Sdílená vyznání (Damien Rice)

Kdyby se Jacques Brel nenarodil v Bruselu, ale v Dublinu, možná by zněl podobně jako Damien Rice. V epických baladách irského solitéra najdeme podobně velkorysé dávky dramatického napětí a obnažené citovosti jako u těch nejlepších šansoniérů, ačkoli žánrově odkazují spíš k tradici křehkých folkových introvertů typu Tima Buckleyho nebo Nicka Drakea. Rice by mohl celý večer stát pod bodovým reflektorem s kytarou, ani se nehnout a publikum by mu i tak viselo na rtech. Jelikož ale nepostrádá smysl pro poutavou pódiovou prezentaci, své nedělní vystoupení v Divadle Hybernia pojal mnohem rafinovaněji. Spíš než „obyčejným“ koncertem bychom ho mohli nazvat – přiznávám, poněkud toporně – jakýmsi komponovaným pásmem písní a slova s přidanou divadelně-výtvarnou hodnotou.

Adekvátní úvod obstarala katalánská zpěvačka a kytaristka Sílvia Pérez Cruz, která Rice doprovází na celém turné a společně s lotyšskou performerkou a choreografkou Janou Jacukou dotváří i podobu jeho setu. Když se tedy po čtyřiceti minutách jemně melancholických písní loučila s osazenstvem sálu, které si nejen bezezbytku získala, ale nenuceným způsobem ho i rozezpívala, neviděli jsme ji zdaleka naposled.

Přesně v devět se ze tmy vynořil Damien Rice v kulichu, chopil se akustické kytary a z okraje pódia, jen tak bez mikrofonu odstartoval písní The Professor & la fille danse, na níž už s plným zvukem navázal hitem Delicate ze svého prvního alba. Stejnou skromností a bezprostředností pak okouzloval sál celé bezmála dvě hodiny. Při Accidental Babies usedl k pianu, většinu času ale zůstával věrný kytaře. V pauzách vedl poměrně dlouhé monology, v nichž přibližoval pozadí svých songů nebo vzpomínal na Irsko svého mládí, protože však většinou probíhaly spíš v rozmarnějším tónu, nepůsobily únavně, naopak odlehčovaly a tišily vypjaté emoce rozbouřené písněmi. Vkusné a nenucené vtipkování přinášelo úlevu a obnovovalo síly na vstřebání dalších sebezpytných lamentů. Podobný dopad mělo i zaranžování trojzpěvu publika v závěru skladby Volcano.

Zhruba v polovině hlavní části se na pódium vrátila Sílvia Pérez Cruz, zazpívala nejprve vlastní skladbu Man of the Trees a poté ještě bok po boku s Ricem u piana jeho 9 Crimes. Následně se i jinak střídmě nasvícené jeviště ponořilo do tmy a táhlých syntezátorových ploch, do nichž Rice začal zpívat relativně novější píseň Astronaut. Jeho tvář náhle ozářil úzký proud světla, který postupně zpěvák pomocí jakési soustavy zrcátek zmnohonásobil a přetvořil ve vpravdě „pinkfloydovský“ rej paprsků, jenž ovšem dokonale souzněl s verši „I can hold mirrors right in your face“. V intimitě večera poněkud překvapivý vizuální prvek přes svou efektnost ani v nejmenším nepůsobil nepatřičně.

I ve chvílích, kdy se s vizuálem nakládalo méně okázale, byl výsledek stejně působivý, osvětlovači především nenápadně, ale vynalézavě pracovali se stíny. Ať to byla přízračná silueta baletky, kterou patrně někde za plentou ztvárňovala Jana Jacuka, rozdvojený obrys zpěváka nebo skoro herecká etuda na bázi stínového divadla během první přídavkové skladby Cheers Darlin'. Při ní se Rice s oběma dámami usadili v zadní části pódia, a zatímco písničkář hrál neobyčejně křehkou verzi písně, Cruz z jedné strany přizvukovala na klarinet a Jacuka si na protější židli nechala od „číšníka“ dolévat sklenku, z níž decentně upíjela. Vzápětí se tato lotyšská umělkyně přesunula před hlavní mikrofon a za kytarového doprovodu své kolegyně přednesla sugestivní monolog o pocitech žen vystavených sexuálnímu násilí, o jejich strachu i vzájemné solidaritě. I tento výstup do toku večera bez problému pasoval, zvlášť když myšlenku následně několika slovy podpořil také Rice, aby pak všichni tři zpečetili hřejivý večer jedním z jeho největších hitů The Blower's Daughter.

U současných písničkářů je obvyklejší pěstovat si spíš uměřenější vokální projev a promítat svá poselství a hloubku emocí především do slov a jejich kontextu. Šansoniérský patos se už příliš nenosí. O to cennější jsou osobnosti jako Damien Rice, který dokazuje, že i zdánlivě přežitý formát expresivní folkové balady má na dnešní scéně své místo. Pořád v nás existují vnímavá romantická zákoutí, která si žádají právě takový způsob oslovení. Damien Rice se jich umí dotýkat bez pýchy, lživých iluzí a citového vyděračství. Jeho roztoužená i zlomená vyznání, sny i pochybnosti je opojné sdílet.