Půlkapela Einstürzende Neubauten: Sběrné surovosti

Záběr na horu šrotu, která v detailu připomíná tlející maso. Kanoucí olej, vymlácené plechové pláty, mrtvé stroje. Film Halber Mensch režiséra Soga Ishiiho není jen záznamem z návštěvy industriálních pionýrů Einstürzende Neubauten v Japonsku – je churavým podobenstvím o průmyslové smrti, o konfrontaci lidského těla s technologií a kovovým odpadem.

Apokalyptické divadlo začíná asi nejsmutnějším a zároveň nejděsivějším z repertoáru Einstürzende Neubauten, songem Armenia. Snímek se z koncertního slepence v opuštěném skladišti přelévá do hybridní reklamy na vybavení kapely a její členy. Společně s popiskem rozměrů, váhy, výrobce, místa narození apod. v záběrech na motorovou pilu, nákupní košík, kontejnery a jednotlivé muzikanty se představuje vůdčí motiv díla. Předměty ze šrotu jsou s člověkem zaměnitelné, zmocňují se ho a přetváří ho, ačkoliv původně byl jejich pánem. Průmyslového odpadu je všude kolem tolik, že nezbývá než rezignovat a pokusit se s ním žít v symbióze. Nihilismus? Kyberpunk?

Motiv splynutí člověka s cizí, neorganickou hmotou se v historii filmu objevil už několikrát. K německému expresionismu patřily většinou vyšinuté postavy. Do různě zdeformovaných kulis zapadli Upír Nosferatu, Raskolnikov, Golem anebo náměsíčník z Kabinetu doktora Caligariho fyzicky – svými pohyby i tvarovou podobností s prostředím, které je obklopovalo. A pak tu je klasika všech klasik, Charlie Chaplin v Moderní době, někdejší tulák terorizovaný továrními stroji a pracovní mašinérií. Zajímavým fenoménem je v tomto kontextu budovatelský dokument, který měl ždímání lidu ve fabrice coby imanentní téma, jen nešlo o ušmudlanou psinu, ale přetvářku a oslavu übermensche.

Máme tu tedy fantastické, respektive hororové snímky, grotesku a propagandistický dokument. Člověk se může svých nástrojů bát a stávat se přitom monstrem, může se jim smát, a tak vše kritizovat, může je glorifikovat a trapně se považovat za lepšího, anebo na ně, jak je tomu ve filmu Halber Mensch, vehementně bušit. A být kovaně punk.

Způsob, jakým je Půlčlověk natočený, dokonale reprezentuje neubautenovskou estetiku s veškerým avantgardním veletočem v pozadí. I když pro ty, co se zrovna vrátili z prázdnin na Marsu a o Einstürzende Neubauten jim ještě nikdo nevyprávěl, by mohlo jít o rozkošný, jak se říká vstupní dialog. Za surrealistické scény (shluk červů zamotávajících se do tkaniček od bot) by se nemusel stydět ani raný Buňuel. A kost letící tmou, která se mění ve francouzák, je zase vesmírná kubrickovina a podobných aluzí je ve filmu víc. Každý další rychlý prostřih mění místo děje, nezřídka se ocitáme mimo sklad, přesto stále v téže chladné industriální pustině. Až to najednou vypadá, že z rozevlátého hodinového videoklipu à la Thriller se tu klube něco podstatnějšího – vizuální struhadlo se svéráznou komiksovou řečí, s níž Sogo Ishii nepracoval poprvé.

Japonský filmař, spjatý v 70. letech s punkovým hnutím na severu ostrova Kjúšú, je úžasnou polozapomenutou a typickou personou: Byl jsem u všeho / všechny jsem znal / o všech a pro všechny jsem točil (o sortě originálních lidí s kamerou, kteří stepovali za oponou raritních punkových scén všude po světě, by měla vzniknout knížka). Pět let před Halber Mensch udělal Ishii šílenou akční jízdu o motorkářském gangu Crazy Thunder Road (1980), která stojí za zhlédnutí proto, že připomíná bizarnější verzi Šíleného Maxe. Manga s živými herci, v níž je motocykl ústředním strojem/postavou, který má vliv jak na jednání postav, tak na rychlost vyprávění. S Halber Mensch se Ishii, v závislosti na vůli kapely, která si ho vyhlédla během své japonské tour, pohybuje v mnohem abstraktnější rovině.

Neubauteni se potýkají s kdejakým harampádím, jemuž přisuzují jedinečné zvukové kvality. Magickým vzkříšením do podoby hudebního nástroje bordel ožívá. Když člověk vidí, jak Blixa Bargeld spí mezi hromadou kovového smetí a svou vizáží do něj ideálně zapadá, fetišistická hra je po výtvarné stránce blízká právě filmovému expresionismu. Tři roky poté přichrastí na scénu Tetsuo!