Terapie kladivem (Nikdys nebyl)

Stačí prvních pár minut. Dusící se hlava v igelitu, brajgl v hotelovém pokoji, něco krve. Vše hledáčkem nezúčastněné kamery, která neví, kam s očima. Navrch zneklidňující soundtrack Jonnyho Greenwooda z Radiohead. Ne, tohle není film pro každého. Tím méně pro pohodlné konzumenty uvyklé předžvýkaným pointám, dovysvětlujícím komentářům a tradičnímu stylu vyprávění. Britská režisérka Lynne Ramsey mučí diváka od prvních minut dlouhými statickými záběry, které nepravidelně prokládá kusými flashbacky. Dialogy jsou v rámci interakce postav osekány na minimum a namísto explicitní akce jen letmo sledujeme krvavou spoušť, kterou po sobě zanechává osamělý mstitel v podání uhrančivého Joaquina Phoenixe. Ten představuje soukromé očko pohybující se daleko za hranou zákona. Nastupuje tam, kde spravedlnost i rutinní policejní postupy selhávají, jeho oborem jsou oběti dětské prostituce. Na objednávku pátrá a zachraňuje unesené holčičky, ale taky trestá slizké zvrhlíky. Jednoho dne však zajde příliš daleko, to když se zamotá do prominentní pedofilní sítě, která sahá dál, než se zdálo.

Sám proti všem, na cestě, ze které není návratu. Logicky se nabízí srovnání se Scorseseho Taxikářem nebo akční jízdou 96 hodin s Liamem Neesonem. Motivem přátelství brutálního asociála s křehkou dívkou pak snímek připomene Bessonova Leona nebo drsnou, vizuálně propracovanou baladu Muž v ohni od Tonyho Scotta. Díky osobité režii soustředěné na barvitý psychologický profil hlavního hrdiny si film nicméně po celou dobu střídmé stopáže udržuje specifickou svíravou atmosféru. Hned několikrát si divák může prohlédnout protagonistův trup posetý jizvami, v nestřežených okamžicích je navíc opakovaně konfrontován s temnými stíny jeho minulosti. Ty představují záblesky válečných traumat i vzpomínky na dětství poznamenané násilnickým otcem. Vše pouze v útržcích vzpomínek, které ilustrují nápor na zprohýbanou psychiku přežívajícího jednotlivce s infantilní závislostí na zelených lentilkách Jelly Beans. Vžít se do kůže člověka žijícího ve stavu jakési permanentní tiché bolesti je pak snazší díky bezchybnému výkonu Joaquina Phoenixe, který opět dokázal, že patří mezi nejvýraznější herce své generace.

Zanedbaný plnovous, mastné vlasy ledabyle sepnuté gumičkou, vzezření průměrného bezdomovce. Moc toho nenamluví, zato s kladivem si rozumí jak Rembrandt se svými štětci. Když přijde na věc, nelítostně rozsévá zkázu, avšak tváří v tvář zneužívanému dítěti loví slova jen horko těžko. Phoenixova zádumčivá kreace je na hony vzdálená impotentnímu učiteli z Allenova Iracionálního muže i zmatenému hipíkovi z bizarní dramedy Skrytá vada z pera P. T. Andersona. Přesto se jedná o přesvědčivě odehraný part z kategorie „stačí mi jeden pohled“. Těžko uvěřit, že ten samý herec ztvárnil i Johnnyho Cashe (Walk the Line), císaře Commoda (Gladiator) či vyzdechaného hipstera zamilovaného do operačního systému ve svém telefonu (Ona). Totiž. Phoenix svoje postavy nehraje, on je žije. Nesoustředí se na pouhé memorování replik, prochází kompletní fyzickou přeměnou. Sledovat ho tak občas znamená zadělávat si na noční můry. Rolí v psychologickém thrilleru Nikdys nebyl vlastně jen potvrzuje status mimořádně všestranného herce hledajícího výzvy. Podobných person je v branži jako šafránu.