Na vrcholu i na konci sil? (Brutal Assault 2023)

Brutal Assault se přelil do své druhé poloviny, do níž jsme vstupovali s hlavou vztyčenou, a hlavně otevřenou dojmům možným i nemožným, a to i přesto, že jsme se už v prvních dvou dnech pořádně namlsali. Jak se ale říká, s jídlem roste chuť, tak se s námi pojďte vydat do druhé části svědectví o vzestupu a pádu našich (d)uší.

JIRKA: Startuju netradičně. Podobně jako minulý rok začínám pociťovat krizi, a tak se snažím hledat alternativy ke všemu, co jsem dosud na festivalu vyhledával. Dívčí doom metal v podání dánských Konvent? Sem s ním! Zpěvačka Rikke Emilie List nám okamžitě vyráží dech mohutným death growlem. Jestli jsem něco nečekal, tak to, že tady uslyším George Fishera. Protírám si oči, jestli jsem zpěváka Cannibal Corpse na stagi nepřehlídl, a nasávám látku upředenou z pomale houpavého tempa ústícího v sofistikovaně hypnotizující monotónnost, kterou v rychlejším breaku prořízne blackový vokál. Holky navíc decentně pracujou s melodiemi, takže se umně vyhýbají pasti libozvučné podlézavosti, do níž se chytili třeba jejich starší krajani z kapely Saturnus. Chlapi jsou bezesporu sympaťáci, ale jejich hudba jde na můj vkus až moc po srsti. Kde experimentuješ ty?

WAGHiSS: Rovnou bych si sem odložil jedno posmutnělé zprcání: dobrá, příjezd jsem zívnul, a to velmi. Na druhou stranu nejen headlinery živ je fesťák a ty nejzajímavější kapely doplácejí na zaspávačky nebo kocoviny. Kam se podělo pořekadlo vyspím se až v hrobě? Je to vaše věc, mě prostě jenom sere, že nebyli u toho, když hráli The Callous Daoboys. Vlastně i proto, že nemám šajn, jak tohle poskládat do vět. Co třeba hyper-core? Už během zvukovky frontman Carson vyjmenovával geometrické tvary, na pódiu nebyl jediný nástrojový reprobox, zato Amber ladila… housle? Pochyby, kam až se dá posunout mathcore, bourají čím dál populárnější The Armed a čtenáři webu Mathcore Index vědí, že i když z velikánů žánrů nikdo dodnes nesetrval, žánru se daří. Tahle šestičlenná sebranka šprýmařů s ADHD představuje, co znamená být mladý a online. Napočítal jsem sedmnáct high-kicků kytaristky Maddie a na čtyři doby rezignoval stejně jako ona. Otevřít setlist jediným hitem je zmrdství a celý tenhle set byl zároveň náser, legrace a zhmotněné meme z doby postironické. A když už jsme u toho, přikládám ilustrační video a doslovný přepis nejlegendárnější hecovačky k legálnímu násilí v pitu před zdrcujícím breakdownem:

“Alright Brutal Assault, I wanna see some brutal assault! When you get to the hospital, tell the doctor you had a good time! Czechia, show me how free your fucking healthcare is! GO!” Že se tuhle šílenost podařilo dostat k nám, navíc na soupisku tohohle fesťáku je zázrak a není jich málo! Cestou od pódia zahlídnu bujarou kštici a pod ní trčí krk z nejhezčího trika festivalu, Dave Tichý (Manon meurt, Chief Bromden, Further Down) se nahlas řehtá a v salvách nadšeného smíchu si notujeme. Jak jinak. Uzavřeme pakt, co všechno chceme stihnout, ale bez přebíhaček to nepůjde.

JIRKA: Já zůstávám na Obscure stagi. Dneska je program nařachanej dánskými hosty, dres tedy nepřevlíkám a rvu se pro změnu dopředu. LLNN kombinují sludge, hardcore a postrock a vystupují s novým zpěvákem Victorem Kaasem, který nahradil zakladatele a hybnou sílu kapely Christiana Bonnesena. Klobouk dolů! Jelikož LLNN vidím a slyším poprvé, vzdávám se jakéhokoliv porovnávání. Kaas nás všechny sdírá z kůže svým zamračeně pološíleným pohledem a jeho drobnější postava přihrbená pod tíhou barytonové kytary poskakuje po pódiu podle toho, jak do ní zrovna tříská a od srdce řve. Každý se očima vpíjí do řádícího goblina a hltá jeho autentický projev. Na upřímnost jeho prožitku si můžete šáhnout, žádná stylizace. Magie, u níž víte, že teď a tady se stáváte svědky něčeho unikátního. Obsidian - tečka za setlistem LLNN - je pozvánkou do nekonečné temnoty nitra. Stihl jsi je?

VRAŽDA-SMRT-ZABITÍ

WAGHiSS: Stihnul. Od chvíle, kdy to zabalili The Psyke Project, jsme si říkali, kam se všichni vrtnou, a právě set LLNN jsme vyhlíželi s nadšením. Potkal jsem i Carsona s Amber, jak si to štrádují do zákulisí, aby jim nic neuniklo. Tohle zlo ale bylo tak surové a brutální, že jsem ho nevydržel. Jestli by ti neměli překontrolovat práh bolesti… Bota mi beze studu přiznal, že koncert včerejška předvedla Sepultura. Jejich set před osmi lety smrděl vesnickou zábavovkou, ale všichni se shodneme, že když po jednom vystoupení kapelu odepíšete, může se leccos změnit. A tenhle festival je samé překvapení. Sice mi Knocked Loose vždycky zněli jako debilní beatdown pro děcka, co vychoval pop-punk, ale přeci jen jsme slovanský národ, co má rád pokyny. A jakkoliv mě všechny ty spartakiádní legrácky serou, letos mi tenhle soundtrack k rozdávání loktů do žeber okolostojících, co se snaží sesbírat drobné, překvapivě sednul.

Pokračování seriálu z NYHC muzea, dnešní epizoda Cro-Mags maká, ale egotrip přemotivovaného Harleyho Flanagana nepřežvýkám. Věděli jste, že jeho knihu čeká filmová adaptace? Ani já ne. Holt nemůžeme být všichni tak pravověrní. Z areálu se hlásí navrátivší Kubuthór a dostali jsme chuť na Borknagar, co si alba přebalují omalovánkama. Můžou být někomu k smíchu, ale tady se jede podle všech pravidel, patos i sypačky nevyjímaje. Radost se násobí. Stejně jako bolest nohou.

JIRKA: Hlásím se z Obscure stage. Víte, co znamená Wiegedood ve vlámštině? Syndrom náhlého úmrtí kojenců! Ti tady asi žádní nejsou, ale o trochu vzrostlejší kousky jsou na Brutálu vítány. Zítra tu budou dokonce soutěžit ve hře na bicí a kytary o titul Brutal Kid. Jen je potřeba myslet na ochranu jejich sluchu.

Wiegedood. Když jsem měl covid, tak mi to šlo agresivně po hlasivkách a šíleně mě řezalo v krku. Živě to cítím, kdykoliv slyším scream Levyho Seynaevea. Teď - poprvé naživo - to vnímám úplně stejně. Carousel, zavíračka posledního alba Wiegedood, There’s Always Blood at the End of the Road (2022), experimentuje s hrdelním zpěvem typickým pro domorodé šamany. I tuhle parádu zvládá Seynaeve naživo, čumím jak puk, že to nepustili ze samplu. V půlce setu přichází osvěžující minijazové intro. To jsou panečku nápady, jak osvěžit krajně agresivní atmosférický black, který se místo na převracení krucifixů soustředí na dramata lidského života.

Běžím na hlavní, kterou opanoval soul-blackmetalový cirkus zvaný Zeal & Ardor, jehož strůjcem je Švýcar s africkými kořeny Manuel Gagneux. Sleduju špičkové vystoupení profesionálního ansámblu rozšířeného nad rámec klasické rockové sestavy o dva doprovodné vokály, ovšem ne ženské, jak bývá zvykem. Osvěžující základ pro sborové kreace známé z gospelu! Show si ponechává třaskavou energii, ale i tak se mi unikátní kombinace žánrů postupně ošoupává v důsledku převážně rigidní a předvídatelné struktury skladeb. Gagneux, hlavní tvář večera a hvězda par excellence, to rozptyluje pozicí přidrzlého sympaťáka, který mezi songy udržuje kontakt s publikem, ať s vtipem a ironií glosuje dění na stagi a v publiku nebo se starostlivě ujišťuje, jestli jsou v moshpitu všichni v pořádku. Tady mi šlape na kuří oko, protože jsem alergický na to, když hvězdy opíjí strojenou starostlivostí bezelstné fanoušky. Když později čtu, že projekt vznikal v Americe, kde jeho strůjce několik let pobýval, uvědomuju si, že jsem možná pod vlivem surové upřímnosti předchozích LLNN zažil kulturní šok. Jaks to vnímal ty?

PŘESAH PRASATŮM

WAGHiSS: Byli jsme na tom samém koncertě? Já mám akorát strach, jestli mě to naživo urve, nebo budu plakat doma se sluchátkama v uších, že vyleštěnou a promakanou paletu prostě zreprodukovat nejde. Omyl. Manuel je sympaťák a celou show, co kurevsky maká, mu sežeru i s navijákem, promluv k publiku chytnu jen pár uvěřitelně civilních a kombo gospel-black? Co víc si přát. Shrnul to Kubuthór jednou nadšenou větou: „Ty jo, celkem jsem záviděl těm vokalistům, jak si to užívali. Chtěl bych tam stát, tančit a zpívat s nima.” Teď mi došlo, že bych ho potřeboval jako nápovědu za ramenem, vždycky trefný a pochopitelný zfleku. Beru ho za ruku a vedu směr vůně lékořice.

Po loňské peskovačce od Davida, že ignoruju cyberpunkově zdobenou KAL stage a její experimentální dramaturgii, sem letos chodíme za odpočinkem čím dál častěji. Třeba si připomenout zhovadilost M.A.C. of Mad nebo meditovat za akustických monotónů Of the Wand & the Moon. Slečna přede mnou máchá displejem a na něm stojí, že se stydí, jak se jí tahle seance líbí, protože žánr neofolk bývá spojovaný s fašismem. To jako vážně? Pouštíme se na tenký led, a to několikrát. Lucia si povzdechne, že festivalu chybí „faking presah a taky edukácia poslucháčov“. Jestli se ptáte mě, tak považovat za legraci stříkání vody z gumového falusu do ženských tváří vám fakt neprojde. I kdyby padlo sto piv! Zvlášť na festivalu, co vyměnil logo likérky na jedné z hlavních pódií za Marshall, a ta druhá už roky nese logo Sea Shepherd, by se tohle dít nemuselo. Nikomu. Šrám na jinak našlapaném a šlapajícím festivalu, kde potkáte víc cizinců než domácích.

Komplikace na poslední chvíli zabrání vystoupit Overkill, naštěstí je tu rychlá náplast S.D.I. a už z předloňské dietnější variace festivalu Josefstadt víme, že tohle naspeedované retro šlape a není nikomu k smíchu. Kde včera Carpenter Brut sázkou na neonové synťáky kandidovali do celofestivalové top 5, tam Perturbator postavil monumentální show na beatech a metalové estetice. Tančili všichni. Doporučení z poliček knihovny Solothus protkává temný doom táhlými melodiemi, naproti tomu Bell Witch nikam nespěchají a hodinové preludium je zároveň vrcholem. Proti nim je každý váš oblíbený sludge najednou zběsilý rock’n’roll, v pomalejší tempu jsem ještě nikoho bubnovat neviděl. No a divadlo Cult of Fire? Nepamatuju si že by se kdy dříve davy, co se jimi nedá projít v čase headlinerů, nahrnuly na druhý konec festivalu, takže pod televizí s přímý přenosem z pódia bylo obrovské letní kino. Vrchol?

JIRKA: Je příjemné potkat se znovu s kalifornským one-man bandem Lamp of Murmuur, který mě svým punkově skočným black metalem loni na Sedmičce vtáhl vůbec poprvé do moshpitu. Stejně jako tehdy hrálo se i nyní s podporou švédských crusterů Dödsrit. Bylo skvělé sledovat, jak se tenhle underground propojuje a stále více etabluje, aniž by se musel uchylovat ke kompromisům. Celý Octagon byl v pohybu. Ve dvě ráno islandský black Misþyrming - každý, kdo dorazil zakončit denní program, byl náležitě odměněn! S kytarou za mikrofonem Till Lindemann před třiceti lety, hotový Discobolus. Čtyřčlenná kapela předváděla vrcholový výkon, a to jak hudebně, tak i fyzicky. Myslím, že kluci ledasco odkoukali od ostřílených Panzerfaust, kteří tu vystupovali minulý rok, mít v životě správné vzory je důležité. Nejvíc kalorií bylo spáleno při posledním songu, oddalování závěrečného třísknutí do kytar a bicích bylo našponované k nesnesení. Nikdo nechtěl konec, a přitom každý už už sahal na vrchol, který byl tak blízko, a přitom pořád daleko. Paráda, píšu si do poznámek: „nejdelší orgasmus na Brutálu.” Kamarád to druhý den komentuje: „Bylo na nich vidět, že opravdu chtějí hrát.” Čerstvá krev black metalu svědčí!

(dokončení příště)