Hadí sykot (z Varů) II.

Třináct filmů a zatím z toho byl vždycky minimálně podnětný zážitek. Jedním z nejlepších byla Zapomenutá země (Vanskabte Land/Volaða Land) islandského režiséra Hlynura Pálmasona. Jde o film veskrze dvojjazyčný, konkrétně islandsko-dánský.

Dvojjazyčný je původní název, dánsko-islandské je i herecké obsazení. A především z prolínání a zápasu těchto dvou kultur vychází téma filmu: někdy v druhé půli 19. století se vydává mladý energický luteránský pastor z Dánska na Island, aby tam dohlédl na stavbu kostela a stal se v místní obci duchovním pastýřem. Volí si komplikovanější cestu přes část ostrova, aby se cestou lépe seznámil s místním lidem a přírodními krásami, jež plánuje zachytit svým fotoaparátem. Zásadní je pro něj jeho společník - tlumočník mezi oběma jazyky, mezi oběma kulturami. Už na lodi je pastor zjevně novým jazykem stejnou měrou popouzen jako fascinován. („Proč máte tolik výrazů pro déšť? To se nejste schopni rozhodnout?“) Nicméně elegantní, přátelský a jemný tlumočník dovede svou přítomností všechno uhladit a smířit pastora nejen s jízdou na tvrdohlavých konících, ale i s drsným průvodcem Ragnarem. Ovšem poté, co hlavně pastorovou vinou tlumočník zahyne při překonávání řeky, se mu dveře k možné šťastné lásce na Islandu a k Islandu definitivně zavírají. Ragnar ho sice zachrání před smrtí a dopraví do cíle, tam však přes veškerou upřímnou či zdánlivou snahu místních nejde nic podle plánu.

V Pálmasonově filmu všechny složky perfektně fungují v představení Islandu jako země specifické krásy, z níž jde hrůza a kde jako by za každým kamenem vykukují trolové. A je celkem jasné, že taková země nemůže být dvakrát přátelská k tomu, kdo ji chce obrátit na luteránskou víru. Je důležité si uvědomit, že Island byl sice pod dánskou nadvládou od poloviny 16. století, jeho odlehlost mu však dlouho zajišťovala faktickou nezávislost. Od devatenáctého století se začaly vzdálenosti povážlivě zkracovat, takže rostl i tlak na kolonizaci Islandu. Ať už za tím byly finanční zájmy nebo idealismus, Islandu bytostně cizí náboženství se tu začalo čím dál víc prosazovat. Ostatně dodnes se k luteránskému náboženství hlásí přes 60 % islandských obyvatel.

Pálmason na dvojici hlavních hrdinů, pastorovi a Ragnarovi, ukazuje, jak dynamický a nejednoznačný je/byl/mohl být vztah mezi těmito dvěma kulturami. Ragnar zprvu působí jako až příliš typický Islanďan: dokonale rozumí přírodě a zvířatům, skoro všechny své činnosti doprovází zpěvem lidových písní, každé ráno provádí jakési „domorodé” cvičení, jeho tělo se svou šlachovitostí podobá tělu divoké šelmy. Pastor naopak působí křehce, nicméně v očích mu plá touha po poznání a do přírody se s fotoaparátem vydává s odhodlaností bílého objevitele. Časem se ale ukazuje, že v Ragnarovi je i velký kus dánské kultivovanosti, a v pastorovi naopak pořádná porce islandské divokosti. Oba mají společnou neschopnost přijmout tuhle svou „nepřátelskou” část. Oba v sobě mají něco, co začalo jako fascinace jinou kulturou, jiným jazykem, ale vlivem okolností se překlopilo do nenávisti. A právě to, jak jsou si oba dva blízcí, vede k nevyhnutelnému střetnutí s tragickým koncem. I když, jak napovídají sekvence statických záběrů, které každou mrtvolu objevující se v příběhu nechají postupně pohltit krajinou, co je jeden živý či mrtvý tvor v porovnání s islandským všehomírem? Takže jakápak tragédie…

PS: Už jsem přišla na smysl znělky s „Janžurkou”! Pan příslušník chtěl být vždycky paní Janžurovou, a tak si nechal ukrást její cenu nevyčíslitelné ceny. A paní Janžurová zase vždycky chtěla být příslušníkem, proto jí udělala radost soška pohraničníka s věrným psem.