Céline Sciamma využila období korony k natočení intimní, křehké a trochu mystické miniatury, v níž, jak je u autorky zvykem, objevujeme svět z ženské perspektivy.

A protože zlověstné předpovědi o dešti a zimě se zdaleka nenaplnily, Respect byl opět kouzelným setkáním s pestrou hudbou a přátelskými lidmi, na jaké jsme už léta zvyklí.

Tentokrát se Anna ujala i jedné ze dvou hlavních rolí v příběhu dvojice, která si během zhruba šesti let, co ji sledujeme, projde takovou vlastní vztahovou křížovou cestou.

Patrně mým největším favoritem letošního ročníku bylo iránské drama Na cestě sedmatřicetiletého debutanta Panaha Panahiho.

Před třemi lety dostal Olmo Omerzu ve Varech za svůj film Všechno bude cenu za režii, teď se vrátil do hlavní soutěže s příběhem patriarchy...

Mezi žánry přešlapuje i islandské mysteriózní drama Ada, jež důrazně staví na atmosféře místa a poněkud klaustrofobické síti vztahů mezi hlavními hrdiny.

Slovenský festival Tanečno skrze lekce, diskuze a představení zprostředkoval spoustu zkušeností a zábavy jak profesionálním tanečníkům, tak nezasvěceným divákům.

Naprostým vrcholem v Trojhalí Karolina byla ale skladba Persephassa pro šest perkusionistů, kterou napsal Iannis Xenakis...

Více než deset let po canneském vítězství se Strýčkem Búnmím se Apichatpong Weerasethakul vydal do Kolumbie - a na magickou výpravu vzal i Tildu Swinton.

V psychedelickém fialovomodrém světle se dějí věci. Hranice mizí a beze slov se vynořují nové konexe.

Těžko sledovat, kdy se shluky not opakují a kdy obměňují, klíčem jsou drobné, neustálé posuny. Je ta hudba pořád stejná, nebo nekonečně proměnlivá?

Ihned po shledání se starými známými v hospodě na jaroměřském letišti rozpoutá hádku tvrzení, že Josefstadt je nejotevřenější alternativní festival u nás.

Aktuální UK bass, grime, drill a drum and bass a velká stage na nádvoří pod sluneční palbou v kontrastu plně obsazených arkád historické budovy. Skvělé místo.

Typy, které si zjevně přijely do Hradiště hlavně zachlastat a ve své tuposti klidně vybučely i legendární Galinu Kopaněvu, mě od LFŠ na pár let úplně odradily.

Dobrou událost nedělá jen vychytaná dramaturgie, na stejné úrovni stojí i věci okolo. Jen víc takových akcí!

Posledních několik dní mám pocit, jako bych se nacházela v obrovské počítačové hře. Nebo možná trochu jako ve filmu.

Vidět tři mexické filmy za jeden den se ale ukázalo podobně zničující jako vypít naráz celou láhev Tequily a citron si nakapat do očí.

Silniční cyklistice je Hradiště poměrně nakloněno, i když večerní cesta podél neosvětlené řeky se málem proměnila v triatlon. Ze sedla vnímám město z úplně jiné perspektivy.

Pro nadšenou puberťačku byl dokonalý zážitek vidět třeba Filipa Topola vášnivě doprovázet Pád domu Usherů, bez ohledu na to, že mezi filmem a hudebníkem nedošlo právě k synergii.

Pobaví mě setkání s Markétou Lisou. „Ahoj, nejste s Midi Lidi náhodou to překvapení v šapitó?“ „Jsme, ale nikomu to neříkej.“