Julie Šafová | Články / Recenze | 01.02.2023
Monumentální snímek amerického režiséra Damiena Chazella Babylon vrhá diváky do přelomu dvacátých a třicátých let minulého století a ukazuje magii filmového média. Sama láska ke kinematografii se ovšem ztrácí v nesouvislém vyprávění, chaosu a zbytečném množství tělních tekutin.
Chazelle svůj filmový opus staví okolo tří postav. Mladá Nellie LeRoy sní o kariéře hvězdy a životě v přepychu, zatím ale nemá smlouvu ani agenta. Mexický přistěhovalec Manny je krásou Hollywoodu oslněn přinejmenším stejně jako šarmem Nellie, nejblíže k filmu se ovšem dostává na opulentních večírcích. Na jedné z divokých oslav se Manny setkává s hereckou legendou a idolem žen Jackem Conradem, díky kterému se konečně dostává na natáčení. Také Nellie se sérií náhod podaří získat první roli v němém filmu. A právě ve chvíli, kdy se všem protagonistům daří, přichází revoluce. Filmy ožívají zvukem.
S vlastním hlasem
Chazelle ukazuje, jaká změna nastala ve chvíli, kdy stříbrné plátno poprvé promluvilo. Příchod zvuku vyobrazuje jako radikální krok, který pro některé skýtal moře příležitostí, pro další znamenal soumrak kariéry. Takový osud potkal například herce Johna Gilberta, který Chazella inspiroval při napsání postavy Jacka Conrada s tváří Brada Pitta. Gilbertova úspěšná kariéra skončila právě s přenosem zvuku na filmový pás, protože jeho dikce diváky údajně rozesmívala. I postava Nellie, kterou ve snímku ztvárnila Margot Robbie, je zčásti založena na příběhu herečky Clary Bow.
Navzdory biblickému pojmenování Babylon nepředstírá, že na své postavy shlíží z morálních výšin. Namísto soudů ukazuje svět, který nutí své obyvatele šlapat po důstojnosti ostatních i základech vlastní lidskosti. A přestože je takový svět schopen vytvořit něco magického, nelze na něj vzpomínat jen jako na „staré dobré časy“. Chazelle přitom nezobrazuje jen dobu, která je dávno za námi, ale anachronicky ukazuje vše, co zůstává i v Hollywoodu současnosti. Nevyhýbá se problematice závislostí, rasovým otázkám nebo motivům společenské nerovnosti. Chce ve svém rozvleklém snímku pojmout zkrátka všechno. Děj tak koncipuje jako sérii mnoha epizod, eklekticky přeskakujících mezi letopočty, osudy hlavních hrdinů i žánry.
Co vše lze (ne)říct
O postavách se během tříhodinové stopáže dozvídáme jen málo. Film se kromě odvyprávění jejich příběhů totiž nesnaží, aby k nim divák cokoli cítil, na zápletky ženoucí protagonisty kupředu v záplavě nedějových montáží z večírků a natáčení paradoxně nezbývá čas. Minulost Nellie, která by dokázala z ploché dívky vytvořit skutečnou osobu, je zredukována na psychicky nemocnou matku a neurčité zmínky o dospívání. Finální konflikt se zase omezuje na laciný útěk před neznámými zločinci, o kterých se diváci dozví jen z uslzeného vyprávění.
Navzdory slabé dějové lince nechybí Babylonu technická preciznost ani živelná energie, která snímek žene kupředu. Kameraman Linus Sandgren kombinuje ohromující statické záběry filmových studií a natáčecích setů s polocelky a detaily snímanými ručně, které filmu přidávají dynamiku. Obdobně jako ve své předchozí tvorbě Chazelle mistrně pracuje s barvou, stíny a především hudbou. Mezi úžasem nad perfekcionistickou výpravou tak naštěstí není tolik prostoru zamyslet se nad tím, co se vlastně ve filmu, zejména v jeho poslední hodině, vlastně děje.
Když láska k filmu nestačí
Z Babylonu i předchozích děl Damiena Chazella je evidentní, že kinematografii miluje. V debutu Guy and Madeline on a Park Bench (2009) čerpá inspiraci z nové vlny, v La La Land (2016) vyznává filmu lásku v podobě hořkosladkého muzikálu.
V Babylonu staví do centra dění celuloidový pás, kterému svět leží u nohou. Do snímku vkládá odkazy na celebrity němé i zvukové éry, pomrkává směrem k publiku prostřednictvím slavných snímků a ukazuje, že film není pouze zábavou, ale také formou, jak učinit člověka nesmrtelným. V závěru se ovšem snaha ukázat film jako cosi magického stává přehnaně doslovnou a patetickou.
V jedné z posledních scén se na plátně objevuje plný kinosál. Před zraky diváků se odehrává muzikál Zpívání v dešti. Filmové plátno s úsměvem sledují rodiny, přátelé, milenci, senioři i děti, lidé všech odstínů kůže a společenských tříd. A jedině film samotný je na několik desítek minut dokáže spojit. V závěrečné montáži se pak bez náznaku elegance mísí desítky slavných filmů od Persony přes Čaroděje ze země Oz až po Matrix a Avatara jako ukázka toho, jak moc se film vyvinul a kam se dostal od dob, kdy v kině poprvé promluvil. Neohrabané filmové poctě přitom chybí právě ono kouzlo, které se Chazelle snaží celou dobu na plátně zachytit.
Chazelle v Babylonu nezve na neotřelou cestu do historie, ani nepřináší natolik atraktivní příběh, který by utáhl 180minutový děj. Babylon chce být tak trochu kritikou, satirou, dramatem i komedií, ale na jeho finální podobě je zřejmé, že natočeného materiálu je mnohem více, než unese jediný příběh. A navzdory tomu, že se na plátně odehrávají hned tři, několik hodin po odchodu z kina bude mnohem jednodušší si zapamatovat, kolikrát na plátně někdo zvracel než to, co se Chazellův film vlastně pokouší říct.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).
Jakub Veselý 30.08.2024
Názov Doomer Music je na mieste a album nám prináša pohľad do sveta, v ktorom sú ľudské emócie potlačené, kde môžeme vidieť len drsnú schránku panelových domov.
David Stoklas 27.08.2024
Final Summer je deska, ze které čiší životní síla a touha něco dělat. A dělat to navzdory příkořím.
Veronika Tichá 26.08.2024
V narativním songu Strašidla Toad Planet ukazují, že si dokážou pohrát i s funkovějšími melodiemi a nástrojovou kompozicí... Debut u Kabinet Records.