Není lehké býti rodičem (C’mon C’mon)

Joaquin Phoenix je díky své poslední roli spjat s postavou Jokera, kterého v roce 2019 ztvárnil tak bravurně, že za něj dostal hned několik ocenění, včetně Oscara za hlavní roli. A mezitím, co se chystá jeho pokračování, si vystřihl roli z úplně jiného soudku – rozhlasového reportéra ve filmu C’mon C’mon. Ten navštěvuje různá města v Americe, kde se ptá dětí a mladých lidí, jak si představují svoji budoucnost a jak vnímají svět kolem sebe, a dostává tak možnost poznat dětské chápaní a vnímání z blízka.

Johnny přijíždí za svou sestrou Viv, která potřebuje pohlídat na pár dní svého devítiletého syna Jesseho. Pár dní se protáhne, a jelikož Johnnyho čeká natáčení reportáží v New Yorku a dalších městech, rozhodne se vzít Jesseho s sebou. Ale postarat se o tak vnímavého, tvrdohlavého a někdy zvláštně vyspělého chlapce není nic jednoduchého.

Režisér a zároveň autor scénáře Mike Mills, znovu inspirován vlastními zkušenostmi (jak tomu bylo u Začátků a Žen 20. století), klade důraz na to, aby byl dětem „dán hlas“. Celý příběh je protkán jejich autentickými výpověďmi, čímž získává nádech dokumentu. Dokazuje přitom, že názory dětí mají svou váhu a je důležité jim naslouchat. Ačkoliv Johnny jako reportér je ten, kdo se ptá, od Jesseho dostává otázky on sám a ty ho nutí přemýšlet nad vlastním životem. Nejde jen o dětskou upřímnost; jedná se o otázky, na které je někdy velmi těžké najít odpověď, protože vyvolávají nejrůznější emoce, vzpomínky nebo i výčitky.

Svým výkonem na sebe neupozorňuje jen Joaquin Phoenix, jehož uchopení postavy obyčejného a bezdětného reportéra dokazuje, že je hereckým chameleonem, ale i Woody Norman, který svou přirozeností a bezprostředností propůjčuje své postavě něco výjimečného. Společně nám předvádí, jak složitý a křehký je vztah mezi dospělým a dítětem a jak obrovský vliv mají jeden na druhého. Oba se postupně učí hledat kompromisy a nalézt vzájemné porozumění, čímž se jejich vztah neustále prohlubuje.

Děj filmu ubíhá v poklidném tempu bez větších dramat. Nejde v něm o zvýšenou tepovou frekvenci jako spíše o empatické prožití příběhu, jakkoli dynamika této road movie nechybí. Cestování po amerických velkoměstech, střídání nálad, černobílá kamera, zvuk snímaný reportérským mikrofonem a čím dál silnější pouto mezi hlavními protagonisty dokáže nenápadně vtáhnout do scén odehrávající se na plátně. Millsovým záměrem bylo natočit dílo o tom, co znamená být rodičem. A zdánlivě všední téma natočil všedně, i působivě.