Šejkr #94: Skrz plot

„I tried to pray, but I don’t know who to pray to.“
(Biutiful, Alejandro González Iñárritu)

Nedávno mě napadlo, že na to, jak letopočet 2022 vypadá souměrně, se toho stalo až příliš zlověstného. Jak to asi bude vypadat v těch „nesouměrných“ rocích? Ano, bilancujeme, i když zdaleka ne tak zlehka, jak jsem si původně myslel. Události jako ta nedávná ve Skalici to nedovolují.

Bydlím už poměrně dlouho na pomezí Strašnic a Vršovic, celkem klidné místo trochu stranou, což mi vyhovuje. Panelák, co už. Alespoň je kolem něj parčík se sníženou úrovní, pocitově odstíněný od ulice. Ten mám taky rád. Poslední dny jsou náročné, takže chodím domu často až pozdě v noci, stejně je tma v pět, takže je to jedno. Minulý týden jsem málem narazil do tyče, která najednou na kraji parku vyrostla. Zakleju, rozhlédnu se pořádně a vidím, že rozhodně není jediná, je jich tu celý zástup a lemují obě strany parku směřující do ulice. Sakra, to tady budou stavět plot nebo co? A taky že jo. Další večer stojí. Jasně, v šestém patře by mi to mohlo být jedno, ale pokaždé, když vylezu ven, tak ve mě hrkne. Symbolika. Nevím, jestli si na podobné věci chci zvykat.

Minule jsem tu dával props Berlin Manson, jejich deska Život končí keď máš trinást se povedla náramně. A mají cit na chytlavé slogany. Událost ze Skalice je asi všeobecně známá, ale některá opakování neškodí. V sobotu večer tam hráli Berlin Manson spolu s Edovým synem, hostoval Proky z 52 Hertz Whale. Když na stage instalovali duhovou vlajku na podporu víte čeho, tak to místní idioti nevydrželi. Nejdřív po nich letěly lahváče a pak ně pár hajzlů vtrhlo. Následnou bitku odnesl Adam z Berlin Manson zlomenou sanicí. Koncert sice odzpíval, viz video, ale... Nechápu nic. Za pár dní píše Kabal na facebook, že vůbec netuší, jak by se na jejich místě zachoval. Mám to dost podobně. Vlastně nevím. Ani jsem nevěděl, jak na to reagovat pár set kilometrů daleko. Tahle událost až příliš dobře zapadá do souměrného letopočtu, napadne mě. A okamžitě si vynadám. Ne, takhle se nedá uvažovat.

V nedávném komentáři na Aktuálně píše Martin Fendrych o sebevědomí Danuše Nerudové. Zajímavý text, taky trochu zlověstný. „Nepochybovala jsem o sobě ani na pikosekundu,“ to se mnou zamávalo. Jako vážně? Nechci dávat do jedné roviny věci, které spolu nesouvisí, navíc ta citace klidně mohla být vytržena z kontextu, ale... Bez pochybností to asi nepůjde. Nemám potřebu moralizovat, ale právě přílišná (sebe)jistota přináší podobné události, jako byla ta ve Skalici. A to je nebezpečné. Můžeme si stokrát říkat, že za to mohou poměry, vzdělání nebo prostě hořký život, ale pro takové činy žádná omluva neplatí. V debatách na příbuzná témata často říkám, že si musíme uvědomit, že podobných lidí není zdaleka tolik, jak to vypadá navenek. Že jsou hlavně aktivní a hluční. V poslední době se tomu ale těžko věří. Jenže nic jiného nezbývá. Jinak se na sebe skrz plot budeme koukat pořád.

Dnes večer na Radiu 1 tak trochu best of, i když ne úplně. Spolu s Berlin Manson, Tokyo Drift, Combo Chimbita, Ibeyi, Anteloper. A královna taky přijde.