Šejkr #97: „It's in the wind, whatever it is…“

Tak je to zase tady. Další Šejkr, další volební víkend. Už si pomalu začínám zvykat, naštěstí to je na nějakou dobu naposledy. Podobné kolize mě příliš nebaví, rozhodně kvůli tomu nezačnu nosit flanelky. Ta doba už je dávno pryč. I když, support podobného druhu je vlastně celkem cool, to se musí nechat. Už aby byla neděle.

Výlet na Eurosonic přišel v pravý čas, už bylo třeba z toho volebního „kontextu“ na chvíli vypadnout. Na podobných akcích zprávy z domova člověk nemá moc šanci sledovat. Naštěstí. Když jsem byl v Groningenu v roce 2020, byl jsem přesvědčen, že je to naposledy. Tehdejší ročník byl fajn, jen už toho bylo po těch letech nějak moc. Covid s původně nezlomným rozhodnutím zahýbal, tak jsem se na to zmrzlé město docela těšil, i když přesocializovaný jsem si připadal už na letišti v Praze. Brouzdání známými uličkami v Groningenu by ukonejšilo i křehčí nátury, chuť honit se za novými a novějšími objevy se ale nedostavila. Stejně jako mód být neustále v pohotovosti na small talky. Naštěstí tam byl kamarád Koen se svou alternativní lokální přehlídkou v irské krčmě O’Ceallaigh, kde bylo nakonec nejlépe.

Přelom roku je divné období, letos mi to nesedlo vůbec. Jasně, bylo to krátké, osobní nastavení všechno jen ne ideální a do toho klasický stres před i po svátcích. S ním jsou spojené jednak uzávěrky únorového čísla, které jsou téměř vždy těsně po novém roce, vyúčtování grantů, letos se přidalo vydání Václavovy desky. (Na tu se ale těšte!) Prostě chaos. Ani jsme se dvakrát neotočili a je únor. Podle toho ostatně poslední sloupky vypadají. A možná i pořady. Ono to taky poskládejte, když je pomalu každý den nějaká prezidentská debata, o jejich úrovni nemluvě. Ani mi nedošlo, že tohle je jubilejní padesátý Šejkr ze strašnické divočiny. Navíc některé věci, co by člověk chtěl pustit, ještě nemůže, naštěstí jak Kate NV, tak Algiers vydali singly. Ambivalence se dotkla i Algiers, pořád jsem se do té desky nemohl dostat, až přišlo I Can’t Stand It! Sakra, jak já tomu Franklinovi rozumím.

Every number repeating
They echo all that you said
It's in the wind, whatever it is
It's almost here

Eurosonic nakonec asi ok, přežili jsme. Pokud chcete nějaká jména, tak Heartworms (Speedy Wunderground drží laťku), Bnnyhunna nebo Songø. Ty všechny si dneska pustíme, případně Maestro Espada, na které dojde jindy. Skoro nejlepší ale byli domácí Tramhaus, které uvítáme v létě na Full Moon Stagi. S tou půjdeme ven taky brzy. Retrospektivu Gianniho Versaceho jsme nakonec zhltli během posledních dvaceti minut otvíračky muzea, ještě pořád mám ty barvy před očima. Nebo že by to byl ještě ten přelom roku? No nic, jdu volit. A flanelku nepotřebuju.

Dneska Radio 1, v osm večer. Pár zmíněných z Eurosonicu, plus parádní estonské kombo Mart Avi a Ellian Tulve, Václav Toyota a stálice jako John Cale a Refree nebo Timea. *Every number repeating… *