Anna Mašátová | Články / Reporty | 20.10.2014
Zdálo by se, že v dnešní době snad už ani neexistuje neznámé místo na Zemi, a přesto jsme znovu a znovu udivováni novými objevy. Garifunové jsou jedním z nich - vždyť kdo z vás by byl schopen ihned zabodnout prst na mapě a najít jejich domovinu? Traduje se, že někdy v sedmnáctém století ztroskotala u jihoamerických břehů loď s africkými otroky. Aby přežili, museli se rychle začlenit a naučit místní řeč. Postupně se Afričané promísili původním obyvatelstvem především v oblasti Hondurasu, Belize, Guatemaly a Nicaraguy, z úst jim plynul mix rodného jazyka, španělštiny či angličtiny a vstřebávání nejrůznějších vlivů se pro Garifuňany stalo poznávacím znamením. Důležitým prvkem kultury Garifunů je hudba. Není tomu tak dávno, co se v Čechách mihli Garifuna Collective, letos dorazila i jedna z vůdčích osobností garifunské kultury, honduraský hudebník a politik Aurelio Martinez.
Zatímco Martinezův otec pracoval ve Státech a rodina ho téměř neznala, matka, amatérská zpěvačka a skladatelka, se starala o devět dětí a dění ve vesnici glosovala ve svých písních. Z početné rodiny byl Aurelio jediný, kdo se začal hudbě systematicky věnovat. Účastnil se vesnických zábav i obřadů už jako malý chlapec, doprovázel při nejrůznějších příležitostech starší hráče coby perkusista. Pak se rozhodl vydat za hranice vsi. Vystupoval s latino soubory, psal hudbu pro divadlo i popové kapely, vzdělával se. Stal se zakladatelem Garifuna Ensemble, jedné z prvních garifunských skupin, která vydala nahrávku v zahraničí. Aureliova energická hra se zalíbila v USA, kde často vystupoval, mnohdy se svým přítelem, mentorem a propagátorem Garifunů Andym Palaciem. Jistým vítězstvím bylo zapsání garifunského jazyka, tanců a hudby na seznam světového dědictví UNESCO. Palacio náhle zemřel před osmi lety, ale Martinez boj za prosazení kultury Garifunů nevzdal. Rok strávil na turné po boku Youssoua N'Doura, pod křídlo si ho vzalo Gabrielovo Real World Records a dokonce se stal prvním černošským kongresmanem v Hondurasu.
Již od vydání první desky Garifuna Soul (2004) byl Martinez kritiky chválen, na druhé desce s názvem Laru Beya mu coby exkluzivní hosté hráli N'Dour i Orchestra Baobab, v Praze však představil zcela čerstvou desku Lándini, věnovanou právě jeho velké inspiraci, matce. Mix karibských, latino, mexických, afrických a kdoví jakých dalších rytmů byla extrémně nakažlivou záležitostí, takže se po několika úvodních tónech začal Jazz Dock vrtět na židlích. Martinez vyvezl na evropské turné polovinu své domácí kapely Garifuna Soulm, sám třímal buď akustickou kytaru, nebo se postavil za bonga, zaslouženou pozornost však na sebe strhával i skvostný kytarista Ramon Eduardo Cedeño, jehož kvílivé kytarové vyhrávky vždy zakončoval mohutný potlesk. Martinez neváhal rozvlnit boky, vytáhnout historku ze života nebo poučit o Garifuňanech a nelehkém prosazování se na mezinárodním poli.
Setlistu vládly novinky z Lándini, svižné a pádivé, balancující na hraně kolovrátkovitosti, kterou Martinez a jeho ansámbl vždy s elegancí vyvážili. Diváky ani sebe samé nešetřili, koncert dobré dvě hodiny a ani tak se nezdálo, že by se Aureliovi a jeho mládencům chtělo končit. Než se s Garifuny seznámí celý svět, bude mít Aurelio ještě dost práce, verva, nadšení a nesporný talent mu ovšem nechybí.
Aurelio Martinez (hon)
17. 10. 2014, Jazz Dock, Praha
foto © Barka Fabiánová
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.