Slzy, kolektivní radost, smutná rána a nálož dalších emocí z letošního ročníku festivalu Pohoda. Špatný zvuk? Komety letí krajinou tisíce a jedné noci.

Oficiální zahájení a zakončení měli jako již tradičně v režii bratři Cabani, můj festival byl ohraničený dvěma fascinujícími hudebními filmy.

Karel Och v jednom rozhovoru na otázku, jak se vlivem covidu změnila témata filmů, odpověděl, že se objevilo mnohem víc filmů o lásce. Je to tak, ve Varech?

Jack White si vystačil s málem, soustředil se na hudbu a sám se nechával omamovat energií, která v tom divokém proudu hlasitých fuzzových kytar tepe.

Až včera, pátý den festivalu, jsem zažila aplaus při roztažené oponě, tedy potlesk spontánně zaburácející během projekce. Bylo to hned po úvodní scéně filmu Můj otec, kníže.

Třináct filmů a zatím z toho byl vždycky minimálně podnětný zážitek. Jedním z nejlepších byla Zapomenutá země islandského režiséra Hlynura Pálmasona.

Teploty jak na houpačce - z deště do extrémně klimatizovaného kongresového sálu, z filmu pak rovnou na sluncem rozpálený asfalt před Thermalem.

Narážím na věci, kvůli nimž ve mně roste vztek. Vztek na ne zcela jasného pachatele, jemuž bych chtěla položit pár hlasitých otázek. Co to provádíte s Thermalem?

Nick Cave & The Bad Seeds, Beck a Underworld coby headlineři letošního Metronomu zabodovali. Co ostatní, co všechno ostatní?

Když vstupujete do sklepní části Husy na provázku, kde se nachází scéna brněnského performativního pole Terén, můžete si být jisti, že vždy budete svědky něčeho...

Jsme doma, nebo venku? Jak se dívat na vývoj festivalu Mišmaš a jak na karpatské výhledy? O potocích lásky, dobrý lidech a dětech coby nadějích.

Současná inkarnace Crime & The City Solution sice neoplývá tak zvučnými jmény, jako když jednu dobu téměř stínovali sestavu The Bad Seeds, ale úterní koncert byl velmi přesvědčivý.

Letos už se ale fantazie týmu kolem Borka Holečka mohla opět rozletět všemi směry. Díky tomu si návštěvníci mohli vychutnat tradiční geograficky i žánrově pestrý hudební mix.

Po první díle přinášíme pokračování reportáže z berlínského festivalu Tempelhof Sounds. Muse, The Strokes, Anna Calvi a mnozí další. Včetně spálené kůže.

Zkuste si vybavit jediný okamžik svého života. Vzpomeňte si a znovu prožijte pocit, kdy jste si v duchu řekli: ano, teď žiju opravdu dobrý život...

V Galerii mladých ožívá snově surrealistické mojo, o patro výše implicitně stalkerský polodokumentární film a vedle, v Galerii u Dobrého pastýře je možné zažít dotyk postapokalyptického světa.

Když byl loni ohlášen nový festival s headlinery Muse a The Strokes na letišti Tempelhof, poskočil jsem radostí. A rovnou schytal od okolí pár jízlivých narážek.

Chvěje se sál, drnčí jeho železný interiér, mám cukání spustit něco jako pogo, ale dopadlo by to těmi pěstmi.

Když pak nastoupil Woodkid s osmičkou hudebníků a přerušil několikaminutovou zvukovou ouverturu v záři tepajících červených bodovek, stačilo pár tónů hitovky Iron a bylo uvařeno.

Co ale zmůže skvělý setlist, když veškeré emoce končí na kraji pódia? Eric Clapton jako pára nad hrncem.