Nejlepší texty Full Moonu 2024: V nejhezčí fázi (Severní nástupiště)

Nesourodý a živelný ansámbl Severního nástupiště je odjakživa spjat s touláním se po zapomenutých zákoutích hlavního města a jeho periferii pomalu pohlcované přírodou. Jak se ale podoba české metropole proměňuje a nespoutaných prostorů ubývá, nabírají na druhé desce Orel, netopýr a pes tóny a texty devítičlenné folkové kapely neskrytě temnější kontury. Příhodně na pravém břehu Vltavy na dohled karlínským korporátním komplexům jsme rozebírali s necelou polovinou Severního nástupiště ve složení Míša, Majka, Kuba a Tadeáš, jestli se na některých místech v Praze dá stále zakusit skutečná svoboda, nebo zda nám už zbývá jen útěk do divočiny.

Máte za sebou čerstvě několik letních koncertů, jak sami říkáte Šňurné, jak se za nimi teď ohlížíte?
TADEÁŠ: Každý koncert byl úplně jiný, což na tom bylo to nejkrásnější. Jeden se konal v rozpadlé stodole u chlapíka, co se sbalil a odstěhoval na vesnici, další před tramvají T3 v Bratislavě, a třetí zase na malém festivalu na Vysočině. Užili jsme si to právě díky téhle rozmanitosti.
KUBA: Jsou to vlastně všechno krásné momenty překvapení, jak to tam bude vypadat a kdo tam vůbec přijde. Když hrajeme v Praze nebo v Brně, přijdou lidi, které nějakým způsobem známe, ale na turné často ani nevíme, do jakých prostorů jedeme.
MAJKA: Skvělá je nenásilnost podobných koncertů a to, že nemusí být ani nijak mastodontně nazvučené. Je příjemné, když člověk hraje pro pár lidí, kteří jsou potichu a soustředění, a není proto potřeba naši hudbu amplifikovat.
MÍŠA: Obzvlášť v Rudě u Rýmařova, kde to bylo mezi třemi stěnami rozpadajícího se stavení, a kde se na ohni vařila čočkovka, jsem si říkal, jak je krásný, že podobné koncerty můžeme pořád hrát. Občas čtu, jak jsme ta kapela od ohníčků, ale už se to moc často reálně nestává, takže jsem o to vděčnější za každý podobný moment.

Cítíte se tedy jako kapela lépe na podobně laděných menších koncertech?
TADEÁŠ: Velké koncerty jsou krásná výzva, kde se musí povést spousta věcí zároveň. Ale jak říkal Míša, být dva metry od lidí, přímo na ně vidět a vedle mít ohýnek, je takový krásný návrat k něčemu, v čem se možná cítíme nejpřirozeněji.
MAJKA: Spíš mi přijde, že když je kolem aparatura, roste u většiny z nás nervozita, co všechno bude slyšet. U mě osobně to vytváří určitou bariéru vůči lidem okolo na koncertě. I přes proces vytváření si kontaktu prostřednictvím písniček a jimi předávaných emocí, se zvučením je pro mě těžší ten kontaktní most vystavět.
MÍŠA: Když se ale naplní synagoga, a večer skutečně vibruje, tak nemůžu říct, že bych necítil pospolitost nebo blízkost v určité formě. Jen je možné, že vzhledem k tomu, že jsme měli z počátku nulové ambice, a ne vždy byli technicky stoprocentní, je občas příjemné si zahrát před malým publikem a prožít upřímnou euforii z toho, že jde o hezký intimní večer.

Vybavujete si nějaký konkrétní moment z koncertů, který byl pro vás nejsilnější, že do sebe zkrátka všechno zapadlo?
TADEÁŠ: Často vzpomínám na náš úplně první koncert v synagoze, kde jsme hráli po dokončení první desky, a kde jsem cítil, že jsme strašně ve formě, a sám jsem pociťoval krásnou bezstarostnost. Ta nostalgie pramení i z toho, že následně přišla spousta nepříjemností jak ve světě, tak i částečně v kapele.
MAJKA: Z hlediska pospolitosti byl hrozně silný zase náš momentálně poslední koncert v synagoze při křtu druhého alba. Měla jsem pocit, že deska neskutečně funguje a to, co se vrací z publika jsou silné a krásné emoce. Přesně v tom momentě mi bylo úplně jedno, že jsme nazvučení a jsou tam mikrofony, najednou všechny bariéry přestaly existovat.

Mluvíte o spoustě netradičních míst, kde hrajete. Máte ale nějaké místo, kde jste ještě nekoncertovali a toužíte si tam zahrát?
MÍŠA: Kdysi nás chtěl Tábor přizvat na koncert na Bohnickém ústavním hřbitově, takzvaném hřbitově bláznů, který se ale nakonec bohužel neodehrál. Byl jsem se tam několikrát projít, z toho jednou v noci na dušičky, že tam jenom položíme svíčku pro ty zapomenuté lidi. Nakonec jsem s hororovými pocity vysrabil a vzdal to. Když jsem tam ale byl teď občas navečer, pokaždé mi to přišlo jako krásné a klidné místo, kde bych si s chutí někdy zahrál. Jen by z toho nesměl být nějaký pseudosatanášský rituál.
KUBA: Vzpomínám si, že kdysi nás zval Petr Wagner ze Špíny (pořad Radia Wave, pozn. red.), abychom zahráli i ve vězení. Bohužel se to tehdy nakonec nestalo, což mě mrzí, protože bych to opravdu někdy chtěl podniknout.
MAJKA: A nesmíme zapomenout na Anglii.
MÍŠA: Takže osa příští tour je jasná: hřbitov – vězení – Skotsko.

TRAMPING JAKO MEDIÁLNÍ ZKRATKA

Vaše hudba je spjatá s mnoha konkrétními místy, o kterých často mluvíte tak, že na nich hledáte svobodu. Nacházíte v dnešní Praze ještě taková místa?
TADEÁŠ: Je smutné a příznačné, že hodně míst, kde jsme dříve hráli, už dneska neexistuje nebo se zásadně proměnilo. Sedíme teď na Rohanském nábřeží, a kdybychom se měli podívat na místo, kde jsme o kousek dál měli koncert, dnes už na něm není vůbec nic. Nějaká místa bezpochyby stále existují, ale spousta pro nás důležitých, včetně severního nástupiště (Smíchovského nádraží, pozn. red.), už zkrátka zmizela.
MÍŠA: Kdybych to typologicky rozdělil mezi nemísta, aktivistické prostory, okolo kterých se scéna zdola pohybuje, a třeba i jen hospody a kluby, které k podobné kultuře inklinují, mám pocit, že se na všech těchto frontách vede bídně. Je tragické, že člověk už nefňuká po neexistujícím squatu, ale po tom, že zavřeli Kasárna Karlín jako posledním majáku svobodných prostor. Developerská výstavba a obecně úbytek veřejného prostoru, který slouží skutečně lidem, jsou nepochybně velkým faktorem, ale větší touha pohybovat se mimo město, přichází v mém případě i s věkem, kdy čím dál tím raději utíkám právě do přírody.
TADEÁŠ: Myslím že teď i my, kteří jsme měli vždycky rádi město, se z něj čím dál tím víc stahujeme na periferii. Musíš opravdu vypadnout za něj, protože už se nestačí jen projít po ulici a zapadnout do křoví, protože to už tam často taky není.

Takže řešení je skutečně únik do lesů?
TADEÁŠ: Mizím do přírody pořád stejně často. Mám ale dobrý pocit, ať nejsme jenom skeptičtí, z pražské scény obecně, kde mi to nepřijde vůbec tak beznadějné, jak občas někdo říká. Pořád existuje dobrá síť klubů, lidi chodí na koncerty a je spousta kapel, které se vzájemně podporují. Jedná se spíš o radost z podoby alternativní kultury než o radost z podoby Prahy jako takové, kdy obzvlášť za vlády ODS je to extrémně bídný.
MAJKA: Místa a jejich zázemí, které město poskytuje, jsou jedna věc. Co v nich navzdory nevyhovujícím podmínkám kolem vyroste, je pak věc druhá. To, co klíčí, je dobré, v čem to klíčí, už značně míň.
KUBA: Já jsem například pořád rád ve městě, ze kterého můžu vyjít do přírody, když sám chci. Mám rád možnost si tady dát espresso s tonikem. Nechci ať vystupujeme jen jako ta kapela trampů, co pořád utíká do lesa. To je spíš taková mediální zkratka o nás.

Ani jsem vás nikdy jako čistě trampskou kapelu nevnímal, ale z té tradice si přece jen něco berete, ne?
MÍŠA: Když už se s námi mluví ve spojení s trampskou tradicí, jsou tam určitě různé kontinuity a inspirace, ale příroda jako úplný únik nebo opuštění městského prostoru není něco, k čemu bych se hlásil. Tramping se bezpochyby nějak otiskl do české společnosti a vytvořil specifický vztah ke krajině a písním o ní, což, myslím, rezonuje i v nás. Ale jak byl tramping vždy fenomén městských lidí, kteří přes týden makali a na víkend odjížděli pryč do přírody, tak my jsme podle mě oproti tomu mnohem více zakořenění přímo v městských strukturách, ve kterých máme snahu vydobývat prostor a organizovat v něm vlastní věci.
TADEÁŠ: Zároveň je určitě inspirativní, jak třeba fungovaly trampské osady, co se týče svépomoci, organizace a fungování celého zázemí. Vytvářela se tak malá společenství s osobitou kulturou na jistým způsobem vlastním vydobytém svobodném místě, kde jim mohlo být zkrátka příjemně.
MÍŠA: Nechceme se proti trampingu přímo vymezovat, ale už léta vídám různé recenze nebo články, které nás na první dobrou označují jako pokračovatele této kultury. A kdykoliv čtu něco podobného, co není o samotných písničkách Severního nástupiště, ale jen o zaškatulkování do nějaké subkultury, vnímám to jako velkou zkratku, která ignoruje podstatu, že jsme především folková kapela.

Přijde mi, že jste se v tom svezli se zařazením mezi „potulné kapely“ během pandemie, kdy i právě spousta lidí prchala z měst do přírody.
MAJKA: Je legrační, jak velké téma trampství ve spojitosti s námi je. Nikdy jsme ale nechtěli být trampská kapela. A teď se často ocitneme v téhle škatulce a už jsme i několikrát dostali bídu, že jsme špatní trampové. Proto je důležité zmínit co už nakousl Míša: části té subkultury jsou pro nás inspirativní a důležité, ale určitě to nikdy nebylo tak, že bychom si řekli: „A teď budeme trampové!“
TADEÁŠ: Kdybych to měl shrnout, máme zkrátka blíž k trampské písničce než k samotné trampské subkultuře.

Ve vašich textech se mi právě líbí balanc přesně někde na hranici města a přírody. Když ale překročíte hranici města, vnímáte proměnu přírody v posledních letech?
MÍŠA: Hrozná je především všudypřítomnost globálního rozvratu, každý den, který je svým počasím vychýlený, mi připomíná každou svou sekundou, že je něco špatně. Klimatickou úzkost tak prožívám téměř neustále. Mám ambivalentní pocit, že zrovna na tento region dopadla letos nějaká vláha a svěžest. Díky tomu si můžu dovolit týden putovat a udělat ohýnek, aniž bych měl strach, že u toho zapálím celou republiku.
MAJKA: Je vlastně čím dál tím těžší jet na přelomu července a srpna na týden někam na vandr. Pohled na spálenou a vysušenou krajinu vloni v létě byl opravdu žalostný, přichází do ní periodicky bouřky a není se kde schovat.
TADEÁŠ: Přijde mi symbolické, že letní táboráky jsou pasé, dělat je už ani nechceš nebo rovnou nemůžeš. Opravdu už se nepotřebuješ víc ohřívat.

MOMENT KVASU A ZKLÍČENOSTI

Pojďme se zkusit přeladit na pozitivnější notu. Je možné vnímat Tiché údolí, které uzavírá novou desku, jako naději na konci cesty?
MÍŠA: Ta píseň je o katarzním zážitku v tichém údolí, kousek na sever od Prahy po zimě, která pro mě byla hodně temná, depresivní a plná splínu. Den jsme tam zakončili lehce na psychedelikách a následný zážitek byl opravdu katarzní. Utvořili jsme si k tomu humorizovaný mýtus, že hledáme staré Slovany ukryté v půdě. Udělali jsme si na kopci ohně a hrozili jsme pak hořícím klackem letadlům nad hlavou.
MAJKA: Nemyslím si, že by zaznělo, že je Tichý údolí přímo optimistické, ale říkali jsme si, že by bylo hezké desku završit něčím, co se jakoby nadechuje.
TADEÁŠ: Hodně to souvisí s tím, že jsme vnímali, že nová deska je něčím temná a hůř přístupná. A ačkoliv bych osobně viděl Tichý údolí na tom albu víc vepředu, tak souhlasím s tím sdíleným pocitem, že je dobré zakončit album něčím nadějeplným.

Orel, netopýr a pes je tedy pro vás převážně temná deska?
MAJKA: Dobře zachycuje moment kvasu, který v nás zůstal po letech s covidem, a který kvasí dál v souvislosti s tím, že život v Praze teď objektivně není jednoduchý, ať už z hlediska těžkostí při shánění bydlení nebo kolik stojí jen obyčejné jídlo. V další rovině splétá naše osobní příběhy z posledních let. A myslím, že co hodně lidí popisuje jako temnotu, je výsledek zrání všech těch bolestí, co se postupně střádaly. Zároveň pro mě ale není tíživé věci z alba poslouchat nebo i zpívat, protože právě díky sdílení mi přijde jednodušší se s tím vším popasovat.
TADEÁŠ: Je věrně temná tomu, jaké byly předchozí roky. A to neříkám, že by to byl jen temný čas, ale pro mě přesně popisuje pocity sklíčenosti.

Je to otisk doby?
TADEÁŠ: Důležité je dodat, že ta deska není konceptuální a že by šlo o záměr. Je na ní veliká šíře autorstva, skoro každou písničku dělal někdo jiný. Ve výsledku to album vypadá tak jak vypadá proto, že hodně lidí napsalo písničky ve stejný moment a zachytily podobnou náladu.
MÍŠA: Za sebe bych rozporoval, že by šlo čistě o zprocesované pocity. Sám jsem v letech, co jsme desku dávali dohromady, poslouchal skoro jen Lankum, kteří mě hodně ovlivnili. Vždycky, když jsme pak byli ve zkušebně, jsem říkal, že by to mělo být ještě pomalejší a temnější, a že na příští desce překročí každá písnička minimálně deset minut. Přes mě se na desku tak hodně otisklo právě i truchlení a vykoupení přítomné v hudbě Lankum.
TADEÁŠ: Rozhodně se do ní propisuje hodně i to, co jsme zrovna poslouchali. To, že se na desce ocitl Janota, taky není náhoda.

To byla ostatně jedna z mých dalších otázek, jak padl výběr na Janotu a Minor Pieces, které jste přebásnili v písni Splétej.
TADEÁŠ: Janota na mě měl velký vliv v letech před vznikem desky, takže jsem navrhl jeho cover. Dobře si ale pamatuju, že jsem se zalekl, jestli to přece jen není moc, protože i v rámci Janotových písniček je Tíha všedních dní hodně temná věc.
MAJKA: Měla jsem moment absolutního nadšení, když jsi s tím coverem přišel. Ten text byl pro mě absolutní zásah do toho, co chci sdělovat světu v daný moment.
TADEÁŠ: A pokud jde o Minor Pieces, pokračujeme s nimi v kapelní tradici dělat covery malých alternativně folkových kapel, které sem dováží většinou Adam Nenadál ze Silver Rocket, a na kterých si mi pak začneme ujíždět. O tom folk myslím vždycky byl, vezmeš song, který miluješ, přeložíš ho a umožníš ho tak milovat ještě více lidem.

PRINCIP CHAOTICKÉ ZVUKOVÉ KOULE

Proměnil se s druhou deskou nějak váš způsob tvorby a přípravy?
TADEÁŠ: Dělali jsme ji hlavně mnohem dýl, a bylo na ní taky mnohem víc práce než na debutu. Měsíce a měsíce zkoušení těch samých písniček pořád dokola. KUBA: Možná i proto, že ty aranže jsou složitější. Ale princip je pořád stejný, někdo donese základ písničky, a kolem něj se obalí všechny další věci.
MAJKA: Obecně mám ale pocit, že druhá deska je mnohem více kolektivní záležitostí. Některé písničky zabraly tak dlouho, protože mnohem déle trval i samotný proces cizelování jejich provedení. A čím kolektivnější ty věci jsou, tím víc jsou závislé na tom, kolik z nás zvládne dorazit na zkoušku.
TADEÁŠ: Další věc je, že do kapely sice nepřibyli noví členové, ale přibyly snad dva až tři nové nástroje. Několik lidí teď hraje minimálně na dva, a domluvit se pak na tom, jak písnička bude ve finále znít nebyl vůbec jednoduchý proces.
MÍŠA: Osedlání přístupu, kdy je písničku třeba třídit, prosekávat a ohledávat, a zjišťovat co funguje nejlépe, je taky posun především oproti úplným začátkům Severního nástupiště, kdy někdo přinesl písničku a všichni začali hrát hlava nehlava. Učíme se opouštět princip chaotické zvukové koule, která pro nás byla dříve základním stavebním kamenem.

Došli jste k tomu, že méně je někdy více?
TADEÁŠ: Zjistili jsme, že opravdu nemusí hrát všechny nástroje zaráz. Ale toto uvědomění přišlo až po nahrání druhé desky, takže v té fázi jsme až teď, kdy se snažíme mohutně a velkoryse škrtat v nových písních.
MAJKA: Ohlodávat věci na mnohem minimalističtější verze. Ne všude jsou nutné velkolepé aranže. Často je náročné si uvědomit, že nás je prostě devět, písnička má jen tři minuty a do nich narvat všechny lidi a jejich nástroje, když ještě k tomu chceme všichni zpívat, zkrátka nejde. Tahle fáze musela ale zákonitě přijít, protože Orel, netopýr a pes je už podle mě přesně v limitu, co se na desku ještě dalo zvukově narvat.
MÍŠA: Teď ubíráme a mohutně škrtáme, ale co se týče opravdové budoucnosti, náš interní vtip je, že pátá nebo osmá deska budou gregoriánské chorály. Bude se to jmenovat Nové bangery.

Na to už se moc těším. Takže vše směřuje k chorálům?
TADEÁŠ: Strašně rádi bychom zaznamenali náš aktuální zvuk, a nečekali zase rok nebo dva s písničkami v šuplíku.
MAJKA: Přesně tak, aby nedošlo k tomu, že už všechno bude „přechozený“, jak to bylo trošku u druhé desky, kdy všechno trvalo opravdu ukrutně dlouho. Řadu písniček jsme v momentě, kdy jsme je nahrávali, naživo hráli už třeba dva roky, což je jistým způsobem limitující. Rádi bychom teď vše zaznamenali v nějaké aktuálnosti.
MÍŠA: Zároveň se ostře liší stav, ve kterém jsme teď oproti poločasu u druhé desky, kde jsme se v jednom momentě autorsky zablokovali. Takže je složená z věcí, které přináleží k trochu jiné periodě naší existence. Nemyslím, že by to tam bylo nějak zvlášť znát, ale teď jsme oproti tomu v raritní situaci, kdy nám ve štrůdlu čeká spousta materiálu, ke kterému jsme neměli kvůli koncertování čas si ještě pořádně sednout. Teď se hodně těším, až to dáme do kupy.
TADEÁŠ: Jsme v tomhle v nejhezčí fázi, ve které kapela může být.