, musí se toho sejít moc naráz. Když ti třeba nesednou světla na stagi, tak ani se sebefotogeničtější kapelou nic neuděláš. Mezi fotky, se kterejma jsem nejspokojenější, patří Colours of Ostrava 2017, RWLS v Kabinetu Múz a Algiers v bratislavský Fuze.

Jsi brněnský patriot, ale už přes rok bydlíš v Praze. Stýská se ti?

Do Prahy mě přivedla, jak už to bejvá, vidina práce a peněz, taky v tom měla prsty moje drahá polovička, která si tu našla zaměstnání. Já si řekl, že kafe můžu vařit i v Praze. Poslední dobou už si zvykám, ale i přes památnou větu “Brno není Berlín” to tam mám hrozně rád. V Praze postrádám svý brněnský kámoše. Chybí mi i to, že jsem mohl přijít kdykoliv do jakýhokoliv oblíbenýho podniku a vždycky tam potkal někoho známýho před i za barem. Taky mám na Brně rád to, že když bydlíš na správným místě, jseš na kole kdekoliv do pěti minut, takže můžeš vyrazit z domu v moment, kdy začíná hrát první kapela, a ani tak nepřijdeš pozdě.

Kdy se z tebe stal barista?

Asi v momentě, kdy mě začalo unavovat dělat za barem do noci. Ani bych se nenazýval baristou, rád udělám i drink nebo naleju pálenku - čím divnější, tím radši.

Co tě na práci baví a štve?

Nejvíc mě baví asi to, že už ji nemusím dělat, nedávno jsem totiž začal pracovat pro pražský Rekola. Ale nejlepší na tom byl asi ranní rituál: přijít, nastavit si mlýnek, vyladit recept a ještě před otvíračkou si dát první z mnoha espress toho dne a k němu cigáro. Naopak nejvíc mě štvou podmínky v gastru obecně: málo peněz, práce na dohodu, takže si musíš sám platit pojištění, a o dovolený nebo nemocenský si můžeš nechat zdát. Potom mě štvou lidi, kteří si stěžují na to, že labuť v jejich cappuccinu není dost povedená pro jejich fotku na Instagram, a v neposlední řadě baristi, kteří maj potřebu tě poučovat, jak máš pít kafe. Samozřejmě může zabolet, že někomu dáš vymazlený esko a on ho zasype tunou cukru, ale ať si každej pije svý kafe, jak chce - je přece jeho.

Espresso, nebo filtr? Proč?

V kavárně, kde vím, že bude dobrý, tak espresso (ideálně double), a když náhodou dobrý není, máš to aspoň rychle za sebou. Doma jednoznačně filtr, protože udělat si v domácích podmínkách poctivý espresso se blíží nereálnu.

Takže jsi vyměnil kávu za kola. Ty jsou ale taky tvoje velká vášeň. Kde jezdíš raději - po městě nebo do hor?

Určitě do hor. Sice to dá víc zabrat, ale mám hrozně rád horskou přírodu a navíc tam nehrozí, že tě zabije nějaký auto. V Praze je jízda na kole o hubu, všude je to samej vypruzenej řidič, koleje, kostky a lidi, co nekoukaj, kam jdou.

Tvojí další vášní je skejt. Jak dlouho se mu věnuješ?

Se skejtováním mě seznámil strejda. Ten mi suploval staršího bratra, ale když mi bylo šest, odstěhoval se do Států a tam zůstal. O několik let pozděj dostal někdo z kámošů skejt k narozkám, začali jsme se plácat na parkovišti u nás na vesnici a už se to vezlo.

Co pro tebe skejt znamená?

Vlastně všechno dobrý. To, že jezdit může kdokoliv a kdekoliv, že je jedno, jestli seš z Evropy nebo z Afriky, chudej nebo bohatej, žena nebo muž. A taky to s sebou nese spoustu bolesti.

A ta je taky dobrá?

Ani ne. Paradoxně mi přijde, že čím častějc jezdíš, tím víc si na to tělo zvyká a míň to bolí. Když na prkno stoupnu jednou za půl roku, což je teď můj případ, tak se nemůžu hnout další tři dny.

Zkoušel jsi skejťáky fotit? Je to podobné focení koncertů?

Zkoušel, ale, vlastně ani nevím proč, jsem se tomu nikdy nevěnoval pořádně. Určitě je to v hodně věcech podobný: stejně jako na koncertech fotíš něco, co se neustále hejbe, často i v těžkejch světelnejch podmínkách. Občas dostaneš deskou nebo skejťákem po hlavě a piva se u toho vypije taky zhruba stejně.

Dostala se k nám historka o tom, jak ti strýc v jedenácti pouštěl Minor Threat, ikonickou hardcoreovou skupinu z osmdesátých let. Poznamenalo tě to? Jaká hudba tě formovala během dospívání?

Nebylo mi jedenáct, ale pět nebo šest, a byl to stejnej strejda, u kterýho jsem poprvý viděl skejt. Ten mi občas pouštěl na VHSkách skejtový videa, z kterejch jsem si matně zapamatoval útržky soundtracků. Když se mi po x letech povedlo je dohledat, narazil jsem na věci jako Minor Threat. Velkou část dospívání jsem poslouchal právě soundtracky z různejch skejtovejch videí, spoustu těch kapel, stejně jako skejt, si nesu pořád, takže mě to určitě poznamenalo. Zároveň mě poznamenal tátův obří stojan plnej CDček, kde byly věci od Bee Gees přes Audioslave až po Nicka Cavea.

A co ti hraje ve sluchátkách v poslední době?

Hlavně Coriky, takže zase Ian MacKaye, Pontiak, nový album Protomartyr. A dneska cestou z práce Elton John.

Co přeješ Full Moonu k deseti letům?

Dalších nejmíň deset, spoustu zajímavejch článků, povedenejch fotek, hromadu uspořádanejch koncertů, vydanejch desek a litry ořechovky.