Jan Starý | Články / Reporty | 06.10.2017
Před pěti, deseti lety bylo Sacrum Profanum festivalem, který představoval jistoty přístupnější moderní klasiky (Reich, Penderecki) a doplňoval je velkými jmény alternativy (Aphex Twin, Kraftwerk), festivalem, který doporučoval průvodce National Geographic po Krakově. Od té doby ale záruky příjemného kulturního zážitku padly. Loni změnil festival kurátora a letošní téma „diskomfortní zóny“ dovršilo přerod v mnohem odvážnější akci. Sacrum Profanum vykročilo do meziprostorů. Cíl? Nabourat hranice světů, ukázat, jak blízko má komponovaná hudba k současnému experimentu i popu. Rozepnout knoflík u košile, vypustit nekonečné vytleskávání a desetinásobné uklánění, uvolnit nabubřelou atmosféru.
Dát alternativcům k dispozici orchestr: Post Indie Classical. Exkluzivní kompozice zajímavých osobností byly jedním z lákadel festivalu, který tady zariskoval s plným vědomím možného neúspěchu. Kompozice těžkých vah experimentálního metalu následně spíše selhaly: Aaron Turner (Isis, Sumac, Old Man Gloom) a Faith Coloccia (Mamiffer) se utopili v patosu, Aidan Baker (Nadja) bez shoegazového oparu vyzněl přímočaře a nezajímavě. Smysl pokusu dali až Finové Circle. V jejich podání nešlo o pokus složit klasiku, ale spíše podrýt výraz poměrně konvenčního orchestru natolik, aby zapadal do jejich hypnoticky humorného stylu. Mika Rättö a Jussi Lehtisalo – medvěd a Lenin, oba v saku a s metalovými pyramidkami – přivezli muzikál, kterému nikdo nerozuměl ani slovo. O to důležitější byla šílená gesta, choreografie a kamenné tváře mistrů.
Hudebně ovšem zcela podle očekávání kraloval Toby Driver, který má jak klasické vzdělání, tak dřívější zkušenosti s kompozicí. Poprvé uvedená Through the Arm to Magma jasně navazovala na jeho starší tvorbu, mnohem výraznější roli tu ovšem hrály bicí, které sekaly lyrickou, strohou a náročnou skladbu do jednotlivých frází. Driver jako jediný z programu pracoval s orchestrem jako se souborem jednotlivých nástrojů namísto zdroje jednotného zvuku a opět potvrdil, že jeho klasické kompozice přesahují světy rocku i vážné hudby. Hudební obdoba Borgesovy fantastiky?
fotogalerie z festivalu tady nebo i tu
Druhým velkým spojením světů bylo angažování kytaristů Stephena O’Malleyho a Orena Ambarchiho ve skladbách rumunských postspektralistů Any-Marie Avram (zemřela letos v srpnu) a Ianca Dumitresca. K orchestru hrajícímu rozbité disharmonické kusy však zapadli překvapivě dobře, jejich hutné party dávaly hudbě stabilitu, ale netrivializovaly ji. O’Malley se koneckonců v posledních letech o klasiku zajímá hodně a kvůli albu se Scottem Walkerem se dokonce naučil hrát podle not. Ne že by mu to tady mohlo pomoci, Rumuni používali velmi netradiční a volný zápis.
Kromě diskomfortů hudebních tu byly i ty posluchačské – absence struktury a cíle, harmonie a tonality. V sólových kusech se to pak obracelo paradoxně až do smířené meditace: ecstasy by exhaustion. Nakonec stejně jako u orchestrálního dronu – O’Malleyho vlastní skladby Gruidés nebo Occam Ocean královny žánru Eliane Radigue. Totální minimalismus, který po půl hodině vystřeloval do úplně jiných sfér myšlení, opět v dílčím naplnění hesla festivalu.
Na dlouhých skladbách stavěl i program zaměřený na pozapomenutého Julia Eastmana. Trojice skladeb Stay on It, Evil Nigger a Femenine představila Eastmana jako postminimalistu, kterému nestačí přesné reichovské vzorce. Nahradila je dekonstrukce a rekonstrukce fantastických melodických motivů a ohledávání vzniklého napětí. Zejména v 70minutové Femenine pak vznikl fluidní hudební objekt připomínající spíš trans improvizátorů The Necks než konstrukty newyorských titánů.
Předlouhé sety, rozbité skladby, prolínání světů... Experimenty s nepohodlím se naštěstí týkaly jen hudby, organizačně má Sacrum Profanum lidskou a přívětivou tvář. K ní si připočtěme vstřícný Krakov s výběrem malých piv a dobrého jídla, historickým centrem a živým židovským městem, ale také bizarní čtvrtí Nowa Huta, kde probíhá většina programu, s protijadernými sklepy pod každým domem a širokými ulicemi, ve kterých se měl rozptýlit jaderný výbuch, se socialistickými divadly a normalizačními hospodami, z nichž Lenin nikdy nezmizel. A doposud mám před očima bizarní činžák korunovaný nápodobou Wavelu – jak jinak než z raných devadesátek. Sacrum Profanum oproti spřátelenému konkurentovi Unsoundu ukazuje jak jiný přístup k hudbě, tak jinou tvář města, které jsou shodně chaotičtější, méně spolehlivé, překvapivější. Pro odvážné.
Sacrum Profanum 2017
26. 9. - 1. 10. 2017
Krakov, Polsko
www.facebook.com/events/262967944181691
www.facebook.com/SacrumProfanum
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.