Sváteční dny jsou nějaké rychlejší, nemůžu si pomoct. Zakázal jsem si počítač, tak trochu i telefon, a stejně to pořádně nepomáhá...

Nová jména v Mercury Lounge, bedekr po zdejších record stores, deska Fugazi a jazz v parku. Cestovka.

Katalog (Ne)Moc vydaný ke stejnojmenné výstavě, je výborný doplňující materiál pro ty, kteří výstavu navštívili i pro ty, kteří to nezvládli a téma je zajímá.

Roli pražského Franze Kafky či vídeňského Gustava Klimta v New Yorku hraje Basquiat. Pár cestopisných poznámek, před cestou do Paříže.

Když na stage instalovali duhovou vlajku na podporu víte čeho, tak to místní idioti nevydrželi. Nejdřív po nich letěly lahváče a pak ně pár hajzlů vtrhlo.

Jak se poslední dva roky promítly do kultury? A jak moc se změnil průměrný návštěvník živých událostí?

Konec roku je vždycky na morál, letos ale připomíná horskou dráhu, jejíž obsluha si odešla někam něco zařídit a po cestě zapomněla, že má motor vypnout. Kam zmizel listopad?

Na Le Guess Who? si vzpomenu i při příchodu na Václavské náměstí, kde se objevuji zrovna ve chvíli, kdy začínají Chinaski. Koncert pro budoucnost.

Horse Lords hráli před pár dny v Praze, pár desítek lidí v Punctu si je prý užilo náramně. Tady prodávají merch po kilech ještě několik hodin po koncertě.

Na návštěvě u mušlí mě začal vyhlašovat vedle stojící týpek s tím, že jsem moc starej a co že tam jako dělám. A že budu určitě fízl. A že pozor...

Když jsem se ve čtvrtek podíval, co se děje, tak jsem zapomněl na všechno. Na nemoc, na babí léto, i na Kendricka. Události z bratislavské Teplárně mě paralyzovaly.

Sedím na rohu a poslouchám „leden bude navždy sad“. Laokoon. Úsporná podzimní melancholie. Večer. Tváře chodců mizejí ve stínech.

Unsound letos vstupuje do třetí dekády své existence a pro svou narozeninovou oslavu volí téma bublin. Ta festivalová vydrží sotva týden...

Obviously, we’re not golfers. Jedno z hesel, které vetkla do erbu Full Moonu Apačka, a taky pochopitelně aluze na velkého zevla. Bezbřehý sarkasmus a hlavně pravda.

„Dávejte pozor na podlahu,“ zazní ve chvíli, kdy nečekaně došlápnu na ztvrdlé bahno umístěné na podlaze setmělé instalace thajsko-amerického multimediálního umělce Korakrita Arunanondchaie.

Na chodníku za zdí Prezidentské (Grasalkovičovy) zahrady sbírám první letošní kaštan. Sakra, já to věděl.

Původně jsem zamýšlel tenhle sloupek věnovat Joe Strummerovi, minulou neděli by mu bylo sedmdesát. Nakonec z toho vylezly poznámky o smutku a růžoví delfíni.

Nastal čas na rekapitulaci toho nejlepšího, nejhlasitějšího, nejcivilnějšího i nejpompéznějšího. Headlineři, klubovky, jistoty, nečekané objevy.

Někdejší setrvačnost skončila na jaře 2020, od té doby – a s letošními událostmi možná ještě o to víc – člověku dochází, jak to bylo divné a snad i nesprávné.

„Do deseti let tady všichni shoříme.“ Ano, na zahrádce před Veletržním palácem padají i takovéto věty. Není se čemu divit.