Pop (Messe) na správném místě (2022)

Na Facebookové stránce Pop Messe sleduju videospot, ve kterém známé české tváře vyslovují název festivalu. Skóre je vyrovnané mezi českou a anglickou výslovností několika slabých vtipů. Ze slovních hříček se staly copywriterské přesmyčky uvádějící novinky k festivalu, což později prosáklo až do vsuvek mezi songy na stagích. OzvěMesse, veselMesse, družMesse. Promo druhého ročníku brněnského festivalu bylo jinak od začátku přehledné a kvalitní, zdálo se, že původní ambice z let před covidem, kdy odvážný lineup připomínal slovenskou Pohodu, pomalu ožívá.

Dominik: S městskými festivaly nemám dobrou zkušenost, respektive s těmi, co mají velký budget, snaží se o dramaturgický přesah a skončí jako lunapark, kde koukáte na vystavená auta, houpete se na lodi kapitána známého chlastu a každou chvíli vám někdo cpe reklamní leták do ruky. Tady to tak nebylo a doufám, že ani nebude. Hudba je na Pop Messe na prvním místě, festival má v sobě stejnou volnost a lehkost jako minulý rok. Myslím, že to je hlavně kvůli celkové náladě města a poloze festivalu. Dystopický stadion, ze kterého je dobře vidět na obě hlavní stage, je prostorný a zároveň díky divokému porostu zvláštně intimní. Trochu jsem se obával nových pódií, po předchozí zkušenosti s dojížděním na Moravák za djskou stagí. Pořadatelé se ale poučili a využili vedlejších vnitřních prostor Bobycentra a Cafe de Paris. Velké překvapení, ke kterému vedla cesta přes venkovní soundsystém. Celkem pět míst, která se nepřeřvávala, a zároveň byla od sebe pár kroků. Cos říkal na areál?

Vašek: Nemůžu srovnávat s loňským ročníkem, ale nadchnul mě. Stage blízko sebe, a přitom se nerušily ani při zvukovkách. Areál má nádherně „uzavřený” feel a tribuny sloužily jako velkokapacitní chill out zóna, kde byly koncerty krásně slyšet. Velké plus za „vstupní soundsystém”. Kluci z Bashment Bass Foundation crew postavili nádhernou stěnu, kde se střídal dub, jungle, reggae i dubstep a v noci díky krásnému osvětlení vytvářela pod stromy kouzelnou atmosféru. Inu, když náhodní kolemjdoucí začnou tančit na dub, je na světě vždycky o něco lépe. Alfa i omega hudebního festivalu jsou ale samotní interpreti a tu bylo z čeho vybírat, a to jak ze scény domácí, tak i zahraničí. Z tuzemska pestrý výběr jmen jako WWW, Dunaj a Iva Bittová, Prago Union, Bert & Friends, Midi Lidi, Shakk-Attack nebo třeba Mutanti hledaj východisko. I na tomto omezeném vzorku je vidět krásná žánrová pestrost, díky které si akci užili lidi často se značně odlišným vkusem.

Dominik: Vybrat si mohl každý, a právě proto se lidi mohli dostat jak na populárního Skeptu nebo Bicep, tak na věci, které v mainstreamových hudebních žebříčcích nenajdou (MC Yallah, Shortparis, či Ic3peak), a to je dobře. Smazávání pomyslné hranice mezi mainstreamem, středním proudem a undergroundem je už dávno normou. Z českého výběru překvapila kytarovka MMNK svým nekompromisním instrumentálním podáním a skvělou show. Ozvěny The Mars Volta a brněnský humor můžu ve velkých dávkách. Pro to druhé jsem si došel následující den za Midi Lidi, abych si připomněl, kdo mě během karantény ochraňoval před depresí.

Hodně mě nadchly obě vnitřní stage. Místo klasické hranaté haly šlo o geniální futuristický prostor. Zoner Bobyhall s modře osvícenými stolky a pohodlnými sedačkami, středně velké pódium. Nad hlavami zářily blikající led tyčinky a člověk pomalu zapomínal, že je na letním hudebním festivalu. Bobycentrum však často převyšovalo vizuální stránkou tu zvukovou. Ve vedlejší Cafe de Paris byl svět v rovnováze. Tři velké, neony osazené kopule svítily nad parketem obehnaném pohodlnými stolky pro ty, co měli k tancování daleko, nebo už ho měli dost. Tady se odehrálo největší překvapení pátečního večera: charismatický Morwan, tanečními beaty nasáklý ukrajinský postpunk, celý set odehrál sám s laptopem a basovou kytarou rozjíždějící pestré rozklady. Východní folklor míchal se studeným pronikavým hlasem, zatímco striktní beat rozdupával všechny v sále. Chyběla už jen láhev vodky a tři hodiny přídavku.

Vašek: MC Yallah byla rozhodně highlight prvního dne, její flow je skvělá, byla energická a show si užívala. Vlastně celý první den byl hlavně ve znamení rapu. Nejdřív Prago Union, u kterých trvají moje výhrady k živé kapele. Letní nebo festivalový feel jejich tvorbě moc nesluší a Prago jsou tak pro mě nejlepší jen jako Kato s djem v zádech. Víceméně nepřekvapiví byli Mutanti hledaj východisko, což ovšem znamená, že jejich show byla skvělá. Je vidět, že tahle formace má už slušnou fanouškovskou základnu, výborně pracuje s publikem a garantuje skvělou zábavu. Večerní výlet do grimeového světa s panem Skeptou byl super, byť se přiznám, že mě štve přístup některých MCs, kteří jako by dělali nezbytné minimum, aby publikum rozjeli, a ve zbytku času ukazují, jak to mají na háku. Skepta má skvělou flow, suverénně sází do skvělých riddimů, ale zatímco jeho výkřiky „Energy! Energy!” excitovaly diváky, jeho jako by nechávaly chladným. Nadupaná show, projekce nádherná, zážitek. Jen hostující Frisco neměl den a Skeptovo vystoupení spíš ředil.

Dominik: MC Yallah rozjížděla rychlou údernou flow v ugandských dialektech kiswahili a luganda a perkusními synkopami procházela s lehkostí bez jediného škobrtnutí. Ic3peak naopak publikum drtili industriálem doplněným o tvrdé trapové beaty v kontrastu s jemným hláskem Anastasie Kresliny. Škoda nedotažené projekce. To Bicep přivezli vizuální porno s živě mixovaným atmosférickým setem. Skeptu zase snímali na velké plátno v pozadí stage, do kterého byla puštěná animace tekoucí vody.

fotogalerie z festivalu zde

Vašek: Mimo rap a grime byl skvělý Radikal Guru, polský producent, který na soundsystém stagi předváděl svůj typický zvuk označovaný jako „rootstep”, tedy dubstep silně načichlý dubem. Basa byla řádně hutná, jen úroveň páteční hlasitosti venkovní stage měla za následek znatelné ztišení den na to. Vyvrcholení pak představovali Acid Arab, kteří zaplnili Zoner Bobyhall. Charakteristická výbušná směs elektroniky a blízkovýchodní harmonie publikum notně rozhýbala. Já měl boty za den protancované a šetřil síly na sobotu.

Nenáročná směs lehkých beatů, éterického zpěvu a místy výraznějších momentů v podání Vanishing Twin příjemně odstartovala sobotní program. Jejich celkový estetický výraz se pro mě hodil k rozkoukávání a plánování, co je radno stihnout, a sloužil spíš jako podkres. Ostatně jejich svébytný styl je funkčnější na nahrávkách a ideální je rovnou se kochat jejich vizuály. Hauntologických kvalit některých britských umělců sice nedosahují, přesto zaujmou.

V zásadě povinnou zastávkou byl koncert WWW, které jsem viděl po mnoha letech a kteří opět nezklamali a dokázali, že jsou stálicí naší scény z dobrého důvodu. Hypnotický projev a řezavé texty se často pohybují až za hranicí komfortního, a to je zapotřebí. Na ně navázalo jednoznačně největší překvapení festivalu, a tím byla Alewya. Londýnská zpěvačka s egyptsko-etiopskými kořeny má za sebou teprve krátkou kariéru, což se projevilo i na délce vystoupení. Její doprovodná djka nejdříve zahrála půlhodinový natlakovaný set plný tropical bassu a uk funky jako warm up a na Alewyu samotnou pak zbyla druhá půlka vystoupení, kterou využila na sto procent. Výbušná směs R’n’B, dancehallu a nepopiratelného afrického vlivu byla plná nadšení a energie a publikum se nechalo snadno strhnout. Z Alewyi vyzařovala až bezelstná radost a nadšení a po vystoupení prohlásila, že ji místní publikum nadchlo a už se těší na návrat. A v tom rozhodně není sama.

Dominik: Son Lux jsem na velké stagi fandil, než mi došlo, že by jim více slušel klub. Do prostoru se naopak trefila petrohradská pětice Shortparis, pracující s prvky postpunku, avantgardního popu a rituálního tance. Uvnitř byla jejich show doplněná o skvělou práci se světly, divoká i svůdná show zároveň. Experimentální výpady nástrojů, nepředvídatelná kompozice a dynamika celé kapely trpěly občasnou zvukovou nevyvážeností jednotlivých nástrojů, což kazilo pulzující atmosféru.

Vašek: Španělsko-italské duo Dame Area předvedlo silovou nálož techna, které zanechalo publikum téměř paralyzované. Vyléčit se dalo na soundsystem stagi, kde nejprve zazářil český projekt Shakk-Attack a následně mladý dubový producent Alpha Steppa (syn, resp. synovec dubového dua Alpha & Omega) spolu s MC Ras Tinny. Soundystem v zádech, basa všude kolem a MC přímo v publiku se postarali o nesmírně inkluzivní a vřelý zážitek.

Vrcholem festivalu byl samozřejmě The Bug a Flowdan. Zoner Bobyhall sice dopředu vzbuzovala obavy z kvality zvuku, ale když se prostor naplní lidmi, je celkem uspokojivý. Bug navíc neponechává nic náhodě a spolu se svým zvukařem se vždy snaží – zde tedy v radikálně omezeném čase – vyždímat ze zvuku maximum. The Bug začal dvacetiminutovým setem, kde se mísily hlukové plochy s těžkou basou, která místy hrozila prostor rozbít, ostatně v průběhu první půlky ze sálu odešlo s kroucením hlavou nejvíc lidí. Druhá půlka byla s Flowdanem, intenzita hluku polevila, o to víc se rozjelo publikum. Dvojice naservírovala nekompromisní, brutální, energickou show a v dobrém i ve zlém se o ní bude ještě dlouho povídat. Mimochodem, kdy se z moshpitu stal zas takový hit?

Dominik: S příchodem trapových breakdownů a koncertu Tylera the Creatora s Trash Talk. Děcka se s tím furt trošku trápí, ale najdou se… Bugův set byl mohutným průřezem kariéry Kevina Martina, ve které se často objevoval raper Flowdan, jenž jako správný MC udržoval pozornost publika drceného silnými bass wobbly. Fyzický zvuk si v hale vybral svou daň a často se zmuchlával do jednoho velkého zahuhlaného celku, ovšem hrát venku by se rovnalo demolici Lužánek a blízkého okolí. (Za pokus by to stálo.)

Večer zakončený výběrem aktuální nejlepší bassové hudby pod taktovkou české djské špičky Nobody Listen b2b Kewu uspěla bez přešlapu, stejně jako dvojice Hekaté (Yoga Collective) a NCOL (Ankali), která vypínala kontrolery v nabitém Cafe de Paris, až když měli uklízečky vygruntováno a venku svítalo.

Sobotní program mile doplnil fakt, že z celodenních přeháněk vyšel pouze dopolední déšť. S mokrou antukou na stadionu se však pořadatel vypořádal až k večeru. Na to, jak velké bylo promo, se v areálu protočilo kolem 8 000 návštěvníků za dva dny festivalu. Nic překvapivého na druhý ročník. Míst bylo všude dost, na tribunách, na parketu i na vnitřních stagí. Areál snese víc lidí, stejně jako stánků. Když se chce člověk před posledním interpretem najíst a z celkového výběru má najednou pouze dva stánky, které podávají jedno jídlo s dlouhou frontou, není to dobrá vizitka. Ve městě pověstném svou gastro kvalitou bych zrovna tyhle problémy nečekal. Nicméně Pop Messe je za mě nejnadějnější městský festival, který má spousty prostoru a potenciálu pro růst. Skvěle odladěná dramaturgie a osobité destinace, do kterých se už teď těším zpátky, mažou zmíněné neduhy. Jak to vidíš ty?

Vašek: Mě taky zklamalo gastro. Když jsem kráčel brněnskými ulicemi, míjel jsem jednu kavárnu za druhou, veganské podniky, světovou kuchyni a bůhvíco. O to více vynikla poměrně chudá nabídka jídla i pití na festivalu. A nemožnost se najíst v jednu po půlnoci byla vyloženě fail. Rezervy jsou ve zvuku Zoner Bobyhall, nicméně masa lidí dokázala zvuk poměrně pěkně „poladit”. Co říct závěrem? Pop Messe je na skvělé cestě dostat se do špičky tuzemských městských festivalů. Klíčové je, aby organizátoři naslouchali konstruktivní kritice a více se otevřeli spolupráci s městem, pocit jisté výlučnosti byl cítit z lecčeho. Čím festival vede už teď, je dramaturgie. Pokud se na pár metrech potkává dub, techno, noise, shoegaze, rap, grime i folk a všichni si připadají jako doma, víte, že jste na správném místě.