Po vrstevnicích Chomutova (Moody Moon Noize 2023)

„Šli jsme okolo a slyšeli zajímavou hudbu, tak jsme šli dovnitř… Tady se nic neděje, Chomutov je mrtvej, za hudbou jezdíme do Prahy,“ odpovídá nám dvacetiletý chlapec na baru Café Rouge, jak se dozvěděl o festivalu. Chomutov je město s téměř 50 tisíci obyvateli, kteří v dotazníkovém šetření uspořádaného vedením města odpověděli, že dle jejich názoru mezi největší problémy Chomutova patří kriminalita, nezaměstnanost a nedostatek příležitostí pro trávení volného času. A právě tady se spojení tří promotérských kolektivů rozhodlo usadit další ročník Moody Moon Noize, aby alespoň na chvíli udělali město v Ústeckém kraji o kousek hezčí. Není větší výhoda, než když navážete spolupráci s lokálními spolky, proto k sobě přibrali i občanské sdružení Kuprospěchu. Vznikl tak festival, který se snažil pracovat s prostorem města, když program byl umístěn do šesti lokalit, a zájemce tak povodil po místních symbolech a během přemisťování byl navíc dostatek času nasát celkový kolorit.

SABINA: Ambiciózní třídenní program začal čtvrtečním Café Rouge a kostelem sv. Kateřiny, zahajovat nemohl nikdo jiný než místní weird country/rockeři Dokruhu. Na líbezném dvorku nebylo k hnutí, kapacita nestačila. Manon meurt budou krásní asi vždycky, teď se jim navíc za zády tyčily mohutné kostelní zdi. Umístit Blue Uandi, kteří mixují nejvíc fresh a hot trendy v popu, dovnitř jednoho z nejstarších raně gotických svatostánků v Evropě, byl jeden z mnoha důvtipných kroků dramaturgie. O Heartnoize se ví, že to umí nejen s mlhovačem, ale i s light designem, a v sakrálních prostorách se jim to opět podařilo efektně a citlivě zároveň. Samotní Blue Uandi pak představovali fascinující a zábavnou jízdu od raveu přes trip hop až k české verzi reggaetonu. První večer jsem začala zlehka, dva náročné dny byly před námi. Tvoje úvodní dojmy?

VERONIKA: Zábava začala už v Kolíně, kde jsem pochopila, že Regiojet směrem do chudších oblastí Čech ve zbytečně koupené třídě Business nenabízí kafe (rozbitý automat), natož jídlo. Děkuji, že si svobodně můžu koupit dražší lístek a nedostat nic. Náladu mi spravilo nechutné kouzlo ústeckého nádraží a jeho panorama s dominantou správní budovy Spolchemie z roku 1929-30. Jde o první český mrakodrap a největší expresionistickou realizaci v Čechách, čirá nádhera. Architektura vůbec mě do téhle oblasti, kromě hudby, táhla, ale k tomu se ještě dostaneme. Odhodila jsem bagáž v nově opravené ubytovně na kraji Chomutova a spěchala na první páteční programovou položku, debatu podcastu Vysílač v Café Rouge, která se točila kolem odsunu Němců, kteří tvořili přes osmdesát procent obyvatel. Extrémně zajímavé a pořád bolavé téma našich dějin, o kterém se moderátorka bavila s místním učitelem dějepisu Josefem Märcem a dokumentaristkou Veronikou Kupkovou, ve mně zanechalo nadějeplný dojem, že cesta ke smíření je blízko. Hned na to si dvorek kouzelné kavárny natěsnané na kostel podmanila českobudějovická Marjari svým nekomplikovaným, ale okouzlujícím písničkářským projevem. Takže první dojmy, včetně pokoutního interiéru kavárny, silně pozitivní. Co ty?

SABINA: Nejlepší bylo, žes přijela! A pak se taky povedlo, že nás dramaturgové vzali do sklepení sv. Kateřiny s opět skvěle padnoucími projekty – Fæ Bestia a Awoo. Možná to byl trochu silný čaj na pět odpoledne, ale proč se šetřit. Pro mě to byl jeden z vrcholů.

VERONIKA: Kostelní sklepení mě ohromilo a díky tropickému vedru v něm bylo nádherně. Fae Bestia se svými temnými beaty mě fakt dostala – experimentální RnB umocněné historickými kulisami a apokalyptickou projekcí evokující počítačovky z devadesátek.

SABINA: Dalším festivalovým místem byla Kulisárna, tzv. největší použitelný sál Chomutova a taky místo největšího družení, výběru fresh hudby z české a slovenské scény s přídavkem spontánního setu Ankiho ve tři ráno. Z Wodehn & Zzai sál šílel, Xces bylo zase ztělesněné šílenství a Glory Affairs měli šíleně dlouhý rozjezd.

VERONIKA: Pomalý rozjezd Glory Affairs mi vůbec nevadil, pomalu si mě nalákali do sálu a já se nestačila divit. Oscilují mezi současným experimentem, (post)klubem a globálními zvuky, aby poukázali na to, že hranice mezi nimi stejně neexistují. Lákavá pozvánka na jejich akce, které prý bývají komunitními hostinami pro smysly, kde hrají vedle zvuku a videa důležitou roli i stage design včetně soch, divadelní prvky, kostýmy a jídlo.

Jinak Kulisárna je kouzelně obskurní. Chvíli trvalo, než barmanům došlo, že pivo skoro nikdo pít nebude, ale pak už všechno šlapalo. Třpytivé třásně nad hlavami, upocený vzduch a elektrizující nálada nahrály Ankimu. Hodně jsem se těšila na Wodehn & Zzai, které pro mě byly highlight Besedy – já si koncert plný tance, svěžího rapového projevu a průpovídek užila, ale přišlo mi, že lidi ze sálu mizeli.

SABINA: Možná aby byly odpočatí na krásný polední zážitek, ne?

VERONIKA: Ano, to startovala procházka se sochařem Pavlem Karousem po brutalistních pokladech města. Mě nejvíc dostala fontána Květ a příběh chomutovských lázní, a to nemluvím o příjemném povídání u piva expost třeba o tom, jak potkal expremiéra Špidlu se třpytkami na tváři na Gay Pride.

SABINA: Karousův výklad nebyl jen doprovodný festivalový program, tedy jak jsou někdy tyhle věci chápány, jednalo se o důležitou součást celé dramaturgie a vůbec myšlenky festivalu. Odkryl nám další tvář a výraznou část historie Chomutova. A při poslechu Ida the Young a Barbory Hory v altánu parku Čs. Armády jsme tak už věděli, na jak promyšleně sestaveném prostoru se válíme.

VERONIKA: Na plzeňskou kapelu Ida the Young jsem dostala tip od kamaráda už loni a jejich akustický koncert v altánku byl jedním z nejkrásnějších momentů vůbec. Hlas Iris Hobson-Mazur měl podmanivě křehkou sílu a když zpívala píseň inspirovanou dokumentárním filmem o páru vulkanologů (Erupce lásky), došlo i na slanou vodu v koutcích očí.

SABINA: Chvíle zahálky na trávě netrvala dlouho. Nejdražší nástroj festivalu patřil Nikol Bókové – s pianem za tři mega nemůžete hrát v ledajaké hospodě, výběr padl na barokní kostel sv. Ignáce. A zážitek to byl dle předpokladů transcendentální.

VERONIKA: Koncert Bókové vystřelil úroveň Moody Moon Noize ještě o několik pater výš. V lavici jsme seděli ještě s Karousem, který se nezapřel a hodnotil mučící potenciál kostelních lavic podpořený rantlem na zádové opěrce. Mrazení přivodil film Arvéd promítaný ve sklepení sv. Kateřiny za hudebního doprovodu Aid Kida a Pjoniho. Film o černém mágovi, konfidentovi gestapa a později komunistické Státní bezpečnosti jsem sice viděla podruhé, ale tohle byla velká síla.

SABINA: V sobotu obecně nebyl čas ztrácet čas, přišla řada na tvrdý život na ulici a návrat do Kulisárny. Totálně autentický čávo Čavalenky, na Berlin Manson všichni tancovali, já jsem kývala hlavou, ostrá show i texty. Pak přišla doba temna s Body of Pain a dlouhé rozpravy se starými i novými přáteli.

VERONIKA: Já jsem se ještě stihla nacpat luxusním místním falafelem, napumpovat se proseccem a před deštěm už taky být v Kulisárně. Rozsekal mě hned první koncert. Pražští avantgardně punkoví Neue Welt představili mnohovrstevnaté songy, ve kterých se skrýval impozantně zpracovaný odkaz Psích vojáků. Když jsem se pak pohupovala v rytmu Čavalenkyho Chlapců na ulici, myslí mi plynuly scény z dokumentu Kambium 1492, kde tenhle raper vypráví příběh lesa v Kokošovské dubině, příběh stromů, které vnímáme optikou trhu, protože cenu pro nás mají jen v momentě, kdy jsou pokáceny a prodány. Antikapitalistickou náladu podtrhlo divoké vystoupení Berlin Manson. Kotel pod pódiem jak urvaný ze řetězu, takže jsem se nechala strhnout živelnou energií, ale zároveň přemýšlela, jak se trio vyrovnává s náporem slávy a proč si myslí, že Adorno je debil.

Pak už jsem venku, je skoro po všem, vdechuju chladný vlhký vzduch, smysly přeplněné dojmy a jakkoliv mi ještě před půlrokem přišel nápad pořádat Moody Moon Noize v Chomutově ulítlý, teď ho doceňuju. Festival dokázal minimálně nabourat představu pražské hudebně alternativní bubliny o nežitelném industriálním městě, smysluplnou formou přiblížit kouzlo sudetské lokality a zároveň nabídnout progresivní line-up. Vrátit se je nutné už kvůli výjimečnému Kamencovému jezeru se specifickým složením vody s údajně léčivými účinky nebo na bližší prohlídku tzv. Chomutovského experimentu, tří bytových domů inspirovaných tvorbou Le Corbusiera, uspořádaných do tvaru větrníku, od 80. let impozantní dominanty města.

SABINA: Určitě je inspirativní sledovat, že představa o hudebním festivalu překračuje obraz oploceného areálu buď na zelené louce, nebo ve velkoměstě, s několika postavenými stagemi. O to víc potěšující je, že se i na periferiích nebo v zapadlých koutech republiky objevují akce s propracovanou dramaturgií s nemainstreamovými jmény. Zároveň si říkám, aby nedošlo k tomu, že se pražská scéna jen přemístí do znevýhodněné lokality bez kontextu daného regionu, bez zapojení místních a s vědomím a respektováním jejich zkušeností. Aby nedocházelo k exotizaci daného prostředí. Je vidět, že dramaturgický tým se v programu těmto jevům snažil zabránit právě zařazením podcastové diskuze na ožehavé téma nebo architektonické procházky, ve kterých návštěvnictvo mohlo získat širší kontext, nebo i výběrem interpretů a interpretek z marginalizovaných skupin, jako Čavavalenky nebo Anki. Těším se, po jakých vrstvách Chomutova se Moody Moon Noize vydá příště.