Nepřestávám vrhat stín (WWW Neurobeat)

Spojení pražské „tovární“ MeetFactory a industriálně laděné hudby se nabízelo, stejně jako bylo unikátní. Metaforické, nepříjemné texty s hrubou videoprojekcí oddělovaly mysl od organismů. Zatímco se těla pohybovala v rytmu, v hlavě vířily otázky, na které se těžko odpovídá.

Před nástupem WWW Neurobeat zahajuje večer Jonatán Pastirčák s oběma svými aliasy Isama Zing a Pjoni. Pozdraví nesměle, ale začne zcela sebejistě. Neustále přebíhá od kláves k violoncellu, které přidává na výjimečnosti jeho tanečním beatům, které záhadně dobře fungují s východoevropskými folklorními ozvuky. Celkově to má až hororový nádech, jako by se člověk procházel sám v horách hustým, nočním lesem. Z něj vytahuje diváky nástup vokalistky Eriky Rein, společně pak modelují pop do důrazného dance/industriálu.

Na plátně se objeví mihotající se WWW. Uběhne pár minut, na stage dorazí Milesa Anděra Zrnić a Ondřej Anděra, Lubomír Typlt jakožto třetí člen je údajně v publiku. Další napjatou chvíli čekání přeruší celkové utišení, Anděra napřáhne ruku směrem k natřískanému sálu a z plných plic zazní: „Dnes jsem přestal vrhat stín!“ V následujících dvou hodinách dva nervy drásající vokály v naprosté synergii řvou i šeptají v hlasitých beatech svých starších kousků, poprvé zazní i dvě písně z připravovaného alba. A znějí přesně tak, jak by se dalo čekat.

Strohý způsob, jakým jsou opakující se slova deklamována, koresponduje s obsahem textů. Dekadentní, těžko uchopitelné stavy, verše o strachu a úniku od sebe sama, nenávisti, pasivity a přihlížení obecným problémům nebo o rutině každodenního života tu servíruje nasraný, typicky naléhavý Sifonův vokál, který má daleko k melancholii. Jde o ráznou, prudkou flow.

V zádech dvojice vidíme znepokojující obrazy, zrnění a stíny vystupujících v reálném čase. Díky nepřirozeným, „mechanickým“ pohybům Anděry rytmicky dokonale souznějících s hudbou i silnými texty je tak vizuál výraznou součástí celkového vyznění. Absolutní zapálení a smysl pro detail je vidět i ve chvíli, kdy raperovi na moment vypadne text – žádná nejistota, ve vteřině nastupuje freestyle komentující vlastní omyl a plný klub. Působí to tak přirozeně, že by si někdo mohl myslet, že to byl úmysl.

Poslední letošní pražský koncert místních WWW uzavírají po několikaminutovém potlesku dva přídavky. Neutuchající náboj, energie a vzteklost funguje od začátku do konce. A to i na ty, kterým electro-industriální rap tolik neříká. Bez ohledu na žánr se k hlavním myšlenkám, otázkám musí člověk probojovat přes masivní vrstvu metafor: jak se odhodlat k činům, jak čelit osamocení v dnešním odosobněném světě nebo jak odolávat nihilismu? Řada skličujících témat nekončí.