Martin Šmíd | Články / Reporty | 16.10.2024
Nad Brnem visí půlka měsíce, v Kabinetu múz je plno. Místo žije, dav je rozdělen na části. Jedni jsou venku, druzí rozesazeni u stolů, třetí stojí ve spletitých frontách na pití, šatnu a pásky. Na programovém plakátu vedle jmen A Place to Bury Strangers a Stella Rose stojí červenými písmeny „vyprodáno“. Není se čemu divit, americká skupina je svými hlučnými vystoupeními proslulá, a i Stella Rose, jméno, které je v porovnání s dvaadvacetiletou kapelou méně známé, se lidem v mysli lehce usadí jako dcera Davea Gahana z Depeche Mode.
Netrvá to dlouho a dav se přelívá do sálu. Uvnitř visí kouř a ve tmě z backstage tiše vychází Stella Rose a bez otálení vykopává s burácející perkusí, dunící basou a strohými kytarovými riffy. Na pódiu sama s předem připravenými smyčkami, na některé songy vytahuje kytaru a výstup je to díky své jednoduchosti strhující. Rose zpívá a vystupuje celým tělem a ve chvíli, kdy se dotýká natažených rukou, jako by večer skutečně začal a spadal tenký závoj, za kterým se do té doby schovávala. Podklad je tvrdý, ale o to líp se od něj dá odrážet do míst, kde je lehko, bezstarostně. U posledního songu, Angel, levituju a stojím nad něčím, s čím jsem přišel z venku, co už nepotřebuju.
Následuje pauza, u baru hraje Here She Comes od Slowdive a očekávání graduje. Merch vedle triček, vinylu, cédéček a kazet obsahuje i kytarové pedály značky Death By Audio, založené kapelou, už když začínala. I obal desky jejich nového alba Synthesizer lze použít jako základ pro složení syntezátoru. A Place to Bury Strangers mají jasnou misi, tvořit hluk jakoukoli cestou.
Zakládající člen Oliver Ackermann u kytary, John Fedowitz s basou a Sarah Wilson za bicími. Ozývá se blesk kytarového feedbacku. Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde. Posledních pár sekund nehybného napětí a pak s jednotným úderem začíná hodina a čtvrt zběsilého a nezkrotitelného zvuku. Ackermann s kytarou chodí tam a zpět, jako by měl nástroj vlastní mysl, Fedowitz stojí pevně na svém místě s očima na pedálech, shoegaze. Je těžké přesně určit, kde jeden song končí a druhý začíná, všechno spojuje noise.
fotogalerii z koncertu najdete tady
Když skupina hraje, pravidla mizí. Zvuk tupí zuby zhoubným myšlenkám a slouží před nimi jako úkryt. V hlavě už není místo na druhá rozhodnutí, první nápad vyhrává, Ackermann vede příkladem a dělá, co ho napadne – košile přes hlavu, protože poslepu se našlapuje instinktivněji, a kytara nad publikum, aby taky hrálo, protože žádná nota není špatná. Bubnuju na sebe rukama, pár bláznů skáče v opojení ze stage v pokusu o crowdsurfing, daří se jim to až na potřetí.
Ackermann práská s kytarou o zem a oběšuje ji na příhradové konstrukci a kapela se vydává do hrobu publika, kde v úzkém kruhu vyrábí rituální sérii divokých a nerozluštitelných improvizací. „I melt into the floor, when you get near.“ Při návratu na pódium je celý sál v rauši. Finálním kouskem je desetiminutová hluková palba, kterou u bubnů řídí Wilson atletickým výkonem. Koncert končí. U sálových dveří slyším stížnosti na bolest uší a jsem vděčný za špunty, bez kterých by neměl A Place to Bury Strangers slyšet nikdo. Je čas se vrátit do relativního ticha.
A Place to Bury Strangers (us) + Stella Rose (uk)
12. 10. 2024 Kabinet Múz, Brno
foto © Dag Markl
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.