Slow travel CTM 2024

Berlínský festival CTM se koná vždy na začátku roku a od svého vzniku je pevně svázaný s klubovou kulturou města. Letos slaví pětadvacet let a jeho podtitul zní “sustain” neboli udržet, podpořit, zachovat.

Jak pořadatelé říkají na webu: “Sustain je podivné a fascinující slovo. Zachycuje současný stav světa.” Pokud tohle chápeme i jako odkaz na zpomalení, pozastavení v kontextu současných proudů antikapitalismu a nerůstu, je velmi výstižné, že je letos na první festivalový víkend naplánována stávka Deutsche Bahn, potažmo S-Bahnu. Jasný slow travel, lidi v narvaných busech jsou s osudem smířeni a cesta se prodlužuje v průměru na dvojnásobek. Interiéry se znovu stávají útočištěm před lednovým počasím v podobě vichřice s vichřicí a vypadá to, že festival je každým rokem populárnější. Možná tohle je ten současný stav světa, mezi protiextrémistickými demonstracemi a stávkou zemědělců.

VÍTR A KOUŘ

Základna CTM je stejně jako loni v bývalém krematoriu Silent Green ve Weddingu, stálicemi jsou Berghain, Radialsystem a RSO. Z programu bohužel komplet vypadly Kunstraum Bethanien a divadelní sály HAU 1 a 2. Současné venues jsou daleko od sebe a přesuny jsou vzhledem k dopravní situaci o to zábavnější, zřejmě za to může navýšení kapacit sálů. Čím dál víc se festivalem stává samotné město. Běžný člověk si zřejmě všimne množství festivalových reklam v MHD vedle informací o plánované stávce dalšího dopravce a život jde dál.

Fronta u Betonhalle je úctyhodná a uvnitř je téměř nedýchatelno. CTM otevírají Moundabout, dva týpci, co zpívají o mrtvolách v rašeliništích. Příjemný irský dark folk navozuje kontemplativně intimní atmosféru, do krematoria ideál. Sál je vyprodaný, většina publika zjevně čeká na Annu von Hauswolff a “vajbí” lehce a netrpělivě.

Na koncerty von Hauswolff jsem slyšela hodně chvál, znám hlavně starší věci a nevím, co čekat. Každopádně velká spokojenost, vystoupení s šestičlennou kapelou je demonstrací všech přidaných hodnot živého vystoupení. Jak se v průběhu dozvídáme, hrají hlavně nové věci a jsou nervózní, poznat to není. Instrumentální pasáže jsou silné a vokály to korunujou, celkově bez slabého místa. Strategicky odcházíme trošku dřív, abychom se vyhnuli frontám do Berghainu. V jedné stojíme klasicky hodinu a z Monolake stíháme pět minut. Uvnitř všechno při starém. Klub zatím příjemně nepřeplněný, pivo pořád drahé a hnusné, přibyly velké nápisy “zákaz kouření mimo kuřácké zóny”. Zatím není tak zakouřeno, takže jsou čitelné.

Föllakzoid začínají něco před jednou a mají v tom jasno. Beaty šlapou, občas se objeví kytarový riff, repetice dělá gradaci. Paralela s krautrockem je slyšet hlavně v budování transu, které je silnější diky minimalistické instrumentaci. What you see is what you get. Berghainský Säule je much art, celý páteční večer patří thajskému umělci Pisitakum, který prostor ověšel barevnými protestními banery. Sítotiskový workshop se střídá s videoartem a po tom, co se kolem půl třetí dozvídám, že dole hraje “strašná kokotina”, mi nedá zvědavost a najednou jsem na karaoke party budovatelských písní. Pisitakum a Ariel William Orah mají na programu tzv. raveoke, včetně teleprompterů. Přibližně polovina lidí stojí v němém úžasu, druhá se odhodlaně přidává k thajské verzi Bella Ciao. Fascinující. Evidentně je v Berghainu pořád možné překvapit.

Doteď nerozumím tomu, jak se na CTM dostal Skrillex. Je to b2b DJ set, takže potřebujeme důkaz, že to je skutečně on. Panorama Bar je už ale nesnesitelně překouřený a náš sidequest nevyšel. Nezbývá než věřit. Navazuju atletickým questem, který je naštěstí úspěšný, a za osm minut stíhám U-Bahn na Warschauer Strasse.

TŘÍSKÁNÍ DO BUBÍNKŮ

Sobotní program znovu začíná v Betonhalle, od včerejška naštěstí vyvětrali. HJirok má mysteriózně powerful stage presence a jako mnoho zdejších vystupujících se nás snaží dostat do transu. Je to vlídná všeobjímající entita. Po půlhodině se set stává lehce monotónním a intenzita opadá.

Ben Frost, Greg Kubacki a Tarik Barri se před koncertem pravděpodobně domluvili, že zkusí odpálit aparaturu a všem bubínky nebo alespoň dokážou, že cedule varující před silným hlukem nelžou. Všechno ovládají basy a jsem ráda, že jsem se rozhodla zůstat vzadu. Celotělové vibrace příjemné, ale po chvíli už není čím překvapit. Není mi jasné, proč jsou na pódiu tři lidi, aby pak bylo slyšet jednoho, ale zdá se, že to takhle v současnosti funguje.

Jednou z nových lokalit je OXI ve Friedrichshainu. Fotky na googlu působí punkově, po příchodu objevujeme labyrint. Klub má rozložení laser game arény a příjemnou letní zahradu. Na teploty pod nulou ne úplně ideální, ale aspoň ušetřím za šatnu. Když po chvíli najdeme zadní bar se steampunkovu estetikou, poslední puzzle zapadá do skládačky a prostor je rázem příjemně cosy. Na aktivní párty se už necítím, hudba je fajn, ale nic vyloženě nevyčnívá, sety většinu času poslouchám z povzdálí z chilloutu. Kupodivu zatím nejpříjemnější klubový zážitek letošního ročníku. Balím to krátce před čtvrtou, na zastávce U-Bahnu Unter den Linden hraje Peer Gynt.

V neděli je klídek. Na programu je jenom jeden koncert, druhý je totiž repete Bena Frosta. Je sluníčko, už nefouká, o to víc je zima. Když jsem včera rozjímala nad ohlušujícími sety, zjevně to byla příprava na nedělní Osmium. Potenciál by byl, Hildur Gudnadottir, Sam Slater, Rully Shabara z kapely Senyawa a James Ginzburg. Většinu času je slyšet jenom toho posledního a navzdory anotaci se moc “balancu mezi mechanickým a organickým” nekoná, kyvadlo je výrazně nakloněno basům a dunění. Místy to propustí i zvuky cella, občas slyším vokály a zvukově je to rozhodně různorodější než Frost, ale stejně škoda. Na druhou stranu jsem spala jen 4,5 hodiny a probralo to líp než matéčko. Chuť si jdeme spravit craft pivem a kotvíme v původní továrně na OSRAM žárovky, kde sídlí jedna z poboček pivovaru Vagabund. Konec víkendu, málo lidí, sedíme do zavíračky.

HÉDONISMUS VS. AKTIVISMUS

V pondělí už mám celkem dost. Zachraňuje mě CTMková tradice - korejské jídlo, tentokrát kimchi polévka ze Seoul Kitchen, která je manou, něco jako kapustnice na horské chatě. Finančně nevýhodným se ukáže prostoj mezi večeří a koncerty, kdy objevujeme gin bar kousek u zastávky. V zajetí hédonismu se v myšlenkách vracím ke stávkám a demonstracím. Jsou tady lidi smíření se statem quo? Dozvuky pandemie jsou pořád zjevné a typický berlínský individualizmus nepomáhá – na jedné straně nám vadí, jak se věci mají, na straně druhé chceme, aby všechno zůstalo po starém. CTM se angažovaností netají, jak svědčí i popisky na webu, které se spíš než na hudební žánry zaměřují na identitu a aktivismus vystupujících. Kolik návštěvníků reálně zajímá message a kolik si přijede jenom poslechnout hudbu nebo kalit?

Chvilku před festivalem zrušilo účast několik umělců, kteří se přidali k bojkotu akcí a institucí financovaných německou vládou (Strike Germany). Jules Reidy, kteří hrají večer jako první, vystoupení nezrušili, set ale ukončují prohlášením podporujícím marginalizované komunity. V Radialsystem představuje nejnovější album Trances v komorní atmosféře, lidi posedávají na zemi a na schodech. Pomyslnou bariéru mezi umělcem a publikem bourají světla cestující od jemného kytarového vybrnkávání na pódiu až k jednotlivcům v publiku a zas nahoru na strop.

Tohle propojení skvěle připravuje půdu pro One Leg One Eye, kteří meditativní show dotahují k dokonalosti. Zvukové plochy skvěle spolupracují s videoprojekcí Lukase Feigenfelda a teleportují diváky do creepy přírody britských ostrovů. To vše skrze jemně deformované fotky, rašeliniště, repetitivní hru na dudy a akcentové irish folkové vokály. Mrtvý beran na plátně a hazer zaplňující místnost. Po loňské dovolené ve Skotsku jsem tímto typem přírody velmi okouzlena a jakýkoliv teleport pro mě znamená plusové body, obzvlášť s přidanou hodnotou audiovizuálního zážitku.

Zatímco po koncertě pijeme další drahé pivo, co vypadá jako smoothie, říkám si, že mě tohle CTM neodpálilo, ale zároveň jsem se celou dobu bavila. To je asi dobrá statistika. Možná teď nejsme nastavení na extrémní hrocení a potřebujeme spíš jistoty a rozptýlení, na chvilku se odreagovat od společenské situace, směřující kdoví kam. A to je ten současný stav, podpora a solidarita na berlínský způsob.